15. Tiché štěstí

15. Tiché štěstí

zpět

 

A bylo tu opět ráno, třetí den soutěže. Jelikož výsledky soutěžě měly být vyhlášeny už během odpoledne a pak slavnostně rozdávány ceny, neplýtvali pořadatelé časem a na trasu nás začali volat ihned po snídani. Dnes tu ale byla jedna změna - stanoviště byla pouze tři, ale na každém z nich bylo jedenáct úkolů. Podtrženo a sečteno absolvuje dohromady během tří dnů každá dvojice 99 úkolů. Která z dvojic pak bude mít zájem, může prý dnes zkusit ještě čtvrté stanoviště, kde bude stý úkol. Ten ale bude zcela na dobrovolnosti každé dvojice, jakýsi speciální bonus. Více se prý dozvíme na místě.

 

S Klárou jsme i dnes vyšli jako šestí v pořadí. Po deseti minutách chůze nás už čekala Jana na prvním stanovišti a hned nám minutu po minutě předkládala papírové kartony s dotazy. Šlo o vědomostní otázky a všechny se týkaly divů ze světa zvířat. Na zodpovězení každé z nich jsme tedy měli jednu minutu.


1. Který pták je nejmenší na světě?

 

2. U kterého ptáka je vypozorován rekord v počtu mávnutí křídel za vteřinu? O jaký počet mávnutí jde?

 

3. Existuje pták, který má schopnost létat pozadu?

 

4. Který savec je nejmenší na světě?

 

5. Který savec je největší a zároveň nejtěžší na světě?

 

6. Který pták má největší rozpětí křídel na světě?

 

7. Jaká kočkovitá šelma umí běžet nejrychleji na světě?

 

8. Jaký je nejvyšší zaznamenaný věk Želvy obrovské?

 

9. Který brouk uzvedne nejtěžší předměty v poměru ke své váze?

 

10. Na jak velkou dálku dokáže ucítit motýl Martináček Hrušňový svoji motýlí družku?

 

11. Jak dlouhou dobu v jednom roce dokáže Rorýs obecný strávit nepřetržitě ve vzduchu?

 

 

Na první tři otázky jsem si troufl odpovědět za nás za oba:

 

Nejmenším ptákem na světě je kolibřík včelí.

 

Nejrychleji mává křídly kolibřík rudokrký. V okamžiku námluv dokáže mávnout až 200x za vteřinu!!

 

No a couvat umí opět zmíněný kolibřík.“

 

„Safra," řekla Jana, „ty jsi hotová chodící encyklopedie, Ondro."

 

To je spíš shoda okolností,“ odpověděl jsem. „Mám doma už pár let knihu o různých 'nej' z přírody a rád si v ní občas zalistuju. Zrovna kolibříci mi utkvěli v paměti. Taky si vzpomínám, že kolibříci jedí každých deset minut a že jejich vajíčka jsou velká asi jenom jako kulička hrášku.“

 

Jana se znovu usmála, ale pak mně i Kláře připomněla, že nemáme ztrácet čas. Zbývalo ještě osm otázek.

 

Hodně jsme s Klárou přemýšleli nad čtvrtou otázkou, tedy který že to savec je nejmenší na světě. Shodli jsme se na tom, že to bude asi nějaký druh netopýra, ale jeho celé jméno jsme nevěděli. Jana nám po uplynutí časového limitu prozradila, že jde o Netopýrka thajského, který je velký, či spíše malý 2 až 3 centimetry a zřídka kdy váží více než dva gramy. Zde jsme tedy nezabodovali.

 

Který savec je největší a zároveň nejtěžší na světě, nad tím jsme naopak nemuseli přemýšlet. Klára odpověděla na pátou otázku za nás za oba: „Je to vodní savec a jmenuje se Plejtvák obrovský."

 

„Ano, to je pravda," řekla Jana. Pak zastavila stopky a řekla: „Máme chvilku času navíc, udělala jsem si k tomuhle tématu pár výpiskú z jedné moudré knihy, tak poslouchejte:

 

Plejtvák obrovský měří až 33 metrů. Váží až 200 tun, což je v přepočtu stejná váha jako 27 slonů, nebo 2500 lidí. Jeho plíce pojmou až pět metrů krychlového vzduchu a kdyby na vás takový plejtvák vyplázl jazyk, věřte, že takový jazyk plejtváka váží asi tři tuny. Plejtvák obrovský se dožívá asi 80-ti let. To je něco, že?"

