5. Pod lipami

5. Pod lipami

zpět

 

Normálně vstávám kolem páté nebo šesté hodiny, ať je všední den, nebo víkend, protože ráno považuju za nejhezčí část dne. Dnes jsem se ale vzbudil o něco déle, proto jsem neváhal a z postele jsem vyskočil ihned po probuzení, běžel jsem do koupelny a pak dolů po schodech. V domě nikdo nebyl, jen na stole ležela v misce vločková kaše s jahodovým kompotem. Byla ještě trochu teplá. Pochutnal jsem si a vyběhl před dům.

 

Uviděl jsem mámu, jak v pracovních kalhotách klečí na zahradní cestě a malou motykou z ní vykopává kameny.

 

Pozdravili jsme se, vzal jsem si taky motyku a začal jsem pomáhat s odstraňováním kamenů a všech nerovností z cesty. Sotva jsem začal, přijel táta z města a za elektroautomobilem, který jsme už teď vlastnili společně s Vávrovými, měl ještě zapřažený vozík plný zeminy.

 

Myslel jsem,“ řekl táta hned co jsme se pozdravili, „že bychom to dnes zvládli až k Vávrovic domu, zarovnat cestu a odnosit kameny... Až začneme s pěstováním, budeme po téhle cestě jezdit s vozíkem, takže si musíme dát záležet."

 

Máma i já jsme souhlasili. Zase bude kus práce uděláno a to je vždycky dobře.

 

A tak jsme odnášeli kameny a do malých jam, které po nich zůstaly, jsme vsypávali zeminu. Přerůstající trávu jsme rovnou posekali. S dvěma přestávkami, na oběd a na svačinu, jsme pracovali až do podvečera. Byli jsme právě u konce našeho dnešního díla, když jsem zahlédl přicházet Kláru.

 

Jé, to je pěkný, to je cestička jak vymetená,“ usmívala se na nás nadšeně. Chvíli se jen tak dívala, jak dokončujeme práci a pak se mě zeptala, jestli bych chtěl jít na procházku. Otočil jsem se směrem k rodičům. Táta s úsměvem pokýval hlavou a máma jen dodala:

 

Jestli jdete někam dál od domu, vezmi si s sebou Ondráši mobil, pro případ nouze.“

 

Vběhl jsem si tedy domů pro telefon. Přitom jsem si všiml, že v kuchyni na lednici leží meloun. Vzal jsem ho s sebou, spolu s lžící a se svým otvíracím nožem. Když jsem pak vyšel ven, trochu stydlivě, ale bez zaváhání, jsem meloun podal Kláře, jako malý dárek.

 

Děkuju, Ondro,“ usmála se na mě. „Předpokládám, že touhle cestou na kopec jsi ještě nešel, že?,“ zeptala se a ukázala přitom směrem nahoru, za svůj dům.

 

Nešel, kam vede?“

 

Nech se překvapit! Je tam hezký místo a lavičky. Bývám tam docela často.“

 

Prošli jsme kolem Vávrovic domu a pokračovali jsme mírně stoupající cestou asi pět set metrů. Ještě jsme nedošli úplně na vrchol, když se před námi otevřela středně velká mýtina a uprostřed ní jsem uviděl skupinu opravdu vzrostlých lip. Pod nimi byly tři velké dřevěné lavice a stůl z hrubě otesaného dřeva. Stůl i lavice byly z části pod přístřeškem, na jehož vnitřní stěně byla mapa zdejšího kraje.

 

Hm, opravdu nádherný místo,“ rozhlížel jsem se okolo.

Chodím si sem jen tak rozjímat, nebo číst knížky,“ řekla Klára.

 

Přemístili jsme se pod přístřešek a pak jsme jen tak společně mlčeli a dívali jsme se na les okolo. Když jsem se otočil ke Kláře, všiml jsem si, že v rukou pořád drží ten meloun. Beze slov jsem vytáhl svůj nožík, podal jsem jí lžíci a pohledem jsem se zeptal, jestli má na meloun chuť. S úsměvem přikývla. Rozkrojil jsem ten báječný plod na půl. Klára si vzala jednu půlku a druhou podala mě. Teď jsem se zase namísto poděkování usmál já. Na svém noži mám i malou lžičku, a tak jsme seděli, jedli tu sledkou dobrotu a mlčky se dívali do kraje. V tu chvíli jsem si Kláru oblíbil ještě víc, prostě proto, že jsme si rozumněli i beze slov. Myslím, že to, že si dva lidé rozumí, se pozná nejen podle toho, jak a o čem si spolu dovedou povídat, ale i podle toho, že spolu jsou rádi, i když zrovna neříkají nic.

