16. Vzdálení blízcí

16. Vzdálení blízcí

zpět

 

Dnešní ráno mě vzbudila máma. Zeptala se mě, jestli bych chtěl jet s ní a s tátou do Krumlova a do Budějovic na nákupy a taky že musejí něco vyřídit na úřadech. Že prý bychom se vrátili někdy v podvečer.

 

No.., já bych rád, ale slíbil jsem Kláře, že budeme vyklízet garáž a zařizovat klubovnu,“ namítl jsem.

 

S Vávrovými jsem před chvílí mluvila,“ řekla máma. „Jeli i s Klárou nečekaně autobusem někam do Prachatic. Klára prý ti večer sdělí nějaké překvapení.“

 

Aha, no tak jo, pojedeme do Budějovic, a Kláře napíšu esemesku,“odpověděl jsem.

 

Posnídali jsme ovesnou kaši a táta šel hned potom zapřáhnout za auto vozík. Z toho jsem usoudil, že dnes půjde o větší nákupy. Kolem půl deváté jsme vyjeli.

 

Hned v autě jsem napsal Kláře sms: „Jedu s rodiči do Budějovic na nákupy. Uvidíme se večer.“

 

Asi za deset minut mi přišla odpověď: „My jsme v Prachaticích. Máma si tady objednává místo pro stánek na řemeslné trhy a já ti chystám překvápko :).“

 

Byl jsem samozřejmě hodně zvědavý, co je to za překvápko, ale trochu už jsem Kláru v tomhle ohledu znal, takže jsem se neptal na nic víc, protože by mi stejně nic neprozradila. Napsal jsem jí další sms: „Na překvápko se mooooc těším!“ Pak jsem chvíli přemýšlel a ještě jsem připsal: „Co dnes zase přespat na střeše garáže?“

 

Za chvíli přišla odpověď: „Další noc na střeše? Skvělý nápad! Beru si tentokrát na starost občerstvení. A vezmu kytaru. A mohl bys mi konečně povyprávět o tvých kámoších kolem Esperanta, jo?“

 

O.K.,“ odepsal jsem stručně a jasně.

 

Po zastávce na úřadě v Krumlově jsme konečně dorazili do Budějovic. Zatímco rodiče vystáli fronty na několika dalších úřadech a v bance, já jsem čekal na budějovickém náměstí. Ať jsem se podíval na kteroukoliv stranu toho velkého prostoru, všude byli krásné budovy. Prohlížet si hezké domy, to mě vždycky bavilo. Budějovické náměstí je jedno z největších a nejkrásnějších, které znám. Celý můj příjemný dojem ještě umocňovalo to, že jsem seděl poblíž nádherné Samsonovi kašny a v pozadí jsem viděl slavnou Černou věž. Chvíli jsem pozoroval lidi a jejich psi. Bavil jsem se svým oblíbeným způsobem, a sice tak, že jsem vždycky hledal podobný výraz v obličeji člověka a jeho psa. Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že lidi a jejich psi jsou si po pár letech soužití v něčem podobní. No a po dalším čekání, jsem nakonec neodolal a sběhl jsem si do knihkupectví pro jednu knížku o minerálech, kterou jsem si chtěl za kapesné koupit už dávno.

 

Konečně se vrátili rodiče a šli jsme společně nakupovat. To trvalo asi do tří hodin odpoledne. A když jsme narovnali všechny ty folie, barvy, koberce a spoustu dalších věcí na vozík za auto, zašli jsme si do restaurace na něco k jídlu. Ani nevím, jestli to byl pozdní oběd, nebo spíš brzká večeře. Každopádně domů jsme přijeli až kolem šesté večer.

 

Chvíli jsem doma hrál na akordeon. Pak jsem zkoušel spravit hodiny od Kláry. To se mi nedařilo, ale stejně mě to bavilo, přehrabovat se v tom strojku. Pak jsem si četl a trochu mailoval s klukama. Poslal jsem mail i Pavlovi a Verče. Stýskalo se mi po nich. V pražském kroužku Esperanta to byli moji nejlepší kamarádi.

