9. Výlet na dvojkole

9. Výlet na dvojkole

zpět

 

Tak já vyrážím, teda my vyrážíme,“ řekl jsem rodičům ještě s plnou pusou od snídaně. Pak už jsem jen lehce zatnul zuby, protože jsem očekával tradiční kázání o tom, jak se mám všude chovat slušně, nejezdit na osamocená a nebezpečná místa, dodržovat dopravní předpisy, nenechat si nové kolo ukrást a mít pro všechny případy stále zapnutý mobil. To všechno jsem skutečně vyslechl, přesně jak jsem si myslel. Ale vydržel jsem, abych neobracel oči v sloup, protože vím, že to táta s mámou koneckonců myslí dobře.

 

Pak už jsem si jen vzal batoh a vyběhl před dům, kde už čekala Klára s dvojkolem. Usmívala se a hrdě držela řídítka. Měla na sobě vínové kraťasy a černé tričko, vlasy měla sepnuté do culíku a v košíku na kole měla položený batůžek.

 

Máš vybrané nějaké konkrétní místo, kam se chceš dnes podívat, nebo to necháš na mě?,“ zeptala se Klára, zatímco elastickým lankem připevňovala batůžek ke košíku.

 

Rád to nechám na tobě, vždyť já to tu vůbec neznám. Takže dneska budeš kapitán,“ usmál jsem se na Kláru a svůj batoh jsem si taky připevnil do košíku.

A kam teda vyrazíme?“, vyzvídal jsem.

 

Nech se překvapit!,“ zazněla Klářina odpověď a já si uvědomil, že jsem ani jinou nečekal.

 

Nasedli jsme na kolo a rozjeli jsme se. Já seděl vzadu a Klára vepředu. Oba jsme na dvojkole seděli poprvé, ale oba jsme už zakrátko konstatovali, že jízda na něm není po počátečním zvyku o moc těžší, než jízda na běžném kole. Pravdou ale je, že dvojkolo dodává zvláštní pocit sounáležitosti. Ten, kdo sedí na zadním sedadle, musí mít důvěru v toho vepředu, že bude správně řídit. A ten vepředu si uvědomuje svoji zodpovědnost i za toho, kdo sedí za ním. To dvojkolo nás sbližovalo.

 

Máme celý den před sebou,“ otočila se na mě z předního sedadla Klára, když jsme zrovna zpomalili jízdou do mírného kopce. „Tím chci říct, že toho za dnešek hodně stihneme. Nejdřív pojedeme na Kleť, to je ten kopec támhle v dálce před námi. Je odtamtud krásný výhled,“ nadšeně mi oznamovala Klára a já si přitom všiml, jak jí těší ta dnešní role průvodkyně.

 

Na vrchol Kletě jsme dorazili asi po necelé hodině a půl. Nijak jsme totiž nepospíchali. Jízdu na našem novém dvojkole jsme si vychutnávali a zrovna tak potom i výstup na Kleť, při kterém jsme kolo tlačili vedle sebe a každou chvíli jsme se zastavili k rozhlédnutí se, či k popovídání.

 

Osobně se ráda vyhnu shonu turistů nahoře,“ řekla Klára. „Znám jedno klidný místo kousek pod vrcholem, které je stranou cest. Tam si můžeme sníst sváču a skrze stromy se rozhlédnout. Krásnýmu výhledu z toho místa říkám kochaná.“

 

Musím uznat, že když jsme došli na místo, opravdu jsem se kochal pohledem dolů, do krajiny. Seděli jsme na vyhřáté mezi a já z termosky nalil sobě i Kláře do kelímků třešňovou šťávu, která nejen báječně chutnala, ale i osvěžovala v nastávajícím horkém dni. Termoska má tu výhodu, že udrží nápoj nejen teplý, ale když je potřeba, i studený.

 

Jen jsme tak popíjeli, mlčeli a spokojeně se dívali do krajiny skrz průsvit mezi stromy.

 

Po několika minutách, mě, ani nevím jak, něco napadlo: „Co myslíš Kláro, kolik může být v Čechách, na Moravě a ve Slezsku dohromady kopců?“

 

Nevím, hodně, proč?,“ zeptala se se zájmem.