 

„To teda jo. Je to obr," souhlasili jsme oba s Klárou. Pak už zase Jana zmáčkla stopky a my jsme horečně přemýšleli, který pták má největší rozpětí křídel na světě, což bylo téma otázky číslo šest. Klára říkala, že to bude určitě albatros, protože se o tom zpívá v jedné písničce. Souhlasil jsem. Nemohli jsme si nejprve vzpomenout na jeho celé jméno. Pak jsme si na poslední chvíli rozvzpomněli na Albatrose stěhovavého, zkusili jsme to a vyšlo to. Sice se štěstím, ale body jsme měli. Rozpětí křídel má takový Albatros něco přes tři metry, což je úctyhodné.

 

Sedmá otázka nebyla těžká. Nejrychlejší kočkovitou šelmou je gepard, který může krátký čas běžet rychlostí až lehce přes sto kilometrů za hodinu. Člověk na něj rozhodně nemá.

 

Odpověď na osmou otázku jsme neznali. Shodli jsme se s Klárou, že nejvyšší zaznamenaný věk Želvy obrovské bude určitě dost přes 200 let, ale přesné číslo jsme nevěděli. Od Jany jsme se dozvěděli, že je to 255 let.

 

Devítka byla pro nás těžká. Odpověděli jsme, že největším silákem v říši hmyzu je mravenec, ale není to tak. Je to brouk Chrobák, který uzvedne předmět až 1115x těžší, než je on sám. To je v přepočtu, jako kdyby průměrně vážící dospělý člověk zvedl 90 tun.

 

Odpověď na desátou otázku jsme neznali. Věděli jsme, že to bude překvapivá vzdálenost, na jakou motýl Martináček cítí svoji partnerku, ale když nám pak Jana řekla, že je to jedenáct kilometrů, jen jsme stáli v údivu s otevřenou pusou.

 

Odpověď na jedenáctku jsem znal. Rorýs obecný dokáže strávit ve vzduchu nepřetržitě i 10 měsíců v roce, což je naprosto fascinující.

 

Jana zvedla palec, na znamení, že jsme si nevedli špatně a povzbudila nás, abychom si pospíšili ke druhému stanovišti, kde nás čekalo dalších jedenáct úkolů.

 

Cesta měla trvat asi dvacet minut a tak bylo dost času na popovídání.

 

„Pořád musím myslet na toho motýlího kluka a jeho dokonalý čich," řekla Klára. „Je to neuvěřitelný. To všechno nemůže být samo sebou. Nevím, jaký přesně smysl má život všeho tvorstva, ale když poznávám všechny tyhle zázraky, a zázraky to určitě jsou, tak mám pocit, že ten smysl je velký a nepopsatelný..."

 

„Mám stejný pocit, myslím s tím smyslem", řekl jsem napůl v zamyšlení. Pak jsem ještě dodal: „Já zase pořád myslím na to, jak může ten maličký ptáček kolibřík mávnou křídly i dvěstěkrát za jednu jedinou vteřinu..."

 

Dál už jsme celou cestu mlčeli, dokud nás u druhého stanoviště nepřivítal sympatický pořadatel, který nám oznámil, že jedenáct otázek zde bude na téma vlast. Zmáčkl stopky a ve stejnou chvíli, vždy po jedné minutě, začal předkládat na malých plakátech tyto dotazy:

 

1. Kdy přesně vzniklo Československo a kdy vznikla Česká republika?

 

2. Kolik obyvatel má ČR? Stačí zaokrouhleně na statisíce.

 

3. Jaké má ČR státní zřízení?

 

4. Jakou má ČR rozlohu? Stačí zaokrouhleně na desítky tisíc.

 

5. Kdo složil text a kdo hudbu k české národní hymně Kde domov můj?

 

6. Řekněte název nejznámnějšího hudebního díla Bedřicha Smetany.

