18. Svět plný světů

18. Svět plný světů

zpět

                                     

Vzbudil jsem se v půl třetí ráno a už se mi nechtělo spát. Rozhlédl jsem se po klubovně a měl jsem z ní znovu ten stejně dobrý pocit jako včera. Klára ještě spala a tak jsem ji opatrně přikryl dekou a potichu odešel domů, do svého pokoje. Dnešní ráno jsem si pak zařídil tak, aby bylo pro mě co nejpříjemnější. Pustil jsem si z přehrávače dokonalý, tichý soft jazz. Nádhera.

 

Potom jsem si došel do kuchyně, kde jsem měl od večera v lednici připravenou lisovanou ovocnou šťávu. Do orosené sklenice jsem vložil široké kovové brčko, sedl jsem si na postel a opřený o zeď jsem popíjel šťávu a vychutnával tu skvostnou hudbu. Takovéhle ráno si prostě čas od času musím dopřát. Kdo ví, co je to hlad po jazzu, ten taky ví, o čem mluvím. 

 

Když hudba dohrála a když jsem dopil šťávu, sešel jsem znovu o patro níž. Zjistil jsem, že rodiče ještě spí a tak jsem si do misky nasypal trochu müsli, zalil jsem ho mandlovým krémem a zase jsem se vrátil k sobě do pokoje. Tentokrát jsem měl chuť na něco jiného, než byl jazz. Nakonec jsem si pustil věcičku jménem Hotel California od The Eagles, což je opravdu pohodová záležitost. Poslouchal jsem, ujídal müsli a skrz okno jsem se díval, jak se venku zvolna rozednívá.

 

Pak už se přiblížil čas, kdy měl na cestě u našeho domu zastavit pan Vávra autem, aby mě s Klárou vyzvedli. Dnes totiž vyrážíme na výlet. Vzal jsem si tedy připravený batoh, nazul boty, rozloučil se s rodiči, kteří právě vstávali a šel jsem k cestě čekat s předstihem, abych nezdržoval.

 

Pan Vávra zastavil své auto u našeho domu přesně v minutu, na kterou jsme se domluvili. Uvědomil jsem si, že Vávrovi si všichni potrpí na přesnost a dochvilnost, což je fajn. Když si lidi vzájemně domluví schůzku a jsou dochvilní, ukazují tím, že jednomu na druhém záleží. Klára mě zdravila už přes okénko a na první pohled se dnes dobře vyspala, zrovna jako já.

 

Nejeli jsme dlouho. Pan Vávra nás vysadil poblíž kopce jménem Kluk a ještě než odjel, kladl nám na srdce, abychom psali každé tři hodiny sms, že jsme v pořádku. 

 

Ještě pod kopcem mi Klára řekla: „Vzpomínáš si Ondro, jak tě napadlo minule na Kleti, že bysme mohli vylézt na všechny kopce v republice? No a proto jsem jako výchozí místo dnešního výletu vybrala Kluk."

 

„To je skvělý!," řekl jsem plný radosti, že Klára bere mé návrhy vážně a že mi naslouchá.

 

Stoupali jsme na vrchol, myslím, že v tom duchu, že i cesta je cíl, takže jsme nijak nepospíchali a vychutnávali jsme si každý strom, každý kvítek u cesty a vůbec všechnu tu krásu okolo.

 

Na vrcholu jsme těžko ale přece našli průhled mezi stromy, odkud byl výhled nad mé představy. Asi deset minut jsme jenom stáli a mlčky jsme hleděli do té krásné  krajiny.

 

Pak Klára přerušila ticho: „Příroda je prostě kouzelná, viď Ondro?", otočila se ke mně.

 

Přikývl jsem a řekl jsem jen: „Hm, to teda rozhodně je."

 

„Dřív jsem si to tolik neuvědomovala, ale čím jsem starší, tím víc jsem v přírodě šťastná. Třeba když vidím semínko pampelišky, jak letí ve větru, nebo jak si tak z vesela bublá malý potůček, nebo když se na nebi objeví duha..."