 

No..., napadlo mě, že bychom mohli vylézt na každej kopec v týhle republice,“ navrhl jsem a napjatě čekal, jestli takový nápad Klára ocení.

 

To je dobrej nápad, zbožňuju takovej ten nadhled, když se člověk dívá shora na svět. Do toho bych šla. Na to si plácnem!,“ řekla a nastavila dlaň. Plácli jsme si a mě vážně zahřálo u srdce, že je tu někdo, kdo se nadchne pro stejnou věc jako já.

 

Páni, hned se doma podívám do všech map a spočítám všechny kopce. A taky bych chtěl vidět prameny všech řek. Jít vždycky od konce řeky proti proudu až k jejímu prameni, to musí být zážitek. A vůbec, spoustu hezkých míst bych chtěl vidět,“ dodal jsem v ještě doznívajícím nadšení.

 

Nebude to trvat dlouho a můžeme s tím vším začít, a vlastně jsme už začali,“ položila mi Klára ruku na rameno, na znamení, že sdílí mé nadšení. „První kopec máme za sebou,“ řekla a pak zmáčkla spoušť foťáku namířeného do kraje. „A teď můžeme jet na další hezký místo,“ zvedala se ze země.

 

A to na jaký?“, zeptal jsem se zvědavě.

 

Víš jak jsem ti Ondro říkala, že Český Krumlov považuju za nejkrásnější město? Tak ti chci dneska ukázat nejkrásnější vesnici. Jmenuje se Holašovice a shodou okolností je tam dneska nějaký malý festival lidové hudby. Různé dětské a mládežnické soubory a tak. Vstup zdarma,“ usmála se.

 

Fajn, proč ne,“ řekl jsem stručně. Jen jsem si nedovedl představit, jak asi vypadá nejhezčí vesnice. Ale nakonec může mít Klára pravdu, protože Krumlov bych dnes už i já označil za nejhezčí město, takže možná do mých 'nej' přibude i nejhezčí vesnice, pomyslel jsem si pro sebe.

 

Mám spoustu takových 'nej',“ řekla mi Klára, až jsem se lekl, že mi snad čte myšlenky. „Třeba příroda. V přírodě je krásný všechno a já ji až tak nedělím na to víc hezké a míň hezké. Ale kdybych musela, řekla bych, že nejkrásnější místo je šumavský Březník a nejhezčí řeka je Vydra. Nejkrásnější hora je beskydská Gruň a nejnádhernější údolí jsem viděla na Slovensku, až u polských hranic - jmenuje se Bielovodská Dolina.“

 

A nejkrásnější skály jsou v Českým ráji,“ doplnil jsem, abych držel tempo s Klárou, ačkoliv jsem začínal tušit, že viděla mnohem víc míst než já a že jí v tomhle směru asi nestačím.

 

Kolo jsme mezitím dotlačili z meze na cestu, nasedli jsme a vyrazili do Holašovic.

 

Cestou jsme pozorovali okolní přírodu a jen sem tam jsme prohodili nějaké to slovo. Pak mě napadlo, že když se blížíme na ten festival lidových písní, že si můžeme nějaké zazpívat, jen tak pro radost. A tak jsme v rukou drželi řídítka, nohama jsme se opírali do pedálů a přitom jsme společně zpívali písničky jako Když jsem šel z Hradišťa, Okolo Třeboně, nebo Sbohem frajárečko. Co se hudby týká, lidovky mi nevadí, ale jinak kromě různých nezařaditelných stylů poslouchám čím dál víc jazz, blues a kreativní rock. Poslední dobou si pouštím nejvíc kapely jako Cream, Deep Purple, nebo The Eagles. To Klára se mi svěřila, že má ráda francouzské šansony a taky všechno od Beatles, ale hodně se jí prý líbí i Walk off the earth, Manu Chao, nebo Buenna vista social club.

 

V pohodové náladě ubíhala cesta ani jsme nevěděli jak, až jsme najednou na našem nablýskaném červeném dvojkole vjeli do Holašovic. Sotva se před námi otevřela náves, nemohl jsem jinak, než uznat, že hezčí vesnici jsem opravdu nikdy neviděl. Mám moc rád selské baroko.

