1. První setkání

1. První setkání

zpět

 

...Pátý, šestý, sedmý...“ Prásk! Sedmý hrnek spadl ze stolu.

 

Omluvně jsem se podíval na mámu a pak i na tátu: „To mě mrzí, já ten hrnek nechtěl rozbít, vůbec nechápu, jak mi mohl spadnout z ruky...“

 

Táta řekl smířeně: „No, hlavně, že to nebyl ten památeční.“

 

Máma se sehnula pod stůl a ze země sesbírala střepy. Pak se narovnala, střepy hodila do kbelíku na odpadky a pohladila mě po rameni: „Víš co, Ondro, myslím, že od rána, co jsme přijeli, už jsi toho kolem vybalování zvládl hodně. Jsem ráda, že nám takhle pomáháš, ale trochu si odpočiň. Vždyť už jsi nanosil a vybalil nejméně dvacet těžkých, velkých krabic. Běž se třeba projít do zahrady, ať to tu trochu poznáš. A taky sousedy jsi ještě neviděl. Měl by ses jim představit. Jmenují se Vávrovi. My už je s tátou trochu známe, z doby, kdy jsme dům kupovali. Jsou to moc fajn lidi. Mají dceru Kláru. Myslím, že je asi tak ve stejném věku, jako ty. Její máma ji taky učí v rámci domácí výuky. A učeš se, než půjdeš ven, zase máš rozcuchané vlasy.“

 

Tak jo,“ pokrčil jsem rameny, i když jsem si v duchu říkal, že máma se mnou v mém věku fakt někdy zachází jako s malým. Vběhl jsem do koupelny před zrcadlo a učesal jsem si své vlnité vlasy, které mi v těch horkých slunečných dnech připadaly ještě zrzavější, než obvykle. Vyšel jsem před dům, jen tak v teniskách, ale tráva byla ještě hodně mokrá po vydatném ranním dešti, a taky vysoká. Vrátil jsem se tedy zpět do domu a v hromadě pytlů a krabic, ve kterých jsme přestěhovali věci z pražského bytu, jsem několik minut hledal své kotníčkové holínky. „No konečně,“ řekl jsem si nahlas pro sebe, když jsem je našel. Nazul jsem si je na nohy místo tenisek. Pak jsem vykročil ze dveří.

 

Po několika krocích jsem se otočil, zůstal jsem asi minutu stát a poprvé takhle v klidu jsem si prohlížel náš nový dům. Nevěděl jsem zatím přesně, co si mám o něm myslet. Po pražském bytě, který jsme nedávno prodali, se mi sice moc nestýskalo – budu rád bydlet v přírodě, ale tenhle dům mi připadal nějaký divný, jen jsem nevěděl proč. Prohlédl jsem si ho ještě jednou, od úzkých sklepních oken s mřížemi, až po matně hnědou střechu ve tvaru A, s pálenými taškami. „No jasně, to nebude tím domem,“ pomyslel jsem si. „Dům je v pořádku a celkem hezký i prostorný... Ten divný pocit,“ běžely mi dál myšlenky hlavou, „mám prostě proto, že jsem po čtrnácti letech života poprvé natrvalo mimo Prahu, vůbec nikoho v tomhle kraji neznám a prostě nevím, co mě tu čeká.“

 

Ostatně, všechno se seběhlo tak rychle. Před časem byla moje máma v Českém Krumlově na takovém neoficiálním setkání rodičů, kteří pro své děti zajišťují domácí výuku. Táta ji doprovázel a já byl ten víkend doma v Praze. Rodiče sice říkali něco o tom, že se při té příležitosti ve zdejším kraji poohlédnou po nějakém vhodném domě s větším pozemkem, ale ani oni sami určitě nečekali, že všechno půjde tak rychle.

 

Seděl jsem tenkrát ve svém pražském pokoji, hrál jsem na tahací harmoniku, abych se nacvičil na vystoupení a najednou zazvonil telefon, do kterého střídavě, plní nadšení, mluvili oba rodiče: „Víš, Ondro, škoda že tu nejsi s námi! Je to všechno taková neuvěřitelná shoda okolností! Potkali jsme tady na semináři nějaké manželé Vávrovi a ti se nám zmínili, že dům v jejich sousedství je na prodej. Problém ale je, že se musíme rozhodnout ihned, protože ještě dnes večer mají přijít další tři vážní zájemci o koupi domu. Co na to říkáš? Tihle Vávrovi jsou takoví otevření a pohodoví. Bylo by fajn je mít za sousedy."