 

7. Vyjmenujte deset nejlidnatějších měst ČR. Nemusí být popořadě.

 

8. U jaké šumavské obce pramení řeka Vltava a v jakém městě se vlévá do řeky Labe?

 

9. Ve kterém roce byla založena Univerzita Karlova?

 

10. Odkud byly roku 1868 vyzvednuty základní kameny pro stavbu Národního divadla v Praze? Stačí vyjmenovat tři místa.

 

11. Jak se jmenuje literárně ceněné dílo, které za první republiky pořídil K. Čapek, na základě rozhovorů s prvním československým prezidentem?

 

 

„Můžu to zkusit já, Ondro?", zeptala se mě Klára.

 

„No jasně, na co znáš odpověď, to řekni. A kdybys nevěděla, zkusím ti pomoct."

 

Mladý pan vedoucí zmáčkl stopky a Klára spustila:

 

„Československo vzniklo 28. října, roku 1918 a Česká republika vznikla 1.1. roku 1993.

 

Česká republika má asi deset milionů a šest set tisíc obyvatel.

 

Státní zřízení naší země je parlamentní republika.

 

Náš stát má rozlohu o něco méně než 80 000 tisíc kilometrů čtverečních.

 

Slova k hymně Kde domov můj napsal Josef Kajetán Tyl a hudbu složil František Škroup.

 

Nejznámnější hudební dílo Bedřicha Smetany se jmenuje Má vlast.

 

Nejvíc obyvatel z našich měst má Praha, pak následuje Brno, po něm určitě Ostrava a čtvrtým nejlidnatějším městem je Plzeň. Pak už to nevím popořadě, ale ta zbývající města jsou určitě: Liberec, Olomouc, České Budějovice, Ústí nad Labem, Hradec Králové a Pardubice.

 

Řeka Vltava pramení u obce Černý Kříž. Vím to, byla jsem tam s rodiči. A vlévá se do Labe v Mělníce. U toho soutoku jsem taky byla s mámou a s tátou.

 

Univerzita Karlova byla založena v Praze, roku třináct set čtyřicet...." Klára se otočila ke mě, protože si rychle nemohla vzpomenout na poslední číslici.

Usmál jsem se a řekl jsem: „Třináct set čtyřicet osm." Klára mi poděkovala a pokračovala:

 

„Základní kameny pro stavbu Národního divadla v Praze byly vyzvednuty z mnoha míst. Pamatuji si Říp, Vyšehrad a Blaník.

 

Kniha, na kterou se poslední otázka ptá, se Jmenuje Hovory s T.G. Masarykem, zkráceně Hovory s T.G.M."

 

Klára vypadala udýchaně, protože mluvila opravdu rychle, ale jinak z ní zářila spokojenost s vlastním výkonem. Já i vedoucí stanoviště jsme zvedli palec nahoru, abychom ocenili její výkon.

 

Pokračovali jsme ke třetímu stanovišti. Zrovna jsem se chtěl Kláry zeptat, jestli chce napít vody, kterou jsem pro nás oba nesl v batůžku, nebo jestli má chuť na müsli tyčinku, když v tom se Klára zastavila, s povzdechem si sedla na pařez, skloněnou hlavu si dala do dlaní a mlčela.

 

Lekl jsem se té náhlé změny, sklonil jsem se a hned jsem se jí zeptal: „Co se děje? Bolí tě něco?"

 

Klára neodpovídala.

 

Opatrně jsem se dotkl jejího ramene. Podívala se na mě, smutně pokrčila rameny a pak ukázala na své uši.

 

Teď teprve mi to došlo. Chudák Klára opět prožívá jednu ze svých chvil děsivého ticha.

 
„Neboj se," snažil jsem se ji uklidnit.
 

„Ondro, já tě neslyším. Je zbytečný na mě mluvit. Odezírám dost špatně."

 

Vyndal jsem tedy z batůžku tužku a papír a napsal jsem: „Moc mě to mrzí. Můžu ti nějak pomoct?"