 

Chvíli bylo ticho. Asi po minutě, na důkaz, že jí rozumím, jsem Kláře řekl: „Chápu tě. Já se někdy podívám na trávu u cesty a mám prostě radost, že roste."

 

Otočil jsem se na Kláru, co ona na to. Usmívala se a dívala se na mě svýma upřímnýma očima, tak krásně, jako ještě nikdy. Ještě víc, než kdy jindy, jsem si uvědomil, jak jí to sluší, obzvlášť, když se takhle jemně usmívá. Její oči, barvy mléčné čokolády, mě jako magnet vtahovaly do světa, který jsem zatím jen vzdáleně tušil, ale který se mi už teď zdál být nad všechny krásy přírody tady okolo. A že jsem si krásnější místo dovedl jen těžko představit.

 

Nakonec jsme z té vzájemné blízkosti byli docela v rozpacích a tak jsem nás oba zachránil větou: „Jo, příroda je úžasná. Ale občas i lidi vymyslí něco úžasného..." Na to jsem sáhl do batohu a vytáhl jsem dalekohled.

 

„Třeba tenhle dalekohled. Není to úžasný vynález? Taková vychytaná věcička, kterou přiložíš k očím a všechnu tu nádheru okolo vidíš třicetkrát zvětšenou...?"

 

Klára dala úsměvem najevo, že se mnou souhlasí. Ještě chvíli jsme se dívali dalekohledem do krajiny a pak jsme mlčky pokračovali dál v cestě.

 

„A co ještě považuješ za úžasné vynálezy?," zeptala se mě Klára, když už jsme byli pod kopcem a šli jsme vedle sebe, po rovné, širší cestě.

 

„Nó..., toho je hodně. Třeba postel a teplou deku, hudební nástroje a knihy, a taky lodě s kormidly a velkými plachtami.  A nebo sklo, to mě vždycky fascinovalo - kus hmoty, tak pevný, že skrz něj neprostrčíš ruku, ale přitom skrze něj vidíš...! A taky zrcadlo - věc, před kterou se postavíš a vidíš se. To je panečku vynález, co říkáš?"

 

„To jo. Souhlasím," odpověděla Klára. A aby se taky zapojila do úvah na tohle téma, začala vyjmenovávat své postřehy: „Mě přijde jako úžasný vynález třeba naše červený dvojkolo. A taky klíče a zámky, ale to ode mě není asi nic nečekaného. Taky vzducholodě mě vždycky fascinovaly, i když jsem zatím ještě žádným balónem neletěla. A už jako malá jsem vždycky žasla nad bumerangem - věc, kterou hodíš od sebe pryč a ona se ti sama vrátí zpátky."

 

„Jo, souhlasím," řekl jsem nadšeně. „A víš, co je vůbec nejlepší vynález lidské civilizace? Přece štrůdl!", zasmál jsem se, otevřel jsem batoh a z krabičky nabídl Kláře, které zazářili oči a bez zaváhání si vzala svůj díl. Posadili jsme se do trávy, jedli tu sladkou dobrotu, pili čaj z termosky a jen tak prostě byli. Asi za hodinu jsme se zvedli a pokračovali jsme v cestě. V jednom úseku jsme museli projít hustým porostem kopřiv.

 

„Mám kopřivy ráda," řekla Klára. „Lidi si myslí, že je to plevel a většinou jim nevěnují pozornost, ale mě připadají ve svý zdánlivý obyčejnosti něčím moc hezký."

