13. Soutěž začíná

13. Soutěž začíná

zpět

 

Dnes je tedy první den soutěže a ačkoliv jsem byl trochu nervózní, že jdu mezi cizí lidi, zároveň jsem se těšil na nové zážitky.

 

Oblékl jsem se a sešel jsem dolů do kuchyně, kde už byli táta s mámou. „Dobré ráno!,“ pozdravili jsme se všichni.

Máma mi řekla: „Před chvílí jsme mluvili s Vávrovými, aby nám ještě jednou popsali, jak to na takové soutěži chodí a taky jsme volali vedoucím toho oddílu. První jídlo tam dnes budete prý mít až večeři, tak ti děláme něco na zub s sebou.“

 

A táta pokračoval: „Budeš tam nový, takže budeme muset na místě vyplnit nějaký přihlašovací formulář a zaplatit ti členský příspěvek. Tak jsme se domluvili s Vávrovými, že si všichni uděláme výlet na kolách až pod Světlík. To je vesnice, poblíž které se bude konat ta vaše soutěž. Jo - a zkontroloval jsem vám to vaše dvojkolo. Je připravené před vchodem. Můžete jet s Klárou napřed, ať si s naším doprovodem nepřipadáte jako malí,“ usmál se táta a položil přede mě na stůl strouhaná jablka s mrkví.

 

Téda,“ řekl jsem děkovným tónem, „to mám opravdu dokonalý servis – kolo připravené, jídlo s sebou nachystané a ještě takovou dobrou snídani.“

 

Najedl jsem se a odběhl jsem si k sobě nahoru sbalit batoh. Když jsem dobaloval, přišla zrovna Klára k našemu domu. Slyšel jsem jak pod oknem hraje na kytaru, což mi připomnělo, že i já bych měl vzít svoji harmoniku s sebou. Vyklonil jsem se a beze slov jsem Kláře dolů zamával. Na chvilku přestala hrát a taky mi zamávala. Pak jsem seběhl ze schodů a zavolal jsem na rodiče, že vyrážíme a že se sejdeme v táboře. Do košíku jsme si dali batohy, na záda pouzdra se svými hudebními nástroji, nasedli jsme a vyjeli.

 

Jak je to daleko?“, zeptal jsem se Kláry, která seděla vepředu.

 

Nejmíň hoďku klidné jízdy, spíš ale víc, záleží jak moc se budeme kochat okolní krajinou,“ odpověděla.

 

Aha, no tak mi ještě řekni něco o tom oddílu, ať tam nejsem úplně za mimoně.“

 

Je to prostě oddíl pro volný čas,“ začala vysvětlovat Klára. „Soutěží se ve dvojicích a tábořiště je tam myslím celý červenec. Oddíl pořádá soutěže pro různé věkové kategorie. Tyhle tři dny jsou pro skupinu čtrnáctiletých. Vedoucí a pořadatelé jsou buď učitelé, nebo studenti vysokých škol, občas se zapojují i někteří rodiče a nebo různí dobrovolníci,“ pokračovala Klára. „Všechno bude trvat tři dny a každý den zřejmě projdeme soutěžní trasu s jedenácti stanovišti. Na každém se plní tři úkoly.“

 

A to se běží na čas?,“ zeptal jsem se trochu s obavami, protože běh nepatřil mezi moje nejsilnější stránky.

 

Ne, půjdeme normální chůzí, bodují se úkoly, ne čas. A hlavně je fajn, že cenu si nakonec v hlavním stanu může vybrat úplně každý, a že to bývají pěkný ceny! První si cenu vybírá pár s největším počtem bodů a jde to postupně až k poslednímu páru.“

 

Hm, to se mi líbí, že nikdo není úplně vyloučenej...“, zauvažoval jsem nahlas.

 

Zbytek cesty jsme toho už moc nenamluvili. Zvlášť když jsme šlapali do kopce. Na jeho vrcholu nám přišlo vtipný, když jsme zpětným pohledem pod kopcem zahlédli naše rodiče, jak jedou v dálce za námi. Byli tam dole úplně malinkatí.