 

Rodiče neměli nic proti tomu, že chceme s Klárou zase spát na střeše garáže. Už jsem se těšil na slíbené překvápko. Vzal jsem si spacák, karimatku, malý polštář pod hlavu a vyrazil jsem. Jen jsem se přiblížil ke garáži, Klára mi už mávala ze střechy. Vylezl jsem za ní po žebříku. Byla bosa, na krku měla své keramické slunce, na sobě batikovanou dlouhou sukni a žluté triko, vedle sebe pouzdro s kytarou a u nohou tác s pečenou dýní a dvě láhve s vodou. Podívali jsme se na sebe a já cítil, že nejen já, ale že i Klára si v tu chvíli vzpomněla na naše včerejší obejmutí. Nijak jsme o tom ale nemluvili, jen jsme se na sebe vzájemně usmáli.

 

Podívala se na mě: „Chceš se Ondro napřed najíst, nebo chceš abych ti zahrála na kytaru?“

 

Nejdřív chci prozradit to překvápko, cos mi připravila,“ řekl jsem nedočkavě.

 

Chápu, ale nejdřív ochutnej moji pečenou dýni hokaido a poslechni si Hey Jude od Beatles – to je od nich moje oblíbená skladba.“ Přisunula ke mně tác s jídlem.

 

No jasně,“ zasmál jsem se v dobrém – „nejdřív se zeptáš, co chci, ale pak stejně všechno uděláš podle sebe.“

 

Klára na mě jen s rošťáckým úsměvem zamrkala.

 

Pak jsem se zakousl do dýně pokapané sojovou omáčkou, která byla opravdu vynikající a zaposlouchal jsem se do melodií Beatles. Z jedné skladby jich nakonec bylo hned několik a všechny byly tak fajn, že jsem byl ochoten si na slibované překvapení klidně počkat. Když Klára skončila, odměnil jsem ji dlouhým potleskem ve stoje a taky hlubokou poklonou, čemuž se od srdce zasmála a řekla, že jsem kašpar. Pak jsme byli chvíli zticha a jedli společně dýni.

 

Nakonec to byla Klára, kdo přerušil společné mlčení: „Tak k tomu překvapení, Ondro. Brzy budou v Prachaticích na náměstí řemeslné trhy. Budeme tam mít stánek s našimi věcmi na prodej. Máma nějakou svojí keramiku a táta zase nějaké pasířské výrobky. No a jak jsem doufala, bude tam i pan Hradský.“

 

Co je to za pána?", zeptal jsem se.

 

Pan Hradský je takový svérázný pán. Žije v malém domku na pozemku trampské osady. A je to dobrák. Hlavní ale je, že je to hodinář. A ve svém oboru se vyzná skvěle. Ráda vás seznámím. Snad ti pomůže s tvým novým koníčkem a naučí tě různé fígle do začátku. Myslela jsem si, že tě to potěší, když jsem viděla, jak tě včera nadchla ta kniha o hodinách. Tak co říkáš?,“ dívala se na mě zvědavě Klára.

 

Říkám, že je to skvělý a že miluju tvý překvápka!“, vyšlo ze mě spontánně.

 

Klára ještě dodala: „Tak můžeš jet na trhy s námi autem a já vás seznámím. A teď už mi konečně povyprávěj něco o tom, jak jsi přišel k Esperantu a s kým vším si v tomhle jazyce píšeš, jo?“

 

Tak jo,“ nadechl jsem se a spustil: „Vezmu to od začátku. Hned v šesti letech jsem si u nás na Žižkově vybíral asi z dvaceti kroužků. Sice už jsem začínal hrát na akordeon, ale rodiče chtěli, abych toho zkusil víc. Fotbal mě moc nelákal, tenis taky ne. Karate bylo sice zajímavější, ale já se na nějaké souboje moc necítil. Ve fotografickém kroužku bylo plno a přibírali jen jednou za dva roky. Nemohl jsem se pro nic rozhodnout a tak mě rodiče přihlásili do filatelistického kroužku, kde byl vedoucím pan Vestecký a ten měl o dvě ulice dál filatelistický obchod s názvem 'Filatelie Esperanto'.“

 

Aha, tak takhle to začalo,“ dovtípila se Klára.

