3. Zastavení v čase

3. Zastavení v čase

zpět

 

U táboráku jsme včera seděli dlouho do večera. Druhý den brzy ráno mě rodiče poslali zkontrolovat, jestli je oheň bezpečně vyhaslý. Došel jsem tedy k ohništi. Všechno bylo v pořádku.

 

Když už jsem se chtěl otočit a vrátit se zpátky domů, zaslechl jsem za sebou Klářin hlas:

To je hezký, že rád fotíš.“

 

Safra, jak jen to ta holka dělá, že mě umí takhle překvapit?,“ pomyslel jsem si, když jsem se otáčel směrem po hlase.

 

Ahoj, co jsi říkala?“

 

Že jsem tě včera pozorovala, jak sis fotil oheň, srnky a stromy a je mi to sympatický...,“ řekla tak trochu pochvalným tónem.

 

Aha..., nojo...,“ nevěděl jsem, co víc na to říct. Chvíli jsem jen stál, bylo to na stejném místě z kterého jsem předevčírem sledoval, jak se Klára chytla za hlavu a pak utekla pryč. Nebyl jsem si přeci jenom jistý, jestli se dnes celý ten zážitek nezopakuje a tak jsem se už chtěl otočit a odejít zpátky domů.

 

Taky trochu fotím, takové netradiční fotky z přírody,“ řekla rychle a trochu tajemně, jako by si nepřála, abych odešel.

 

A jak, netradiční?“

 

Nech se překvapit! To se musí vidět, o tom se nedá jen mluvit,“ řekla a viditelně čekala na mojí odpověď.

 

Znovu jsem nevěděl, co říct. Bylo mi trapně, že tak postávám a mlčím. Nakonec ve mně zvítězila zvědavost a tak nějak i k svému vlastnímu překvapení jsem ze sebe vypravil: „Tak jestli mi ty fotky chceš ukázat, můžeš se večer zastavit u nás.“

 

Možná,“ odpověděla, jako by chtěla dát tak trochu najevo, že její návštěva není samozřejmost. Po chvilce ale dodala: „Zastavím se po večeři, v šest hodin.“

 

Dobře, tak zatím,“ řekl jsem. Klára se místo pozdravu usmála a letmo mi zamávala.

 

Celý den jsem s našima zase vybaloval a taky jsem uklízel. Tentokrát jsem čistil sklep. Na úklid domácnosti máme celou řadu čistících, ekologických prostředků, které nejen výborně fungují, ale i krásně voní. Při tom uklízení jsem myslel na Kláru. Ještě pořád jsem si říkal, že je něčím zvláštní, ale na druhou stranu jsem se už docela těšil, až se zastaví.

 

Den uběhl. Bylo půl šesté a já byl sám ze sebe překvapený, že tak nervózně vyhlížím z okna. Nakonec jsem si lehl na postel a zkoušel jsem si číst knížku. Moc jsem se ale nesoustředil. „Buď se ta Klára jenom tak předvádí a nebo mi na těch fotkách z přírody ukáže něco opravdu zajímavého,“ přemítal jsem.

 

Snad na vteřinu přesně v šest zazvonil zvonek. Rodiče dole otevřeli a pozdravili se s Klárou, která mezitím, než jsem seběhl schody, vešla dál. Přes rameno měla tašku a z ní vyčnívala fotoalba. Pozdravil jsem ji a zdvořile jsem pokynul rukou směrem ke schodišti.

 

Konečně jsme seděli v mém pokoji. Asi půl minuty jsme mlčeli, z čehož jsem byl trochu v rozpacích. Nakonec, abych přerušil ticho, jsem se zeptal: „Bydlíš tu odjakživa?“

 

Hm, odjakživa,“ odpověděla nenuceně.

 

A máš to tu ráda?“

 

Hm, mám.“

 

A proč se tomuhle místu říká Stelénky?“

 

Úplně jistá si nejsem,“ odpověděla s jemným úsměvem, který se jí objevil ve tváři současně se slovem Stelénky. „Ale jestli ses podíval na stráňku za naším domem, víš, že tam rozpoznáš takové tři rýhy v zemi...“ 

 

Asi jo,“ odvětil jsem.

 

No a to jsou takové strouhy, ve kterých teče voda jako v malinkých potůčcích, ale jenom krátce, vždycky na jaře, když v kopcích taje sníh. A ty potůčky se jmenují Stelénky. I když vlastně vůbec nevím proč.“

 

Aha, to je zajímavý, to jsem na mapě neviděl.“

 

Hm,“ pokývala Klára hlavou, „na některých mapách chybí nejen Stelénky jako strouhy, ale i Stelénky jako obec. To asi proto, že je to tu tak malé. Možná se ty strouhy jmenují po tomhle místě, nebo tohle místo po těch strouhách. Jediné, co vím, že váš i náš dům postavila kdysi nějaká firma jako rekreační objekty pro své zaměstnance. Ta firma pak zkrachovala, domy prodala a teď tu bydlí naše a vaše rodina.“

 

Do pokoje vstoupila máma: „Nenechte se rušit, jen vám nesu štrůdl a trochu čaje.“

 

Poděkovali jsme. Jablka a skořice provoněly pokoj. Vychutnávali jsme tu dobrotu a mlčeli. Viděl jsem Kláře na očích, že jí mámin štrůdl chutná opravdu hodně. Bylo ticho. V Praze, když bylo doma v bytě ticho, byl i tak vždycky přes okna slyšet hukot aut z ulice. Tady ale bylo ticho takové přirozené, nebo by se dalo říct organické. Jen ptáci zpívali opodál ve stromech.

