12. Rajuláci

12. Rajuláci

zpět

 

Dnešní ráno jsem se vzbudil příjemně vyspalý a příjemně naladěný. Mým prvním dnešním pocitem byla úleva, že včerejší vedro už pominulo, což jsem cítil ze vzduchu, který ke mně z venčí proudil skrz otevřené okno. Dnes bude počasí přímo ideální. Hned druhá moje myšlenka patřila slovům pana Martínka, která pronesl před čtyřmi dny: „Pošlu vám sem dárek trochu jiného druhu..." Co tím mohl myslet? Když jsem si tak ve vzpomínce oživoval jeho tón, jakým to řekl, tušil jsem, že asi nepůjde o nějakou věc, přinejmenším ne o nějakou běžnou věc. Nakonec jsem ale všechny své úvahy na tohle téma vzdal. Z části proto, že mě stejně nic nenapadalo a z části proto, že jsem si chtěl co nejvíc užít ten moment překvapení. A podobně to cítili i máma s tátou, když jsem téma neobvyklého dárku, který má dnes dopoledne dorazit od pana Martínka, nadhodil při snídani. Taky se chtěli nechat překvapit.

 

Rodiče i já jsme hned po snídani vyšli ven. Táta s mámou chtěli dnes obhlídnout plot u cesty kolem domu a zvážit, co a jak na něm opravit, a taky mi říkali, že plot z levé boční strany bude potřeba dát pryč a přidělat nový, protože z úřadu nám prý schválili tu koupi přilehlého pozemku. To byla dobrá zpráva, protože, jak už jsem říkal dřív, přistěhovali jsme se do Stelének mimo jiné proto, abychom na našem pozemku pěstovali ovoce a zeleninu na prodej. Na to pěstování se nejvíc těšila máma a já jí ten pozemek upřímně přál.

 

Tátu napadlo, že bychom mohli zajít k Vávrovým a navrhnout, že můžeme rovnou všichni společně spravit i ten zrezivělý plot mezi naším a jejich pozemkem. Sousedi byli všichni venku a tak hned jak jsme se pozdravili, začal náš táta vykreslovat plány o novém plotě.

 

Paní Vávrová mu ale hned zpočátku s omluvou vstoupila do řeči a řekla nám všem: „No, víte, chci říct za celou naší rodinu, že jsme rádi, že jste se sem přistěhovali právě vy. Jako že jste pohodoví a tak. No a napadlo nás, proč utrácet peníze za nový plot, když ten zrezivělý stačí jen odstranit,“ řekla paní Vávrová a čekala na naši reakci.

 

Jako první zareagovala moje máma: „Myslíte, pateticky řečeno, že plot je taková umělá hranice a že kde je důvěra, tam nemusí být ploty?“

 

Ano, přesně tak to myslíme,“ řekl pan Vávra, aby dal najevo, že i on smýšlí stejně jako jeho žena. A po chvilce dodal: „A ještě něco tu je. Klára se nám nedávno svěřila, že by si s Ondrou chtěli z garáže udělat klubovnu. Asi víte, že věc je tak zamotaná, že úředně je garáž vlastně vaše, ale pozemky pod ní jsou naše...“

 

Tak my tady mladým dáme garáž a vy zase pozemek k dispozici, ať mají kde hrát hudbu a tvořit,“ řekl můj táta a společně s mámou se podívali na Klářiny rodiče, co jako oni na to.

 

Ujednáno!“, řekli manželé Vávrovi.

 

My s Klárou jsme rodičům děkovali a měli jsme velkou radost. Zrovna když jsme začali nahlas vyjmenovávat, co všechno bychom chtěli v klubovně podnikat, ozvalo se z cesty u našeho domu hlasité zpívání:

„Rajula Rajula kam přichází, tam nikomu radost už neschází... ať to každý slyší vidí - loutky přišly bavit lidi...“ Víc si z textu písně nepamatuju, jen vím, že zpěv doprovázela veselá hra na banjo a flétnu. My všichni jsme bez hnutí stáli a napjatě hleděli směrem na cestu, co bude dál. Z poza keřů, které bránily výhledu na cestu se za chvíli vynořilo šest mladých lidí oblečených ve stylu hippies. Vpředu šla mladá žena s flétnou, která střídavě hrála a zpívala, za ní šel mladík s banjem a za nimi další dva muži a dvě ženy táhli velký dřevěný vůz plný kulis a na tyči zavěšených loutek.

 

První se vzpamatovala Klára: „No jasně, překvapení od pana Martínka už zřejmě dorazilo!,“ řekla nám všem na vysvětlenou. My ostatní jsme přitakali, že to zřejmě tak bude.