 

Jo, přesně tak,“ pokračoval jsem. „Filatelie mě bavila tak průměrně, ale když jsem zjistil, že pan Vestecký si vyměňuje známky s lidmi z celého světa a píše si s nimi v nějakém záhadném jazyce, který se jmenuje stejně jako jeho obchůdek, zaujalo mě to. Zjistil jsem, že pan Vestecký vede kroužek Esperanta a angličtiny. Do něj ale přibíral jen starší děti. Já ale žadonil a žadonil, až mě nakonec přijal.“

 

A to jsi tam byl se samýma staršíma dětma?,“ zeptala se Klára.

 

Jo, všichni byly o několik let starší. Já chtěl ale všem ukázat, že do kroužku patřím a tak jsem se učil a učil, skoro denně. V kroužku se učila i angličtina, jak už jsem se zmínil, takže té jsem se věnoval taky docela hodně, ale Esperanto mě úplně pohltilo.“

 

A je to těžký jazyk?“

 

Esperanto se lze naučit několikrát rychleji a snadněji než angličtinu. Všechno se v něm vyslovuje tak, jak se to píše a nejsou tam žádné gramatické výjimky. A navíc, jeho tvůrce, pan Zamenhof, tenhle jazyk vytvořil, aby podpořil mír a porozumění mezi lidmi z celého světa.“

 

A za jak dlouho jsi v Esperantu mluvil a psal?“

 

Za rok jsem uměl základy a tak asi za dva roky jsem už dobře psal. Pak jsem si na netu našel přes esperantské webovky kontakty na lidi, se kterými si dodnes píšu, mailuju, nebo si občas jen tak pokecáme přes monitor. Je to trochu zvláštní, ale jsou to pro mě takoví kámoši na dálku.“

 

Takoví vzdálení i blízcí současně,“ usmála se Klára.

 

Jo, tak nějak,“ přikývl jsem. „Z počátku jsem si mailoval asi s dvaceti lidmi, z Ameriky, z Indie i z Austrálie. U mnoha z nich ale to psaní časem vyšumělo. Pět jich ale zůstalo. S každým z nich si píšu celých těch šest let, a to dost často. Jsme vážně dobrý kámoši. A vybral jsem si je pro mailování proto, že jsou všichni neskutečně zajímaví.“

 

A odkud všichni jsou?,“ zeptala se Klára se zájmem.

 

Na malém řeckém ostrůvku žije Nikos. Esperanto umí od svého dědy námořníka. Je asi o dva roky starší než já. Na jeho ostrově žije asi tři sta lidí. Jeho rodina tam už po generace pěstuje olivy, ovoce a zeleninu. K farmě přistavěli i malý penzion pro turisty. Všude kolem jeho vesnice jsou bílé skály, občas nějaká ta nízká zeleň, kamenné cestičky a několik kapliček. O jeho ostrově je fajn video na youtube, tak ti pošlu někdy odkaz. První stupeň základky odchodil doma ve vsi, ale na druhý už musel jezdit lodí na sousední ostrov. Jezdil jednou týdně na přezkoušení, jinak měl domácí školu. Od září prý bude studovat nějakou všeobecnou střední školu. Nikos zbožňuje moře. Říká, že je k němu magicky připoutaný na celý život a že by ten svůj rodný kraj nikdy neopustil. Často mě k sobě zve. Rád bych na jeho ostrůvku jednou strávil část léta. A na oplátku bych Nikose pozval sem do Stelének.“

 

Snad se ti to brzy splní,“ podpořila mě Klára.

 

Zapadalo slunce. Chvíli jsme mlčeli a pozorovali tu krásu. Pak jsem se osmělil a pokračoval: „Dalším kamarádem je John. Tomu je čtrnáct. Bydlí asi dvě hodiny jízdy severovýchodně od Londýna. Jeho rodiče jsou správci tamního lesoparku. A taky mají takový charitativní spolek.“

 

A jaký přesně to je spolek?,“ ožila Klára ještě víc, protože co se týče charity, ta je pro ní srdeční záležitostí.