 

K tomu jsem dodal: „Babička mi vždycky říká, že spálit se o kopřivy je zdravé. A taky mi z kopřiv vždycky dělala vývar na pročištění krve. Většina lidí vnímá kopřivy jako plevel, protože nic nechápou. Někde jsem četl takovou hloupou definici, že prý plevel je jakákoliv rostlina, rostoucí proti vůli člověka. Po čase jsem jinde četl lepší definici, a sice, že plevel je rostlina, jejíž hodnota zatím nebyla objevena. Dneska si ale myslím, že je hloupé dělit rostliny na důležité a na plevel. Připadá mi, že když lidi neumí z něčeho vytěžit něco pro svůj vlastní prospěch, zařadí si to do škatulky něčeho nedůležitýho, nebo dokonce špatnýho. Podobně smýšlejí lidi i o zvířatech. Já ale myslím, že všechno, co je, je důležitý, prostě právě proto, že to JE."

 

„Kdybys mi tohle řekl před rokem či před dvěma, asi bych nerozumněla, o čem to mluvíš. Na tohle téma jsem ale shodou okolností poslední dobou víckrát mluvila s mámou a s tátou, kteří mají na věc stejný pohled, jako ty. A i já bych už dneska, to co jsi řekl, podepsala všema deseti."

 

Šli jsme dál. Tušil jsem jen opravdu hodně přibližně, kde jsme. Zato Klára mi sdělila, že touhle cestou šla už mnohokrát a zná to tu opravdu dobře.

 

Po další půlhodině jsme došli k větší louce, neposečené. Klára se na ní zadívala, sklonila se nad trávu a květy a řekla mi:

 

„Tak tady je kromě výšlapu na kopec druhý důvod, proč jsem tě dneska vzala na tenhle výlet. Tady jsem si minule nějak naplno uvědomila, že Země je takový svět plný světů. Když vidím tyhle malé broučky," ukázala Klára prstem na list trávy, kde lezli ti maličcí tvorečkové, „říkám si, že pro ně je tahle louka velká jako pro nás celá planeta. Je to takový malý vesmír. Nemyslíš?"

 

„To asi jo. Je to zajímavý, jak každý tvor vnímá svět podle své velikosti. Pro ty nejmenší broučky je stéblo trávy možná podobně velké jako pro nás ten nejvyšší strom. Četl jsem několik knih o hmyzí říši a je to úžasnej svět. Jestli si dobře vzpomínám, tak v hmyzí říši je popsáno zatím něco přes milion druhů, ale vědci odhadují, že na světě je jich ještě několikanásobně víc. Spousta těch brouků a motýlů má neuvěřitelnou inteligenci a velkou touhu žít. Já když mám večer v pokoji nějaký hmyz, všechen vynosím opatrně na ubrousku na venkovní okenní parapet. Nedokázal bych ani mouchu zabít zbytečně. Moucha chce žít, tak jako chceme žít i my lidi."

 

„To je pravda a mám k tomu jednu fascinující a dojemnou historku. Před časem jsme byli s Majdou a s Peťanem v divadle. Když jsme pak večer přišli k nim domů, všimla si Majda, že v kuchyni se v misce se sirupem topí moucha. Majdě bylo té mouchy líto. Co nejopatrněji ji proto vyndala z misky ven na jinou, prázdnou misku, kde kapátkem nakapala trochu vody. Ta moucha ze sebe smyla ten lepkavý sirup ve vodě. Pak několik minut čekala až uschne a procvičovala si křidélka. Nakonec vzlétla a kroužila kolem Majdy. Majda nastavila dlaň a ta moucha si na ní beze strachu sedla. Když pak Peťan nastavil dlaň, moucha k němu nepřilétla. Prostě si nějak Majdu pamatovala a byla jí vděčná. Oba zkoušeli dlaň nastavit ještě mnohokrát, ale moucha si vždycky sedla jenom na Majdinu ruku. Tihle okřídlení mrňouskové vědí a cítí mnohem víc, než si my lidi myslíme."