 

Konečně jsme dorazili na místo. Malé stany s dřevěnými podsadami byly postaveny do velkého kruhu. Uprostřed bylo ohniště a vedle něj velký stan pořadatelů, kam nám dovolili dát si kolo, které mimochodem docela vzbudilo pozornost. Na stejné místo jsme si uschovali i hudební nástroje.

 

Cítil jsem se nejdřív trochu trapně, když se Klára zdravila se všemi kamarády. Naštěstí mě ale nenechala stát stranou a už za chvilku mě s některými z nich seznamovala. Mezitím dorazili naši rodiče, aby s pořadateli vyřídili formality s přihláškou a tak. Potom se krátce porozhlédli, popřáli nám hezké zážitky a ještě nám řekli, že se na nás těší pozítří v podvečer. Pak odjeli domů.

 

Hned na to nám vedoucí rozdali soutěžní čísla se jmenovkami a sdělili nám, že každých zhruba patnáct minut vyjde jedna z dvojic a že máme jít po červených fáborkách.

 

Byli jsme šestí v pořadí. Dvojic bylo čtrnáct. Někdy kolem poledne zavolal jeden z vedoucích: „Připraví se Klára Vávrová a Ondřej Šťastný.“

 

Uvázali jsme si čísla a vyrazili jsme po červených značkách.

 

Asi za pět minut nás čekaly úkoly na prvním stanovišti.

 

Dobrý den!,“ pozdravili jsme pořadatelku, která stála u stolku.

 

Klidně mi tykejte, ještě studuju, jmenuju se Jana,“ podávala nám ruku sympatická slečna. Hned na to nám každému podala asi dvoumetrový provázek: „Prvním úkolem je, aby každý z vás udělal na provázku co největší počet jednoduchých uzlů. Co uzel, to bod. Máte jednu minutu. Připravte se – teď!“ Jana zmáčkla stopky.

 

Uzlovali jsme o sto šest. Ani jsme se nenadáli a zaznělo: „Stop!“

 

Já měl dvacet tři uzlů a Klára dvacet jedna. Takže celkem 44 bodů. Jana vše zapsala a hned přečetla zadání druhého úkolu: „Spočítejte z hlavy, kolik má týden minut. Máte na to jednu minutu. Začínáme – teď!“

 

U počítání mi pomáhá mluvit nahlas, takže jsem spustil: „Hodina má 60 minut..., den má 24 hodin..., to je 60x24..., což je 1440 a to krát sedm dní... to je... 10080!“, otočil jsem se s výsledkem na slečnu Janu.

 

Ano, správně,“ zazněla pochvala. A teď za třetí: „Vyjmenujte do minuty alespoň tři názvy děl Karla Čapka.“

 

Nadechl jsem se, že začnu vyjmenovávat, protože od Čapka jsem četl snad všechno, ale Klára mě předběhla: „Hordubal, Povětroň, Obyčejný život, Matka, Bílá nemoc, Krakatit, Válka s mloky, Povídky z jedné a z Druhé kapsy.....“

 

Hm, nevedete si špatně,“ konstatovala Jana. „A teď pořád po červených a nejdéle za deset minut budete u druhého stanoviště. K němu jsme opravdu v pořádku dorazili a čekala nás tu opět vysokoškolská studentka a shodou okolností taky Jana. I ona nám hned nabídla tykání.

 

První úkol byl jednoduchý: „Doplňte přesný název díla Jana Ámose Komenského 'Labyrint světa a ráj'...“.

 

A ráj srdce“, vyhrkl jsem nadšeně, protože jsem se shodou okolností zrovna nedávno rozhodl, že si tu knihu koupím.

 

Správně,“ usmála se Jana. „A za druhé: „Který den se v kalendáři objevuje pouze jednou za čtyři roky?“

 

29.únor,“ odpověděla správně Klára.