 

No, dělají takový charitativní webovky a taky jsou hodně aktivní na facebooku. Prostě spousta lidí jim posílá různé staré oblečení, nebo všelijaký textil, co už nepotřebují, jako třeba staré závěsy, ubrusy a tak. Johnovi rodiče z toho všeho potom šijí různé tašky, batůžky, peněženky, opasky a podobně. To všechno pak prodávají na trzích a přes svůj e-shop, a peníze které vydělají, dělí na tři díly. První díl posílají do Afriky na léčbu osleplých dětí, které díky tomu finančnímu daru můžou po operaci znovu vidět. Ty africké rodiny jsou totiž tak chudé, že sami by tu operaci svým dětem nemohli zaplatit. Druhý díl peněz posílají taky do Afriky, nějaké nadaci, která má firmu na vrtání hodně hlubokých studní. Domorodí lidé pak díky tomu nemusejí chodit denně pro vodu několik kilometrů za vesnici.“

 

O tom jsem slyšela a dokonce jsme s mámou na ty studny posílaly nějaké peníze,“ řekla nadšeně Klára. „A kam posílají ten třetí díl peněz?“

 

Třetí díl peněz, jak mi John vysvětlil, dávají na takový koňský domov, nebo útulek, který mají přímo za domem. Prostě když se nějaký kůň ocitne v nouzi, bez jídla nebo bez přístřeší, ujme se takového koníka Johnova rodina a snaží se mu udělat co nejhezčí život. U nich mají koně velký pozemek, kde můžou běhat a pást se na stráních...“

 

Téda,“ řekla Klára, „když tě slyším takhle to vyprávět, říkám si, jak je skvělý, že takoví lidi existují. Mě je vždycky smutno, když vidím nebo slyším, že se nějaké zvíře nemá dobře a proto si lidí, kteří zvířatům pomáhají opravdu moc cením.“

 

To já taky,“ řekl jsem popravdě. „Tak abych pokročil. Třetím kamarádem přes Esperanto je Erik. Bydlí s rodiči kousek od Amsterodamu. Jeho rodina vlastní malý sportovní areál pro malé a netradiční sporty. Erik ale sportuje jen rekreačně, nejvíc ze všeho ho baví hra na saxofon. Saxík je pro něj vším. Hudbu hraje a poslouchá od rána do večera. Jednou chce být muzikoterapeutem. Dokonce s jeho bráchou, který taky hraje, pořádají různá setkání saxofonistů. Taky ho baví aikido. Nejvíc mu ale závidím, že kromě Esperanta umí i skvěle francouzsky. A taky to, že jeho rodina má hausbót, kterým občas pluje po amsterdamských vodních kanálech.“

 

A už ses s některými z těch kámošů setkal?“

 

Nesetkal. Ale snad to nezakřiknu, když prozradím, že táta možná brzy pojede do Amsterodamu pracovně. Snad by mě vzal s sebou. Ale celý to ještě vůbec není jistý.“

 

Moc bych ti to přála. A taky bych ti to docela záviděla – hlavně ten hausbót.“

 

Jasně. Ale jak říkám – nic není jistý. A teď ke čtvrtému člověku se kterým si mailuju. Jmenuje se Ron, je o dva roky starší než já a je z jižního Finska, i když vlastně odtud pochází jen jeho táta. Jeho máma je z ruského Petrohradu, kam jejich rodina často jezdí. Ron tam tráví každé prázdniny u svých prarodičů.“

 

No jo, z jihu Finska to není do Petrohradu až tak daleko,“ řekla Klára, s radostí, že je zeměpisně zorientovaná.