Tak nějak jsme si všichni mysleli, že hudba a zpěv ustanou a tihle záhadní kočovní loutkáři se nám představí a řeknou nám něco o tom, jak se znají s panem Martínkem a taky něco o tom, jaké představení nás vlastně čeká, ale v tom jsme se mýlili. Celá šestice se blížila k plotu a tak Klára pohotově otevřela postranní vrata a celá ta svérázná skupina lidí vešla do zahrady. Dva stále hráli a zpívali a ostatní čtyři ze souboru stavěli kulisy loutkového divadla na dřevěném voze. Mladá žena s flétnou si všimla nedalekého posezení u našeho ohniště a tak nám rukou i pohledem spontánně pokynula, abychom se usadili na špalcích, což jsme učinili.

 

Rovnou začalo představení. Přiznám se, že jsem čekal nějakou pohádku, protože loutky a pohádky, to mi šlo tak nějak přirozeně dohromady. Hned v úvodu jsem ale pochopil, že o žádnou klasickou pohádku nepůjde. Šlo o tři příběhy. Každý trval asi tak necelou půlhodinku.

 

První představení se jmenovalo 'Všichni zmizte'. Neumím vyprávět tak dobře, jak bych chtěl, ale stručně se o to pokusím. Byl to příběh o sebestředném a zatrpklém pánovi, který neměl rád lidi ani zvířata. Jmenoval se pan Šedý. Vadila mu jakákoliv společnost jiného člověka a taky vůbec neměl rád psy. Stále říkal, že chce mít svůj klid a ať mu všichni dají pokoj. Byl nerudný, až zlý. Jednoho dne procházel pod okny domu pana Šedého karnevalový průvod. Lidé zpívali, jásali a tančili ve svých pestrobarevných kostýmech a někteří z nich s sebou měli své psy, kteří vesele poštěkávali a pobíhali po cestě. Pana Šedého velmi rozčílilo, že mu někdo ruší jeho klid takovým obzvlášť hlučným způsobem. Jeho vztek rostl a rostl, až v něm přerostl, načež se pan Šedý vyklonil z okna svého bytu a zakřičel z plných plic, jako by pronášel nějaké zaklínadlo: „Všichni zmizte! A když říkám všichni, myslím tím všichni!“ Zprudka zavřel okno a šel spát.

 

Ráno, když vstal, opět otevřel okno a žasl - všichni opravdu zmizeli! Pan Šedý byl překvapením celý bez sebe. Vyběhl ven a jenom hleděl s otevřenou pusou. Stál dlouho s vytřeštěnýma očima přepadený hrůzou. Pak začal naříkat a málem zešílel, jak se začal cítit osamělý. Probíhal všemi ulicemi města, ale nikde nikdo nebyl. Vešel do trafiky, kde si kupoval každé ráno noviny, ale ani tam nikdo nebyl. Pak vběhl do pekařství, kam si chodil pro housky k snídani, ale i tam bylo prázdno. Všude bylo ticho, děsivě strašidelné ticho. Absolutní samota. Jeho včerejší přání se vyplnilo. V mysli pana Šedého se v tu chvíli vynořila intenzivní touha, aby alespoň nějaký malý zatoulaný pejsek k němu přiběhl, očichal mu nohavici a nechal se pohladit, aby alespoň včelku uviděl letět z květu na květ... Když už z toho všeho byl na samé hranici zešílení, jako by mu nějaký jemný hlas někde hluboko uvnitř zašeptal: „Jak jsi to pokazil, tak to můžeš napravit...“ Pan Šedý se tedy zhluboka nadechl a tónem plným prosby za odpuštění zavolal do prostoru: „Prosím, moc prosím – vraťte se všichni, lidi i zvířata! Prosím!“ A vrátili se, opravdu se všichni vrátili.

 

V tu chvíli se pan Šedý probudil a zjistil, že od chvíle, kdy včera večer zavřel okno a lehl si do postele, to všechno byl jenom sen, velmi živý a plastický sen. I tak už ale pan Šedý věděl své. Zašel na úřad a nechal si změnit jméno na Veselý. Hned cestou z úřadu se zastavil v psím útulku a pořídil si pejska, který před časem ztratil domov. Dal mu jméno Kamarád a od té doby s ním chodil každý den na procházky do parku, kde se přátelsky zdravil se všemi ostatními lidmi. Pan Veselý zašel taky do obchodu, koupil čajový servis a krásně vyřezávané šachy. Nakonec se ještě naučil péct sušenky. Pak zazvonil u dveří každého bytu v domě kde bydlel a každého souseda pozval na čaj, na sušenky a na partičku šachů. Tím příběh končil.