 

Na návsi stálo nevelké pódium, kde právě vystupoval malý dětský soubor s moravskými lidovými písněmi. Odhadoval jsem, že tu bylo asi dvěstě nebo třista diváků. Klára se pozdravila s několika známými, kterých zřejmě měla v tomhle kraji docela hodně, a některým z nich mě představila. Pomyslel jsem si, že se snad s nimi všemi jednou seznámím blíže.

 

Třešňová šťáva z termosky nám došla a tak jsme si u stánku koupili malinovku ve skle, popíjeli jsme a sledovali vystoupení. Pak uvaděč pozval na pódium nějakého kluka s fujarou, odhadem o něco málo staršího než jsme my s Klárou. Stáli jsme docela daleko od pódia, ale i na tu dálku mi byl povědomý.

 

Proč tomu klukovi pomáhá ten uvaděč do schodů?,“ otočila se s otázkou Klára směrem ke mně. Já jsem se ještě jednou podíval na vystupujícího a najednou jsem měl jasno – byl to Radek. Fajn kluk a skvělej hudebník, se kterým jsem se občas setkával v Praze na hudebních vystoupeních pro školy.

 

To je Radek,“ odpověděl jsem Kláře. Znám ho z Prahy. Nevěděl jsem, že tu dnes bude nějaké vystoupení, natož že ho tu potkám,“ vysvětlil jsem a přitom jsem si pomyslel, jak je svět malý.

 

„Nemá to lehký, ale je fakt statečnej. On má..., myslím že se to jmenuje trubicové vidění. Prostě vidí jen malý výsek všeho,“ popisoval jsem Kláře. „Jako by se díval na svět jen nějakou úzkou trubičkou. Proto mu ten pán pomáhal do schodů na pódium. Původně měl chodit do nějaké speciální školy, ale díky svým rodičům, díky vstřícnosti učitelů a hlavně díky své pevné vůli chodil v Praze na běžnou základku. Letos skončil devítku a půjde studovat střední masérskou školu. Může relativně normálně psát a číst, ale při chůzi musí mít slepeckou hůl, což je pro lidi, kteří o tomhle handicapu nic nevědí, těžko pochopitelný. Měl to složitý, v první třídě dokonce propadl, protože toho na něj bylo zpočátku moc, ale pak začal postupně všechno zvládat a nakonec se stal jedním z nejlepších žáků ve škole. Často, když jsem měl nějaký problém, vzpomněl jsem si na to, jak to on má těžký a hned mi všechny moje starosti připadaly malicherný.“

 

Než Klára stihla zareagovat, na to, co jsem jí právě řekl, začal Radek hrát. Hraní střídal se zpěvem slovenských lidovek. Jeho vystoupení mě hodně zaujalo, protože měl nový repertoár. Úplně se mi při jeho hraní a zpívání vybavily slovenské hory, kroje, stáda ovcí se zvonci a podobně.

 

Když skončil, pokynul jsem Kláře abychom šli za ním. Radek stál pod pódiem a vedle něj asi o rok starší kluk, který ho doprovázel. Podle podobné tváře jsem si domyslel, že je to jeho bratr.

 

Radku, to je náhodička potkat se tady v Holašovicích“, řekl jsem mu místo pozdravu.

 

Radek ani na okamžik nezaváhal, poznal mě po hlase a hned mě pozdravil: „Jé, nazdar harmonikáři, kde se tady bereš? Budeš taky vystupovat? Já jsem tady kousek na prázdninách u babičky, v Křemži, a místní mě poprosili, abych zahrál.“

 

Já dnes nevystupuju, já jsem se do tohohle kraje nedávno přistěhoval a jsem tu na výletě tady s Klárou, s mojí novou sousedkou. Radek a Klára si podali ruce a než se Klára nadála, poprosil jí Radek o to samé, o co kdysi poprosil i mě:

Můžu tě o něco požádat, Kláro?“

 

Jasně,“ odpověděla, i když zatím vůbec netušila o co půjde.

 

Možná ti Ondra říkal, že mám trubicové vidění. Abych viděl alespoň jak vypadáš v obličeji, mohla bys jít asi tak dvacet nebo i víc metrů ode mě dál? Nejlíp proti slunci a tak, aby za tebou byla světlá omítka domu?“

 

Aha, jo, to není problém,“ řekla Klára a splnila Radkovo přání a popošla asi třicet dlouhých kroků mimo shluk lidí u pódia.