 

„Téda, ani nevím, co na to říct. Docela mě to dojalo. Vzpomínám si, že jeden známý z kroužku Esperanta choval doma takový ty velký chlupatý pavouky. Většina lidí by mi to neuvěřila, ale ti pavouci, vždycky když toho mého kamaráda viděli, tak k němu sami přilezli a vyloženě vyžadovali, aby je pohladil prstem. Od té doby vím, že nemůžu přehlížet trápení hmyzu, jen proto, že jde o malinké tvory. Kde můžu, hmyzu pomáhám. Neumím si představit, že bych třeba prošel lhostejně kolem chroustíka, který se topí v louži. Vždycky ho na stéblu trávy vytáhnu a dám stranou oschnout a pak se raduju spolu s ním, když může zase letět. Někdy mi při tom až slzy vstoupí do očí a vůbec se to nestydím přiznat."

 

Klára přikyvovala a chtěla k tomu nejspíš něco dodat, když v tom jsme uviděli potok. Přes něj byla natažená dvě železná lana, jedno dole - pro nohy, a jedno nad ním - pro ruce. Klára už s tím měla zkušenost, a tak si na spodní lano stoupla, horního lana se přidržovala a pomalými úkroky do strany se dostala na druhý břeh. Následoval jsem ji a stejným způsobem jsem taky přelezl potok.

„Teda Kláro, máš ten výlet dobře naplánovaný. Takováhle přelejzačka, to je takový malý žůžo dobrodrůžo. Jen uprostřed bylo to lano už hodně propnutý dolů a dost jsem si namočil boty."
 

„Mám stejný problém. To by chtělo boty vysušit. Dáme je támhle na sluníčko, na ten velký kámen u břehu. Tady nikdo nechodí, takže nám je nikdo nemůže ukrást. A zatím, když už máme dneska to téma hmyzí říše, tak ti támhle za tím křovím ukážu tůňku, kde lítá spousta vážek."

 

Boty jsme tedy nechali schnout a odešli jsme asi třista metrů odtud, pozorovat vážky. Ty byly nádherně zbarvené, úplně výstavní. Dlouho jsme je tiše pozorovali a byli jsme z nich úplně nadšení. A dokud se člověk umí alespoň občas nadchnout, stojí život za to. O vážkách jsem kdysi četl, ale pamatoval jsem si už jenom to, že mezi hmyzem jsou to nejlepší letci a ve svém druhu mají nejlepší zrak.

 

Asi po hodině jsme se vrátili na původní místo k potoku, pro boty, které tam.... nebyly!

 

S povzdechem jsem se podíval na Kláru: „Kdo že to říkal, že sem nikdo nechodí a že nám boty nikdo neukradne?"

 

„Ty se na mě za to zlobíš, Ondro?," zeptala se Klára polohlasně a evidentně jí záleželo na tom, co odpovím.

 

„Jak bych se mohl zlobit na svoji oblíbenou sousedku?," odpověděl jsem žertovným tónem. „Jde spíš o to, že ty moje boty byly nový a že rodiče za ně dali hodně peněz..."

      

„Já jsem na tom podobně," řekla Klára. „Ale nesmíme si tím nechat zkazit výlet, co říkáš, Ondro?"

 

„Souhlasím. A vůbec - chůze na boso je velice zdravá, původní plán cesty bych kvůli tomu neměnil," usmál jsem se. Stejně nezbývalo nic jiného, než to vzít s nadhledem.

 

„Takže hurá k obrovskému mraveništi!," řekla povzbudivě Klára.

 

A tak jsme šli. Chodit bosky je docela příjemné. Čerokíové říkají, že je tak člověk víc spjatý s Matkou Zemí. Jen občas, když jsme nedali pozor, trochu to zabolelo, když jsme šlápli na nějaký ostrý kamínek. K mraveništi jsme ale nakonec bez úhony došli. Byl jsem překvapený jeho veliostí.