 

Jo, máš pravdu, je to relativně blízko. Ron je vážně fajn. Mluví samozřejmě finsky, rusky a kromě esperanta se dobře domluví i anglicky. Ve škole ho to hodně baví – Finsko má skvěle rozvinutý a zajímavý vzdělávací systém a on navštěvuje takovou hodně netradiční školu s větším dílem praktických dovedností, kde jsou žáci vedeni k samostatnému přemýšlení, ale na druhou stranu víc i k múzickým předmětům. Jinak jeho máma je etnoložka a on chce být taky etnolog, nebo možná antropolog. Finsku se taky říká země tisíců jezer – je jich tam dost přes sto osmdesát tisíc a skoro stejný počet má tahle země ostrovů a ostrůvků. Ron má příbuzné i na severu země. Často mi vypráví, jaká je polární noc, polární den, nebo tak zvané půlnoční slunce, a taky má několik kamarádů z národa Sámů, ale o tom až někdy příště", ukončil jsem svoje povídání o Ronovi.

 

Jen žasnu, jaký zajímavý lidi se dají poznat přes Esperanto,“ řekla Klára.

 

 

A teď něco o nejstarším z mých esperantských kamarádů,“ pokračoval jsem. „Bylo mu už 17 let, jmenuje se Ben a je ze Švýcarska. On byl od malička takové to geniální dítě. Jeho rodina bydlí na jihozápadě Švýcarska. Oba jeho rodiče jsou univerzitní profesoři a Ben už má ve svém věku za sebou maturitu, protože vzhledem ke svému velmi vysokému iq přeskočil jeden ročník na základce a jeden na gymplu. Po prázdninách bude studovat dvě vejšky najednou -  kulturologii a pak dálkově lingvistiku. A teď se drž: Benův mateřský jazyk je sice němčina, ale vzhledem k tomu, že jeden jeho dědeček je ital a druhý dědeček je francouz, umí Ben jak italsky, tak francouzky. Od malička navíc chodil do školky a do školy s nadstandardní výukou angličtiny. No a Esperanto se začal učit někdy ve stejném věku jako já, jen se ho na rozdíl ode mě naučil asi za jeden rok naprosto dokonale. V patnácti letech se pak ještě přihlásil na španělštinu a portugalštinu. To je síla, viď?“

 

Tý jo!, tolik jazyků? Četla jsem o lidech, kteří mají geniální talent na cizí jazyky, ale osobně žádného neznám. Já se díky mámě učím od mala německy a anglicky, ale stejně mám  pocit, že jsem pořád na začátku.“

 

Naposledy mi Ben psal, že by se v budoucnu rád naučil buď ještě ruštinu, nebo čínštinu. Ale tenhle kluk má ještě i jiný talent. Je totiž kouzelník, totiž chci říct iluzionista. A i v tom je vynikající. Navíc bydlí v nádherným a hodně netradičním domě a jejich rodina se věnuje permakultuře. Kousek od něj taky bydlí jeho bratranec, se kterým se pokoušejí postavit největší modelovou železnici v Evropě. Rodina toho bratrance má navíc půjčovnu vzducholodí. Ben mě už dlouho zve na návštěvu. Jednou bych i jeho rád viděl osobně.“

 

Hm, to je tedy vážně něco. A ještě k tomu je Švýcarsko tak nádherná země. Jedna mámina kamarádka, která je zahradní architektkou, se do Švýcarska odstěhovala asi před třemi lety a máma by ji určitě ráda navštívila. Možná, že kdybys ty přemlouval dostatečně vytrvale své rodiče a já zase ty moje, mohli bysme všichni jet do Švýcarska ještě tohle léto,“ navrhla optimisticky Klára.

 

Kéžby!,“ odpověděl jsem toužebně a přitom jsem si lehl a zapnul jsem se do spacáku. Klára udělala to samé.

 

Blížila se půlnoc. Chvíli jsme se dívali na hvězdy a pak jsme začali usínat.

 

Jak se řekne v Esperantu 'Hvězdy jsou krásné'?“, zeptala se mě Klára už v polospánku.

 

La steloj estas belaj,“ odpověděl jsem.

 

To zní hezky,“ odpověděla a spokojeně usnula.

 

Já jsem usnul chvíli po ní.

 

zpět