 

Třetí úkol zněl: „Doplňte poslední slovo z názvu drobného díla spisovatele L. N. Tolstoje 'Nezadusíš-li jiskru, oheň' …..... “

 

Oba jsme se s Klárou zarazili. Vteřiny ubíhaly a ubíhaly, až jsme čas přečerpali. Poslední slovo bylo 'neuhasíš'.

 

Pokrčili jsme rameny a pokračovali ke třetímu stanovišti, kde na nás čekala další mladá pořadatelka.

 

Ani nevím co mě to napadlo, ale hned při příchodu jsem jí řekl: „Ahoj, snad nejsi taky Jana?“

 

Ondro!,“ otočila se na mě Klára. „To je paní učitelka z budějovické základky!“

 

Jé, já..., promiňte,“ začal jsem se omlouvat.

 

Paní učitelka se usmála a řekla, že jí těší, že vypadá tak mladě, když jí tykám.

 

Prvním úkolem bylo, udělat do minuty co nejvíc dřepů. Klára jich zvládla 27, já jenom 20. Byl jsem totiž pořád v rozpacích, že jsem tykal učitelce a cítil jsem slabost v kolenou.

 

Druhý úkol zněl: „Která slavná kapela natočila LP někdy česky nazývané Seržant Pepř?“

 

Beatles,“ odpověděli jsme s Klárou prakticky současně.

 

A třetí úkol: „Odhadněte počet kuliček ve sklenici,“ přečetla zadání paní učitelka a vyndala z pod stolu velkou sklenici plnou černých lesklých kuliček. Pak dodala: „Za a) 500 kusů, za b) 600 kusů, za c) 567.“

 

Sotva zmáčkla stopky, řekl jsem bez váhání: „567!“

 

Jak jsi to poznal?“, zeptala se paní učitelka.

 

No, všiml jsem si, že sklenice je plná akorát po okraj a přišlo mi nepravděpodobné, že by se do ní vešel tak přesně zaokrouhlený počet kuliček, jako je 500 nebo 600.“

 

No vidíš, jak ti to myslí. A už nebuď nervózní, že jsi mi chtěl tykat. Vážně se nic nestalo,“ usmála se na mě pobaveně paní učitelka. Poděkoval jsem jí a odešli jsme ke čtvrtému stanovišti.

 

To byl ale trapas, co?“, řekl jsem Kláře po cestě.

 

To jsi nemohl vědět, že je to učitelka. Ale byla to legrace,“ ušklíbla se Klára trochu škodolibě.

 

Hele, že tě nechám příští tři úkoly řešit samotnou?“, vracel jsem jí v dobrém její pošťuchování.

 

Tak promiň, jsme team, jo?“, řekla Klára omluvně, i když pořád ještě s doznívajícím úsměvem ve tváři.

 

To už jsme stáli u čtvrtého stanoviště, kde nás čekala paní a pán, zřejmě rodiče některého z účastníků. K prvnímu úkolu jsme dostali dvě pneumatiky. Klára měla jednu pustit z přilehlého kopce a když se pneumatika zastavila, bylo mým úkolem poslat druhou pneumatiku tak, aby se dotkla té první. To se mi nepodařilo, protože kopec byl hrbolatý a jak pneumatika poskakovala, minul jsem nejméně o 2 metry.

 

Druhý úkol spočíval v tom, abychom na připraveném stole poskládali co nejvíce kamenů z deskové hry dáma na sebe. Náš komínek měl 46 kamenů.

 

Třetí úkol zněl: „Jaké je hlavní město Švýcarska? a) Ženeva, b) Currych, c) žádné.“

 

Za cé!“, odpověděl jsem bez přemýšlení správně, protože už několik let si posílám maily v Esperantu s kámošem Benem ze Švýcarska a vím o téhle zemi docela dost.