 

„To je velké mraveniště, že jo Ondro? Vím o něm už dlouho. Speciálně kvůli dnešnímu výletu jsem si o mraveništích a o mravencích našla něco na netu. Takové mraveniště může existovat i desítky let. Má skvělé termoregulační schopnosti - mravenci dokáží přes noc udržet v mraveništi teplotu kolem 20 stupňů, a to i v případě, že venkovní teplota klesne na nulu. Mravenci jsou hodně přizpůsobiví a obývají všechny kontinenty kromě Antarktidy. Najdeš je v poušti, v tropech, i blízko polárního kruhu. Stavba mraveniště je v mnoha ohledech dokonalejší, než nejpromyšlenější lidské stavby. Mravenčí královna se může dožít až dvaceti pěti let a mravenčí dělnice může odejít hledat materiál a potravu až sto metrů od mraveniště. A taky jsem si nastudovala, že mravenci můžou uzvednout až dvacetinásobek své váhy. To je síla, co?"

 

„Jo, to je síla. Dneska jsi mi připravila takový den přírodních zázraků a já jsem ti fakt vděčnej."

 

V Klářině výrazu bylo vidět, jak je ráda za to, co jsem právě řekl. Šli jsme dál, ale kdekoliv jsme viděli nějakého zástupce hmyzí říše, hned jsme zpozorněli a zastavili jsme se. Pozorovali jsme třeba motýli a já si vzpomněl, že jich je na světě asi sto osmdesát tisíc druhů.

 

Nakonec jsme se s Klárou shodli na tom, že kdybychom měli vybrat jeden druh hmyzu, který nás nejvíc fascinuje, byly by to včely. Za všechny zázraky ze života včel, o kterých jsme se na tomhle našem výletě bavili, řeknu alespoň jeden: Lidské oko má jednu čočku. Oko včelích matek je složeno z tří a půl tisíce čoček, oko trubců, kteří při snubním letu musejí vyhledat včelí matku, která se na jasné obloze objeví jako nepatrný tmavý bod, má těchto čoček deset tisíc. Je to zázrak, ať si kdo chce říká co chce.

 

Byl teplý podvečer a bylo příjemně. Jelikož jsme oba byli bosí, šli jsme domů pomalejší chůzí. Nakonec jsme ale do Stelének došli v pořádku a včas.

 

„Doufám, že se ti dnešní výlet líbil, Ondro...," podívala se na mě Klára.

 

„Že se ptáš. Bylo to skvělý. Příroda, povídání, mravenci, lana přes potok..."

 

„Tak to jsem opravdu ráda. Teď ještě zbývá vysvětlit rodičům, proč se vracíme bez bot," uchichtla se Klára.

 

„Jó, to bude veselý vysvětlování," zasmál jsem se taky.

 

„Klára se na chvíli zamyslela a pak navrhla: „Máme doma nějaká stará cd s hudbou flétny a harfy a do toho jsou nahrané zvuky hmyzu z pralesa. Co se po večeři sejít v klubovně a ještě se jako završení dne zaposlouchat do hudby a hmyzího zpěvu? Můžeme zase v klubovně i přespat."

 

„Jasně, jsem pro," řekl jsem s úsměvem, že dneska máme takový den o hmyzu. A jak jsme se domluvili, tak jsme i učinili. Najedení a vykoupaní jsme večer přišli do klubovny. Klára měla rozpuštěné své dlouhé hnědé vlasy, na sobě žluté triko a tmavě zelenou dlouhou sukni. Lehli jsme si každý na svoji polovinu rohové lavice, hlavami k sobě a poslouchali hudbu se zpěvy exotického hmyzu. Byl to fajn večer, i když o mnoho víc, než zvuky hmyzu, jsem vnímal to, jak Kláře nádherně voněly vlasy po heřmánkovém šamponu. Nějak jsem si nemohl pomoct.

 

      V noci se mi pak zdál sen, že jsem docela maličký človíček, mnohem menší než zrnko máku, a že létám na vážce kolem rybníka, který mi připadal velký jako oceán. V tom oceánu jsem viděl, kdo ví proč, plavat své a Klářiny boty, které vypadaly jako nadpozemsky velké lodě.

       

zpět