 

O plánu odstěhovat se z Prahy jsme doma mluvili už dlouho, takže už jsem byl předem tak trochu smířený s tím, že jednou to prostě přijde. Nechal jsem si tehdy od nich poslat na mobil pár fotek domu a jeho okolí a když mě navíc ujistili, že budu mít velký pokoj s knihovnou a že mi seženou nejlepšího učitele na harmoniku v kraji, tak jsem souhlasil. I když jsem věděl, že pár lidí z Prahy mi chybět bude, to zase jo. Obzvlášť dva konkrétní lidi. Ale o nich se zmíním ještě později.

 

Rodiče tu pak byli ještě asi třikrát, vyřídit nějaké papíry a tak, ale já, jelikož jsem svébytná povaha, jsem si řekl, že to prostě nechám, ať to dopadne, jak to dopadne, a tak jsem náš nový dům viděl poprvé až dnes dopoledne, v den, kdy jsme se oficiálně nastěhovali.

 

Otočil jsem se na podrážkách, které hladce klouzaly po mokré trávě. Dům jsem pro tuhle chvíli nechal za zády a rozhodl jsem se, že se prvně podívám až na druhý konec zahrady. Ta byla hodně široká, ale ještě víc měřila do délky. Odhadl jsem ji na obdelník víc než sto metrů široký a dvěstě metrů dlouhý, ale možná bude ještě o něco větší. Rodiče chtějí dokonce vedle boční strany zahrady ještě velký kus pozemku přikoupit. Šel jsem trávou, tam, kde se pod ní už jen matně rýsovala zarostlá cesta. Vlevo jsem viděl stromy – jabloně, třešně, švestky a jiné ovocnáče. A vpravo něco, co by se s trochou fantazie dalo nazvat záhony či políčky, ale jako celý tenhle pozemek, byla i tahle půda zarostlá trávou a různým bodláčím.

 

Pomyslel jsem si, že to dá asi hodně práce, než se tenhle pozemek stane tou zahradou plnou plodů pěstovaných na prodej, což byl mámin sen a vlastně jeden z důvodů, proč jsme se sem přestěhovali. Máma totiž, ještě než se stala učitelkou angličtiny a češtiny, vystudovala střední zahradnickou zemědělku. Má pěstování ovoce a zeleniny moc ráda. Druhým důvodem byl ten můj věčný kašel, který v Praze, v Koněvově ulici plné aut, ne a ne přestat. Snad to tady bude lepší i po téhle stránce. Táta se sem taky těšil, protože má rád klid. A co se týká tátova zaměstnání, tak táta je inža, teda jako inženýr. Vymýšlí, projektuje a prodává patenty na součástky vylepšující provoz šicích strojů. Šicí stroje i opravuje. Většinou sedí doma u počítače a pak někdy jezdí do Prahy a do Budějovic do experimentální výrobny. Občas pak cestuje do zahraničí, kde své zlepšováky nabízí k prodeji firmám, které šicí stroje vyrábějí.

 

Přestal jsem na chvíli o tom všem uvažovat, protože jsem mezitím došel na konec zahrady a všiml jsem si, že se blížím k domu sousedů, který jsem už teď viděl docela zřetelně. Vypadal dost podobně jako ten náš, jen okna měl tmavě zelená, zatímco náš nový dům měl okenní rámy hnědé. Ještě jsem se na chvíli zastavil. Jak jsem tak stál, rozhlédl jsem se po širokém okolí a prohlížel jsem si zvlněnou lesnatou krajinu okolo. Domy tu stály jen dva – náš a našich sousedů.

„Tak tohle jsou Stelénky, můj nový domov,“ řekl jsem si polohlasně sám pro sebe. A taky všudypřítomné ticho jsem si přitom uvědomil. Ticha jsem si v Praze, v bytě s okny směrem do rušné ulice, opravdu moc neužil.

 

Něco mě začalo tlačit v botě. Sedl jsem si na špalek u ohniště, poblíž zrezivělého a napůl spadlého plotu, který dělil náš pozemek od zahrady sousedů a sundal jsem si holínku. „Tohle nechápu,“ řekl jsem nahlas, když jsem z ní vyklepával malý kámen.

 

Co nechápeš?“, zazněl najednou dívčí hlas za plotem od sousedů.