 

Klára odpověděla: „Většinou to přejde tak do hodiny. Nechci, aby kdokoliv v oddíle věděl, že se mi tohle právě teď děje. Nemám ráda, když mě všichni litují, nebo na mě koukají jako na nějaký zvláštní úkaz."

 

Napsal jsem stručně a jasně: „Neboj se, jsem s tebou. Slibuju, že to nikomu neřeknu. Nikdo to nepozná. Všechno zvládneme!"

 

Pak Klára vstala a pokračovali jsme.

 

Zanedlouho jsme došli ke třetímu stanovišti, kde nás už zdravila milá paní pořadatelka. Klára se pokusila, i přes svoji těžkou situaci, o úsměv a taky tu milou paní pozdravila. Každou otázku před nás položila paní pořadatelka jednotlivě, napsanou velkými písmeny na velkém bílém papíru. Odpověď, jako vždy, musela zaznít do jedné minuty. Tentokrát šlo o doplňování citátů slavných osobností.

 

Čas běžel, oba jsme s Klárou četli dotazy a odpovídali:

 

1. Doplňte poslední slovo citátu Jana Wericha: „Nadbytek neznamená ..."

 

Přemýšlel jsem, jestli bude posledním slovem radost, nebo štěstí, nebo něco podobného. Otočil jsem se na Kláru, ale ani ona nevěděla. Nakonec vypršel čas. Bod jsme nezískali. Odpověď  zněla 'bohatství'.

 

2. Doplňte poslední dvě slova citátu Blaise Pascala: „Celý svět je ničím, oproti jedinému hnutí mysli. Celý svět mysli je ničím, oproti jedinému ..."

 

„hnutí srdce", vyrazil jsem ze sebe nadšeně, protože tenhle citát znám z knih a je to jeden z mých oblíbených.

 

3. Doplňte dvě jednoslabičná slova citátu Alberta Einsteina: „Pouze život, který žijeme pro druhé, stojí ..."

 

„za to", řekl jsem s jistotou, přestože jsem citát neznal. Ale významově a díky nápovědě v otázce, nemohl citát končit jinak. Měli jsme s Klárou radost za další bod.

 

4. Jak zní poslední slovo citátu spisovatele Roberta Fulghuma: „Opakem pravé lásky není nenávist, ale ..."

 

Už jsem se nadechoval, že řeknu 'strach', když v tom se ozvala Klára a řekla: „lhostejnost." Odpověď to byla správná.

 

5. Doplťe citát Alberta Schweitzera: „Existují dvě útočiště před bídou světa - ..."

 

Tak tady jsem nevěděl, ani Klára nevěděla. Odpověď měla znít „hudba a kočky."

 

6. Jaká jsou poslední dvě slova v citátu M. Gándhího: „Chceš-li vidět ve světě změnu k lepšímu, ty sám se musíš stát ..."

 

„tou změnou", řekl jsem, protože nic jiného by na konci nemělo logiku. A bylo to správně.

 

7. Doplňe významově poslední slovo z citátu neznámého autora: „Dobrá nová myšlenka, která byla včera nazývána utopií, je dnes nazývána alternativním životním názorem a zítra bude nazývána ..."

 

„samozřejmostí", zkusil jsem si tipnout a bylo to tak. Ten citát jsem si uložil do paměti, připadal mi zásadní.

 

8. Doplňte dvě jednoslabičná slova na konec citátu Anthony de Mella: „Jednou pochopíš, že to, co hledáš, ... "

 

„už máš", řekla Klára a my měli bod.

 

9. Doplňte dvě poslední slova citátu neznámého autora: „Až se přestaneš měnit, ... "

 

Ani Klára, ani já jsme ale na ta dvě zbývající slova nepřišli. Paní pořadatelka citát dokončila: „přestaneš žít."

 

10. Doplňte poslední slovo v citátu, jehož autorem je Charlie Chaplin: „Následuj ty, kteří jdou za pravdou, utíkej od těch, kteří ji ..."

 

Klára pokrčila rameny, jako že to nechá na mě. Minuta skoro uběhla a tak jsem zkusil říct slovo „nenásledují", ale bylo to špatně. Správné slovo bylo „našli".