 

Chtěli jsme zatleskat, ale než jsme zvedli ruce, opět zaznělo banjo a flétna. Přitom ostatní přestavovali kulisy k novému představení. To začalo asi deset minut po skončení toho prvního a jmenovalo se 'Vše je vzácné'. Byl to příběh o nadšeném botanikovi z neurčité minulosti, který žil jen a jen pro vědecké bádání ve svém oboru. Jak jsem už v počátku představení pochopil, i tentokrát šlo o jakousi alegorii. Tak tedy ten botanik pěstoval doma mimo jiné jednu velmi vzácnou orchidej, kterou mu kdysi dávno někdo přivezl z jedné exotické země. Měl za to, že je to možná jediný a poslední exemplář svého druhu a zřejmě nejvzácnější květina na celém světě. Od chvíle, kdy se stal majitelem té květiny, na ostatní rostlinky jako by zapomněl. Připadaly mu příliš obyčejné a nestálo mu za to procházet se rozkvetlými loukami jeho domovské krajiny. Místní květiny mu připadaly příliš obyčejné. Jednoho dne se ten pan botanik nějak doslechl, že kdesi velmi velmi daleko, na zapomenutém ostrově, žije malý národ lidí, kteří vlastní květinu snad ještě vzácnější, než je jeho orchidej. Je prý to květina obklopená krásně vykrajovanými zelenými listy, na silném dutém stonku, s květem zářícím jako samo slunce. Nechtěl sice jen tak opustit svoji drahou orchidej, ale představa, že by mohl objevit květinu ještě vzácnější, ho nakonec přeci jenom přiměla vydat se na cestu.

 

Putoval koněspřežím až k pobřeží oceánu, pak dlouho a dlouho lodí přes širý oceán a když po všemožných dobrodružstvích dorazil k vytouženému ostrovu, musel jít ještě pěšky se všemi svými těžkými zavazadly, až na vrchol posvátného kopce, kde žil onen malý národ uctívající neznámou květinu. Když ale dorazil do svého cíle, podlomila se mu překvapením kolena: Ta vzácná květina byla totiž pampeliška! Ano, pampeliška, kterých rostly v zemi odkud botanik pocházel více než tisíce tisíců.... Ale tady byla jen jedna jediná a proto ji místní lidé považovali za velmi vzácnou a krásnou. Co však bylo pro toho badatele ještě větším překvapením, byla skutečnost, že celá ta obrovská hora byla ze všech stran pokrytá nekonečným množstvím květů právě té orchideje, jejíž jeden jediný exemplář ochraňoval u sebe doma jako tu největší vzácnost. Tady však bylo těchto květin tolik, že je všichni zdejší obyvatelé považovali za něco obyčejného a tak samozřejmého, že už snad ani nedoceňovali jejich výjimečnou krásu. A tu si náš badatel uvědomil, jak pošetile my lidé všude na světě uvažujeme, když za krásné a vzácné nepovažujeme i to, čeho je mnoho. Příběh končil básní o tom, že ve skutečnosti je orchidej pampeliškou a pampeliška orchidejí.

 

Opět jsme chtěli zatleskat, ale když spustilo banjo a zazněl zpěv, pochopili jsme, že nás čeká ještě třetí příběh. Ten se jmenoval 'Vězeň věznitel'. Vyprávěl o zlém králi, který dal zavřít do vězení svého dvorního šaška. Šašek ho totiž už dlouho rozčiloval svými provokativními řečmi o tom, jak se král topí v bohatství nastřádaném z obrovských a přemrštěných daní, bezohledně vybíraných od jeho poddaných, zatímco tento lid má sotva na jídlo pro své děti. Krále šaškovo chování rozčilovalo o to víc, protože tušil, že mnoho lidí z království šaškovým názorům přitakává. Král se bál, že šašek by mohl mezi lidmi nakonec vyvolat vzpouru, při které by přišel o své zlato, o svůj trůn a o svou moc. Proto dal šaška zavřít do vězení. Chtěl mít ale úplnou jistotu, že šašek z vězení neuteče, proto ho dal hlídat svými dráby ve dne v noci. Po čase se ale král doslechl, že šašek přes mříže rozpráví s dráby o svobodě. Drábové si začali uvědomovat, že neustálým hlídáním uvězněného šaška tráví ve vězení tolik času, že už ani oni skoro nevidí denní světlo a své rodiny. Postupně začali šaškovi přitakávat. Toho si král všiml a dal tedy i dráby hlídající šaška hlídat novými dráby. Jenže po čase se situace začala opakovat i s těmito novými dráby.