 

Dost jsem se lekl. Otočil jsem se a za plotem jsem uviděl stát dívku s dlouhými, hnědými vlasy, s pobaveným úsměvem a nepopsatelně svérázným pohledem. Měla na sobě béžové triko, dlouhou batikovanou sukni a na krku keramický přívěsek slunce.

 

Zaskočila mě svojí přítomností i svým dotazem a tak ani nevím jak, vypadla ze mě pravda: „No..., já jen..., že prostě nechápu, když mám holínky vysoké až nad kotníky, jak se mi tam dostal ten kámen... Bylo by zajímavý natočit si vlastní chůzi kamerou a pak si pustit zpomalený záběr, kdy a jak se takový kamínek odrazí od země a záhadně se strefí přesně do té malé mezery mezi holínkou a mojí nohou...“

 

Ta holka s keramickým přívěskem slunce na krku a svébytným výrazem se dál pobaveně usmívala a řekla: „hm...“ Opravdu, řekla jenom: „hm...“

 

Najednou jsem se cítil trapně, a i když nebylo nikde nablízku zrcadlo, věděl jsem určitě, že jsem v obličeji celý rudý. Styděl jsem se, že jsem v tom překvapení začal tak nervózně mluvit o nějakém kamínku v holínce. Taková hloupost... Vzpomněl jsem si, jak mi rodiče vždycky říkali, že první dojem je při setkání dvou lidí vždycky hodně důležitý. Bylo mi jasné, že tohle jsem nějak moc dobře nezvládl.

 
Nevěděl jsem, co rychle říct. Ta holka pořád mlčela a pořád měla ve tváři ten svůj pobavený úsměv. Jako by čekala, jaká další hloupost ze mě ještě vypadne.

 

Nakonec jsem si dodal odvahy, překonal jsem nervozitu, vstal jsem ze špalku, už zase pevně obutý, a vykročil jsem k plotu. Přes něj jsem chtěl podat ruku své nové sousedce a představit se.

 

No... ehm .... ahoj, já jsem Ondra Šťastný,“ řekl jsem už vyrovnaněji. Dokonce mě napadl i vtip a řekl jsem: „Jsem vždycky Šťastný, i když nemusím být zrovna šťastný...“

 

V tom se ale stalo něco, čeho jsem se opravdu lekl a čemu jsem vůbec nerozumněl. Když už jsem byl asi dva metry od té holky, změnil se zprudka její úsměv na polekaný výraz. Celá jako by znehybněla a znejistěla. Pak se oběma rukama chytla za hlavu: „Jdi pryč!,“ vydala ze sebe polohlasně, ale důrazně. V tu samou chvíli, co to řekla, přivřela tak divně oči.

 

Zarazilo mě to. Nejdřív jsem se zastavil a po pár vteřinách jsem dokonce couvl zpátky. Pak ta dívka odběhla a zmizela v domě. Vůbec jsem to nechápal. Než jsem to ale mohl celé rozluštit, byla prostě pryč. Ještě chvíli jsem tam stál a díval se zmateně za plot. Celé se to prostě seběhlo hodně rychle a moje hlava to nějak nepobrala. Nakonec jsem se ale otočil a s hodně divnými pocity jsem se vrátil domů.

 

Tak co, Ondro, prohlédl sis zahradu?,“ zeptala se mě máma, když jsem zamyšleně vstoupil do dveří.

 

Prosím? Jó, zahrada...., pěkná..., hodně plevele.“

 

Hm, a sousedy jsi neviděl?,“ nedala se odbýt máma. Myla okno a přitom se dívala na mě a čekala na odpověď.

 

Nó..., jen sousedovic dceru jsem trochu viděl.“

 

Tak sis s ní hezky popovídal?,“ nasadila máma tázavý výraz a přitom udělala krok ke mně. „Víš, že tihle Vávrovi jsou tady naši jediní sousedi a že je důležité mít s nimi hezké vztahy?,“ zeptala se vlídně a čekala, co já na to.

 

Já vím“, odpověděl jsem nejistě a nervózně jsem přitom uhýbal očima. Dál jsem nic neříkal. Nechtěl jsem mámu zklamat a říct jí, že ta holka mi přišla prostě divná. Nakonec jsem po chvíli řekl: „Jo, asi je to fajn holka, jen je trochu zvláštní.“

 

Večer jsem si ještě četl knížku ve svém novém, zatím ne zcela zařízeném pokoji a hrál jsem na harmoniku. Když se setmělo, šel jsem spát.

 

zpět