 

Najednou jsem byl trochu nesvůj. Nikdy jsem se s holkama moc nebavil, tedy kromě těch, které se mnou v Praze chodili do kroužku Esperanta. Ale to bylo jiné, protože všechny byly o několik let starší a braly mě spíš jako mladšího bráchu. Ticho jsem nakonec prolomil větou: „Říkala jsi ráno něco o zajímavých fotkách z přírody...“

 

To jsem říkala, ale jen jestli se ti s nimi nevnucuju...“

 

Jak to myslíš?“

 

Myslím to tak, že třeba ty mé fotky oproti těm tvým budou jen takový skromný pokus...“

 

Klára si mě měřila pohledem, co jako já na to a přitom si rovnala do culíku své husté dlouhé vlasy.

 

Chvíli jsem v hlavě hledal nejvhodnější odpověď a pak jsem řekl: „Já fotím málo a vlastně to ani moc neumím. Ale myslím si, že hlavní je, aby měl z focení člověk radost a nemusí zrovna fotit jako profesionál.“

 

To je dobře, že to takhle bereš. Cítím to stejně,“ zareagovala Klára s neskrytým nadšením.

 

Takže se neboj a ukaž mi klidně ty alba.“

 

Hm..., dobře,“ řekla s úsměvem. Pak z tašky vyndala čtyři velká alba plná fotografií.

 

Svoje fotky dělím na dva druhy – prostorové a časové. Které chceš vidět první?,“ zeptala se tak samozřejmě, jako bych měl vědět, co myslí těmi pojmy 'prostorové' a 'časové'.

 

Nechtěl jsem se shodit a tak jsem prostě jen řekl: „tak třeba ty časové“.

 

Klára se ke mně přitočila a otevřela první album shora. Byly v něm velké fotky, každá přes celou jednu velkou stránku.

„Tady tomu říkám 'život stromu'. Je to ta velká jabloň před naším domem. Je to sto pět fotografií. Fotila jsem to celý rok z okna svého pokoje, vždycky dvakrát týdně. Fotky jsou pro mě takový zvláštní zastavení v čase,“ řekla Klára a skoro až dojemně se podívala na první fotku.

Začal jsem pomalu obracet list po listu. První fotky zachycovaly jabloň bez listí, na konci zimy. Ty další ukazovaly růst listů a pak růst pupenů. Dál následovalo rozvíjení květů a pak jejich odkvétání. Potom zrod malých jablíček na větvích a pak to, jak rostou, a dál jejich dozrávání a nakonec jejich plnou zralost. A vše šlo dál a dál, až k podzimnímu padání listí a pak zase zpět k zimnímu odpočinku toho stromu. Celé mě to fascinovalo a v duchu jsem obdivoval trpělivost své nové sousedky s jakou vydržela celý rok fotit 'život stromu', jak to nazývala.

 

Fakt skvělý,“ poznamenal jsem směrem ke Kláře, která zatím otvírala druhé album. Poznal jsem, že bylo nafoceno u hlavní cesty tady ve Stelénkách. Tentokrát byl na sérii fotografií podběl, který si z jara svými žlutými květy prorážel z pod země cestu ke světlu.

 

Není to úžasný?,“ zeptala se mě Klára. "Myslím jako že něco tolik křehkého, jako je tahle květinka, touží po slunci tak moc, že postupně vyhraje boj i s těžkou, tvrdou hlínou?“

 

Jo, je to úžasný," odpověděl jsem, aniž bych odtrhl oči od alba. „Muselo ti dát opravdu velkou práci to nafotit.“

 

Třikrát za den, opakovaně, po celou dobu růstu a kvetení, jsem fotila za stejného úhlu, s foťákem na stativu. Ten podběl tam vyrůstá každý rok, vždycky skoro ve stejnou dobu.“

 

Bezvadný. Úplně se teď stydím ukázat ti svoje album. Moje fotky jsou oproti těm tvým skoro o ničem.“

 

Ukážeš mi je příště,“ řekla Klára. „Já už musím domů. Ale jestli chceš, nechám ti tady ty další dvě alba, co jsme nestihli prohlédnout. Zítra mi je doneseš, jo? A abych nezapomněla,“ podávala mi do ruky jednu z fotek podbělového květu, „tahle je pro tebe, dodatečně k narozeninám.“

 

Moc děkuju a zítra se uvidíme,“ řekl jsem s neskrývaným nadšením. „A tady máš dárek ty ode mě,“ řekl jsem a podal jsem Kláře noty jedné fajn skladby. Noty jsem stáhl z netu, z webu se skladbami pro volné použití. Byly upravené pro duet harmoniky a kytary. Pohodovej rock n' roll. „Můžeme oba cvičit a zítra večer si můžeme zahrát spolu, co říkáš?“

 

Říkám, že je to skvělej nápad“, usmála se na mě.

 

Nějak jsem to nedomyslel a hned na to ze mě ještě spontánně vypadlo: „Bylo to dneska zajímavý a ty jsi taky taková zajímavá, není s tebou nuda... A neurazíš se, když se tě zeptám, proč jsi byla tak divná při našem prvním setkání?“

 

Chvíli jakoby hleděla rozostřeně a pak trochu zklamaně odpověděla: „Neurazím se, ale kdybys byl ohleduplný, tak se mě nebudeš takhle ptát.“

 

Znejistěl jsem: „Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout...“

 

Klára mlčela.

 

Safra, to jsem asi něco zkazil,“ vyčítal jsem si v duchu. Rychle jsem to zkusil napravit: „Pojď, začalo pršet, doprovodím tě domů pod deštníkem,“ navrhl jsem omluvným tónem.

 

Dík, Ondro,“ odpověděla už celkem vlídně.

 

zpět