 

Paráda, vidím tvůj obličej. Máš krásný dlouhý vlasy a podle výrazu ve tváři budeš taková ta prima a přemýšlivá holka,“ konstatoval Radek s bezelstnou upřímností jemu vlastní.

 

To oni jsou takhle sympatiční všichni u nich v rodině,“ řekl jsem Radkovi s úsměvem a až pak jsem si všiml, že Klára mezitím přišla zpátky k nám. Slyšela, co jsem říkal a trochu se začervenala..

 

Radek se pak ke mně ještě naklonil a řekl polohlasně: „Člověče, Ondro, týhle holky se drž, je hezká a fakt hodná, to já poznám po hlase.“ I tohle ale Klára zaslechla a červenala se teď ještě víc.

 

Pak se ale k mému překvapení Radek naklonil tam, kde tušil že stojí Klára a tentokrát zase řekl jí: „A ty se drž Ondry. On je to občas takovej trochu mudrlant, ale férovějšího kluka jen tak nenajdeš.“

 

Když jsem to uslyšel, tak jsem byl zase v rozpacích já a nevěděl jsem, co rychle říct. Pak pro Radka přišel jeho bratr, že už musejí jít. Radek zmáčkl knoflík na mobilu a z hlasového výstupu se ozval přesný čas. „My už musíme jít, za chvíli pro nás přijede děda. Bude parkovat za vsí.“

 

Vyměnili jsme si telefonní čísla a slíbili jsme si, že si určitě brzy zavoláme, protože Radek bude v tomhle kraji až do konce prázdnin a přes rok tu prý tráví většinu víkendů.  Pak jsme se rozloučili.

 

To je teda fajn shoda okolností, že jste se tu takhle potkali“, navázala na dojem ze setkání Klára. „ Je to fajn kluk. Oproti němu to i já se svými zdravotními problémy nemám tak těžký.“

 

Když skončilo poslední vystoupení, což byla soutěž v jódlování, nasedli jsme na naše úžasné dvojkolo a vyrazili jsme směrem domů.

 

Pořád myslím na toho Radka, jakej je to bojovník,“ otáčela se Klára směrem ke mně, abych ji lépe slyšel. „Když si představím, jak omezeně může používat zrak a přitom to bere tak statečně...“

 

To jo, obdivuju ho,“ řekl jsem s respektem.

 

I my, kteří máme normální zrak, ho máme vlastně omezenej, a lidskej sluch je taky nastavenej jen na dost úzký spektrum vnímání“, začala najednou uvažovat Klára. „Když si vezmu, co nás učili ve škole, že naše oči vidí jen v určitém rozmezí a naše uši slyší jen od určité do určité frekvence... A všechno, co je pod tím a nad tím rozsahem prostě nevnímáme...,“ mudrovala dál.

 

To by znamenalo,“ snažil jsem se nebýt pozadu v jejích úvahách, „že tady všude kolem nás může být nějaký další život, nebo celé světy, ale my to nevíme, protože to nevidíme, ani neslyšíme...“

 

To nevím, možná že jo, ale takovou představou bych se radši nezabývala, protože z toho by se pak člověk zcvoknul,“ otočila se na mě Klára s úsměvem. Po chvilce se ke mně ale otočila znovu: „I když..., mohli bysme objevit i nějakej krásnej svět, kterej tady odjakživa byl, ale lidi o něm nevědí, snad jen z pohádek a bájí. Třeba spojíme síly, já vystuduju filozofii a ty vystuduješ kvantovou fyziku a společně budeme bádat a bádat a pak ten krásněj svět prostě objevíme.“

 

Třeba stačí jen být ve správném čase na správném místě a být k tomu naladění a pak ten svět uvidíme i bez složitýho studování,“ zauvažoval jsem nahlas a potěšilo mě Klářino souhlasné přikyvování.

 

„A teď do toho radši šlápnem a u nás doma ty úvahy zajíme bramboračkou, co říkáš?,“ navrhnul jsem.

 

To mě jako na tu bramboračku zveš?,“ zeptala se Klára polichoceně.

 

Rád. Uvařím ti ji jako poděkování za dnešní fajn den.“

 

zpět