 

Páté stanoviště mělo přijít po více než patnácti minutách chůze a tak jsme si u cesty na pařezu chvíli sedli, napili se vody a snědli jahodové müsli tyčinky.

 

U pětky to bylo lehké od prvního úkolu: „Jak se jmenuje písmo pro nevidomé?“ Každý ví, že je to Braillovo písmo. Za druhé: „ Jak se jmenuje způsob, kterým se mezi sebou dorozumívají neslyšící?“ I tady každý ví, a Klára obzvlášť, že je to znakový jazyk. A třetí úkol byl taky jednoduchý: „Vyjmenujte čtyři základní chutě.“ Jednoduché: „Slaná, sladká, kyselá, hořká.“ Bylo to správně.

 

Pokračovali jsme v chůzi a zakrátko jsme došli k šestce. Prvního úkol byl pro nás hudebníky jednoduchý: „Jak se jmenuje bezdotekový hudební nástroj? Jeho název začíná písmenem T.“ Byli jsme prý první soutěžící, kteří znali theremin.

 

Druhým úkolem bylo odhadnout délku dřevěné laťky s tolerancí 5 centimetrů. Překvapil jsem i sám sebe, když jsem přesně uhádl 120 centimetrů.

 

Třetího úkolu se zdárně ujala Klára. Přeskočila švihadlo 100x bez jediné chyby. Šli jsme dál.

 

Na sedmičce nás přivítali dvě studentky a hned nám dali do ruky závaží s úkolem odhadnout jeho váhu. Nemohli jsme se se shodnout, jestli je pětikilové, nebo šestikilové. Odhadli jsme ho na 5kg, ale bylo to 6kg.

 

Druhým úkolem bylo říct název kopulovitého přístřešku ze sněhových kvádrů, který si někdy stavějí Inuité. Věděl jsem, že jde o iglú, však jsem se jich v dětství něco nastavěl.

 

A za třetí jsme měli určit, který z dvou předložených listů je z dubu a který z buku. Bylo to pro mě jednoduché, protože rodiče mě v dětství učili poznávat stromy a jejich listy. Přibyly nám body a pokračovali jsme k osmému stanovišti.

 

Cesta se vinula nad strání po samém okraji lesa a my jsme si teprve teď při pohledu do krajiny všimli, že vlastně obcházíme velký, několik kilometrů dlouhý kruh.

 

Na osmičce, kde se nám pořadatelka představila jako paní učitelka Koutská, zněly úkoly jasně:

 

    1. Který strom plodí kaštany?

    2. Co jsou to moruše?

    3. Vyjmenujte co nejvíce románů J. Vernea. Za každý správný název je bod.

Klára zabodovala u prvních dvou odpovědí: „Kaštany plodí jírovec a moruše je moc chutné ovoce.“ Pak se tak nějak samozřejmě otočila na mě a čekala, že jakožto knihomol zodpovím třetí otázku.

 

Naštěstí jsem odpověď znal. Podařilo se mi vyjmenovat 31 Verneových románů. A kdybych měl čas a mohl se víc soustředit, zvládl bych i ty další. To tu paní pořadatelku viditelně potěšilo: „Vidím, že máš přehled. Kolik Verneovek jsi přečetl?“

 

No..., všechny,“ řekl jsem po pravdě, ale sklopil jsem přitom oči, abych nevypadal neskromně.

 

Hm, tak to je fajn, že rád čteš. Knihy jsou základ,“ poznamenala sympatická paní učitelka.

 

U devítky, kam jsme došli asi za dalších deset minut, šlo všechno hladce. Měli jsme doplnit třetí slovo k 'Kokoška pastuší …....', což je samozřejmě 'tobolka'. Za druhé měl jeden z nás žonglovat dvěma míčky v jedné ruce alespoň jednu minutu v kuse. Ujal jsem se toho a zvládl jsem to. Jen tak tak, ale zvládl. A třetí úkol zněl: „Při kolika stupních se voda začne vařit?“ Z fyziky vím, že při sto stupních Celsia.