 

Král už měl ze všeho úplnou fobii, když si uvědomil, jak jsou šaškova výstižně užitá slova o svobodě, rovnosti a spravedlnosti nebezpečně nakažlivá. Proto se rozhodl, že bude šaška hlídat sám. Svůj trůn si dal donést před mříže, posadil se a hlídal. Plynuly dny, týdny a měsíce, a král, jak byl posedlý hlídáním šaška a otupělý šerem věznice, hleděl jednoho dne unaveně přes mříže a najednou ani sám nevěděl, kdo je tu vlastně vězněm a kdo věznitelem. Vždyť z šaškova pohledu to byl vlastně král, kdo byl za mřížemi. V tu chvíli král vstal a jako proměněný řekl šaškovi: „Byl jsem hloupý šašku... Teď už vím, že věznitel, který neustále hlídá vězně, je sám vězněm. A kvůli svému strachu je ještě větším vězněm, než ten, koho uvěznil. Poraď mi tedy, co mám dělat, abych mohl být králem, který je upřímně ctěn svým lidem.“

A tak šašek královi poradil, aby si při svém královském vládnutí ponechal jen tolik majetku a jídla, kolik má nejchudší člověk v jeho království. A když prý se král pak bude snažit zlepšit život takového chudého člověka, zlepší tak vždy i svůj život. Král tak učinil a mír, rovnost a spravedlnost vstoupili od té doby do celého království.

 

Tentokrát se všichni divadelníci poklonili a my jsme věděli, že už můžeme zatleskat, což jsme učinili nadšeně a ve stoje. Pak teprve všichni přišli blíž k nám a představili se. Tři dívky se jmenovaly Radka, Alice a Uršula a tři mládenci se jmenovali Jirka, Láďa a Adam.

 

Já jsem Radka..., Radka Martínková,“ otočila se jedna z loutkářek směrem ke Kláře a směrem ke mně. „Tak ještě jednou děkuju, že jste mé rodiče tak popostrčili, aby k sobě zase našli cestu.“

 

Oba jsme přikývli. Chvilku bylo ticho, které ale hned přerušila Klára, když nadšeně promluvila směre k Radce: „Ahá..., už to chápu – ten název, to jsou počáteční písmena vašich křestních jmen, že jo?“

 

Ano, jsi dobrá, máš postřeh. Často na to diváci vůbec nepřijdou,“ odpověděla Radka Kláře.

 

Dali jsme se s loutkáři do živého hovoru, ukazovali nám své vlastnoručně vyrobené loutky, říkali nám, že v repertoáru mají už šestnáct vlastních her a tak podobně. Nás s Klárou nejvíc zajímalo, jak s vozem putují krajinou, kde všude už byli a co všechno zažili. Dozvěděli jsme se, že dva z loutkářů se živí hraním divadla jako profesionálové a ostatní čtyři že hrají jako loutkáři - ochotníci a že se všichni znají z minulosti, z gymnázia, a každé léto, kdy mají všichni volno, už pět let, spolu jezdí po Čechách, Moravě a Slezsku a baví lidi.

 

Hovor ubíhal, přišlo odpoledne a paní Vávrová udělala jídlo v kotlíku na ohni a všem rozdala do misek. Klářiny i moji rodiče se složili a zaplatili Rajulákům něco peněz za jejich umění. I my s Klárou jsme přidali ze svého kapesného.

 

Nakonec loutkáři vstali, sbalili kulisy a rozloučili se s námi. Radka Kláře a mně dlouho tiskla ruku a jako by nám chtěla něco říct, ale nakonec neřekla nic, jen nám pak každému stiskla ruku ještě jednou. Nakonec nám podala vizitku jejich souboru a nadhodila, že když nám to rodiče dovolí, mohli bychom s nimi někdy třeba týden putovat. Když ne letos, tak prý třeba příští léto. A ať prý kdykoliv zavoláme, že pro nás a naše kamarády rádi zahrají. Poděkovali jsme a už teď jsme byli všemi deseti pro. Pak už jsme se jen dívali, jak ta veselá šestice odchází s kopce směrem k silnici.

 

Ještě ten den se stala další zajímavá věc. Pozdě odpoledne, když jsem byl doma a cvičil na harmoniku, zazvonila u nás Klára a nadšeně mi sdělovala, že jí volali z oddílu pro volný čas, kam občas chodí a ptali se jí prý, jestli by chtěla na třídenní soutěž, že se jim někdo nečekaně odhlásil na poslední chvíli a mají dvě volná místa. Pokud by měla zájem, má si přivést někoho do dvojice. Vše že prý začíná zítra kolem poledne. Poradil jsem se s rodiči a pak nám Klára povyprávěla z loňských a předloňských zkušeností, jak to v oddíle chodí. Jelikož to znělo zajímavě, nakonec jsem si řekl, že není důvod odmítnout.

 

zpět