 

11. Antoine de Saint-Exupéry kdysi řekl: „Milovat neznamená hledět jeden na druhého, ale ..." Doplňte poslední čtyři slova citátu.

 

Tady jsem ani vzdáleně netušil, jak zní celý citát. Klára na tom byla stejně. Bod jsme tedy nezískali. Ta slova měla být: „hledět společně stejným směrem."

 

 

Rozloučili jsme se s tou milou a usměvavou paní a šli jsme dál vyznačenou cestou.

 

Čas od času jsem pohlédl na Kláru, ale podle jejího posmutnělého výrazu jsem poznal, že zatím žádná změna k lepšímu nepřichází. Tak moc jsem jí chtěl pomoct, ale nevěděl jsem jak.

 

Najednou se před námi objevilo čtvrté stanoviště. Vítala nás na něm druhá Jana a hned nás upozorňovala, že tento stý úkol můžeme, ale nemusíme podstoupit.

 

Ve výšce několika metrů bylo přivázáno lano, jehož dolní konec visel kousek nad zemí a byl na něm velký uzel. Na zemi byl z latěk poskládaný čtverec a o kus dál další čtverec. Uprostřed, mezi čtverci, trochu vpravo, byl stolek, na kterém stály kousek od sebe dvě dřevěné misky. V první misce byly dvě kuličky. Jak nám Jana vysvětlila, úkolem bylo stoupnout si oběma nohama na uzel lana, a to v prvním čtverci, a zhoupnout se tak, aby soutěžící dopadl bez přešlapu do druhého čtverce. Přitom všem musí ale jednou rukou uchopit obě kuličky a přemístit je z jedné misky do druhé. Pokus je jeden jediný. V případě úspěchu se nám zdvojnásobí počet bodů, které jsme získali v průběhu celé soutěže. Ovšem v případě neúspěchu, nám bude polovina ze všech dosud získaných bodů odečtena.

 

V tu chvíli jako by mě něco přinutilo na to kývnout. A přiznám se, že to něco byla snaha udělat Kláře radost. Něco mi říkalo, že to zvládnu a pokud tuhle soutěž vyhrajeme, budeme si pak moct vybrat nějakou opravdu hezkou cenu. Klára stála opodál a ani nevím, jestli přesně pochopila, o co jde. Když člověk neslyší, má to hodně těžké.

 

Stoupl jsem si do prvního čtverce, přitáhl jsem si k sobě lano, naskočil na něj a zhoupl jsem se. Levou rukou jsem se držel, jak nejpevněji jsem dovedl. Pravou ruku jsem natáhl pro dvě kuličky v první misce, vhodil jsem je do druhé misky a už už jsem chtěl zajásat, když namísto do druhého čtverce jsem z lana seskočil vedle něj. Z bodů, které jsme do teď za tři dny soutěžení dostali, nám zbyla polovina. Odešli jsme ze čtvrtého stanoviště mlčky směrem k táboru a já se samou hanbou nemohl Kláře podívat do očí. Byl jsem smutný a zároveň naštvaný sám na sebe.

 

„Ondro, už to pominulo! Už zase slyším!," oznámila mi Klára plná radosti.

 

„Jé, to je skvělý!," zaradoval jsem se spolu s ní. Pak jsem ale dodal: „Zlobíš se, Kláro? Kvůli mně máme teď jen polovinu bodů..."

 

„Ondro, nezlobím se, já jsem nějak poznala, že celý ten úkol jsi podstoupil, abys mě potěšil a to je pro mě mnohem cennější, než milion bodů."

 

„Hm...., tak díky, že to tak bereš," řekl jsem už v lepší náladě, i když trocha toho zklamání ve mě ještě pořád zbývala.

 

Došli jsme do tábora. V polní kuchyni jsme se najedli polévky s chlebem. Pak mě a Kláru vedoucí poprosili, jestli bychom mohli ještě něco zahrát a zazpívat. A tak jsme tedy hráli a zpívali, až do doby, než se všechny dvojice vrátily do tábora. Krátce na to přišlo slavnostní vyhlašování výsledků. Ze čtrnácti soutěžících dvojic jsme byli devátí. A to jen proto, že jsem nezvládl stý úkol, jinak bychom téměř jistě byli na stupních vítězů. Do stanu s cenami vcházeli od vítězů až po poslední dvojici postupně všichni soutěžící a vybírali si ceny. Každý člověk si mohl vzít jednu věc. První dvojice si jako odměnu vybrala starou kanoi a houpací síť, druhá dvojice nějaké stolní hry a tak to šlo postupně až k nám a pak dál.