 

Plné body pro nás a hurá k desítce.

Desáté stanoviště nás nejdřív trochu překvapilo, protože jsme se vlastně vrátili v kruhu ke stanovišti číslo 2, které sloužilo zároveň i jako desítka. Pozdravili jsme se s Janou a ta nám rovnou přečetla všechny tři úkoly naráz:

 

    1. Co je to endemit?

    2. Vyjmenujte co nejvíce řek protékajících naší republikou. Za každou řeku je bod.

    3. Jak vzniká duha?

Aniž by se poradila, Klára spustila: „Endemit je organismus, který se nachází na jednom konkrétním místě a nikde jinde. Řeky? Jizera, Vltava, Labe, Ohře, Sázava, Morava, Malše, Cidlina, Lužnice....“ Když jsem viděl, že Klára tápe, připojil jsem: „Dyje, Odra, Berounka, Otava, Želivka, Ploučnice, Bečva... No a duha vzniká lomením a odrazem světla slunce na vodních kapkách v atmosféře,“ odpověděl jsem rovnou i na třetí úkol.

 

Safra, to bylo rychlý a správný,“ řekla Jana.

 

Jedenácté stanoviště, kde byla další Jana a které původně fungovalo jako stanoviště první, pro nás mělo tyto tři úkoly:

 

Řekněte české příjmení na více než 15 písmen. Bez zaváhání jsem řekl: „Červenokostelecký.“ Přiznávám upřímně, že odpověď pro mě byla jednoduchá, protože se tak jmenoval jeden můj známý z Prahy.

 

Za druhé jsme měli napsat co nejdelší české slovo bez samohlásek. Za každé písmeno bod. Vzal jsem připravenou tužku a na papír na stole jsem napsal „scvrnkls'". Klára se mi naklonila přes rameno, asi aby zkontrolovala, zda jí nenapadne delší slovo, ale uznala, že tohle je dobrý.

 

Třetí úkol po nás chtěl napsat co nejdelší českou smysluplnou větu bez samohlásek.

 

Co znáš nejdelšího?“, zeptal jsem se Kláry.

 

Já nevím, asi 'strč prst skrz krk'...,“ odpověděla Klára trochu nejistě, zda je ta věta smysluplná.“

 

Víš, co je to smrž?“, zeptal jsem se.

 

Jo, je to nějaká houba, nejspíš mužskýho rodu...“, odvětila Klára a dívala se na mě kam tím jako mířím.

 

Vzal jsem znovu tužku a papír a napsal jsem: „Smrž pln skvrn zvlhl z mlh.“

 

Klára i studentka Jana se obě současně podívali na papír a obě současně se zasmály té legrační větě. Jana zvedla palec nahoru.

 

Došli jsme zpátky do tábora.

 

Vedoucí nás přivítali a nabídli nám zeleninové rizoto a něco k pití, jako takovou hodně brzkou večeři. Rádi jsme si vzali. Seděli jsme v trávě, jedli jsme a dívali se, jak dva pořadatelé připravují hranici pro táborák na dnešní večer. Postupně se do tábora vrátily všechny zbylé dvojice.

 

Táborák byl ale nakonec odložen na zítřek, protože nebe se zprudka zatáhlo a přišel obrovský, studený déšť. Všichni jsme museli jít po dvojicích do svých stanů, teple se obléct a snažit se spánkem posilnit na další den s dalšími třiatřiceti úkoly a snad, tentokrát, i s večerním táborákem.

 

Kláru jsem ten večer už neviděl. Do stanu mě dali spolu s Alešem, což byl kluk, kterého mi už ráno letmo představila Klára. Stihl mi ale o sobě říct jen to, že hraje florball, že se mu líbí holka jménem Vlasta a že je alergický na arašídy. Pak usnul a já krátce po něm, i když jsem se v noci ještě několikrát probudil, to jak déšť bubnoval na plátno stanu.

 

zpět