 

Když jsme jako devátá dvojice vešli do stanu s cenami, byli jsme překvapeni, z kolika docela pěkných věcí máme ještě na výběr. Klára objevila v koutě stanu, až úplně vzadu, dvě staré pingpongové pálky, síťku a několik míčků, vše v jednom balení a vše na mini ping pong. Zajásali jsme, protože přesně to se nám bude hodit do klubovny. A pak jsem já objevil knihu, která mě obrovsky zaujala. Byla velká, psaná v angličtině a popisovala vývoj hodin a hodinek od dávné historie, až po současnost. Bylo v ní velké množství celostránkových barevných fotografií umělecky zhotovených hodin. Klára, když viděla, jak mě kniha zaujala, povzbudila mě, abych si ji určitě vzal, což se nakonec i stalo. Sama si ji prý taky moc ráda prohlédne. Pak jsme vyšli ze stanu.

 

Uběhla ještě asi hodina času a pak přišla chvíle loučení s vedoucími i s ostatními soutěžícími. Aleš Kláře i mně stiskl ruku a dokonce mě i poprosil o mail, že mě prý někdy pozve na přátelský zápas ve florballu a nebo třeba do kina. Pořadatelům jsme poděkovali za pěkné a poučné tři dny, pak jsme si do košíku u dvojkola připevnili batohy, na záda jsme si dali své hudební nástroje a odjeli jsme plní dojmů do Stelének.

 

Největší radost jsem měl z toho, že Klára má sluch zase v pořádku a hned na druhém místě jsem myslel na svoji novou knihu. Říkal jsem si, že v takových hodinách je užitečnost i krása zároveň. Asi i proto mě tak upoutaly všechny ty fotografie. Věděl jsem už v tu chvíli, že hodiny budou můj nový koníček.

 

Když jsme dorazili domů ještě jednou jsem na zahradě poděkoval Kláře, že mě na soutěž vzala, protože to byl fajn zážitek. Klára rychle zběhla domů do dílny a přinesla mi jako dárek jedny rozbité hodiny, že prý abych se mohl hned začít věnovat svému novému koníčku. Byl jsem moc rád. Pak jsme se domluvili, že se uvidíme zítra, třeba hned dopoledne, když bude čas. Klára řekla, že se na zítřek už teď těší. Cítil jsem to stejně a tak jsem odpověděl:

 

„Taky se na zítřek těším." Pak jsem si dodal odvahy a ještě jsem řekl: „Těším se, že budeme zítra zase spolu... Na to, že se známe tak krátce, máme už docela dost společných zážitků, že jo?"

 

„Společných hezkých zážitků," upřesnila Klára.

 

Oba jsme sklopili oči a byli jsme trochu nervózní. Pak se ale stalo něco, co jsem nečekal. Klára ke mně přistoupila blíž, chvíli jako by sbírala odvahu a pak mě chytila za ruku. Asi minutu jsme se tak drželi a byl to snad ten nejnádhernější pocit, jaký jsem v životě zažil. Nakonec jsem si i já dodal odvahy, přistoupil jsem ke Kláře ještě blíž a pak jsem ji něžně obejmul. Ona se ke mně přitiskla a napůl šeptem mi řekla: „Jsem za tebe moc ráda." Ještě tišeji než Klára jsem řekl já jí: „To já jsem rád..., že jsem tě tu našel..."

 

Objímali jsme se snad několik minut. Pak jsme od sebe odstoupili, pomalu a opatrně, jako kdybysme se báli, abychom ze sebe nesetřásli to nepopsatelně naplňující, tiché štěstí. Otočili jsme se a každý jsme mlčky odešli směrem k svému domovu.

 

Tu noc jsem spal svým nejsladším spánkem v životě. Bylo mi krásně.

 

zpět