 

A kam vede ta pěšina tady vpravo?,“ přerušil jsem nakonec ticho.

 

Klára jako by se na chvíli zarazila, ale nakonec promluvila: „Chci ti vysvětlit, proč bylo naše první setkání tak... podivný.“

 

Nedlužíš mi žádný vysvětlení, je to tvá věc,“ řekl jsem co nejchápavějším tónem, i když jsem hned nerozumněl, jak její odpověď souvisí s mojí otázkou, kam vede ta pěšina.

 

No..., moc se ještě neznáme, vlastně skoro vůbec,“ odpověděla Klára s pohledem zamyšleně upřeným před sebe, „ale mám pocit, že budeme dobří kamarádi. A to nejen proto, že jsme sousedi, nebo že jsme stejného věku, jestli mi rozumíš." Letmo a trochu nesměle se přitom podívala směrem ke mně.

 

Přikývl jsem, na znamení, že to cítím stejně.

 

No, zkrátka, když jsme se viděli poprvé a já se najednou při našem rozhovoru chytla za hlavu a pak jsem zmateně odběhla pryč, musel sis myslet, že jsem blázen.“

 

Mlčky a váhavě jsem pokrčil rameny.

 

Když jsem měla desáté narozeniny,“ začala Klára vyprávět, „slíbili mi naši, že si půjdeme zaplavat do malého rybníku pod srázem, ke kterému vede právě ta pěšina, na kterou ses mě před chvílí ptal. Máma s tátou měli ten den hodně práce na zahradě a já pořád naléhala, abychom už šli plavat, že mi to slíbili a tak. A když mi už po několikáté řekli, ať ještě chvíli počkám, než tu práci dodělají, vzala jsem si plavky a sama jsem tajně a umíněně běžela k rybníku. Prostě jsem utekla, že si zaplavu sama. A to bylo to nejhorší rozhodnutí, jaké jsem kdy v životě udělala. Na nohou jsem měla jen letní sandály a když jsem tak zarputile běžela skalní pěšinou dolů, na jednom nebezpečném místě jsem zakopla, spadla jsem ze srázu a dopadla jsem celá polámaná do rybníka.“

 

Chvíli jsme oba mlčeli, pak se Klára zhluboka nadechla a pokračovala:

 

Voda sice ztlumila pád, ale když jsem padala ze srázu, nejen že jsem si způsobila spoustu ošklivých pohmožděnin, ale uhodila jsem se do hlavy, upadla jsem do bezvědomí a několik chvil jsem se pak topila v rybníce. Jak dlouho přesně jsem ve vodě byla, to nikdo neví, ani já ne. Možná chvilku, možná dlouhé minuty. Nebyl tam nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Naši si mezitím všimli, že jsem utekla z domu a napadlo je, že budu u rybníka. Hned za mnou běželi, protože samotnou by mě k vodě nikdy nepustili, nebyla jsem zrovna zdatný plavec. Táta mě bezvládnou vytáhl z vody. Není tam signál na mobil, takže máma utíkala po stráni nahoru a pak zavolala sanitku. Táta mě nesl v náručí až k našemu domu. Celou tu dobu jsem byla v bezvědomí. Jen na jediný okamžik jsem trochu procitla a to bylo právě tady, pod lipami.“

 

Klára si povzdychla a na chvíli se opět odmlčela. Pak ale vyprávěla dál:

 

Když jsem potom ležela v Českých Budějovicích v nemocnici, postupně jsem se dozvěděla, že naděje na to, že budu zase úplně v pořádku, není moc velká. Následky pádu a tonutí byly pro mě nečekané a od té doby se opakují asi tak jednou za deset dní. Já prostě čas od času přestanu slyšet. Třeba na půl hodiny, nebo na hodinu, nebo tak nějak. Doktoři nevědí, čím přesně to je a ani jak to léčit.“

 

Klára se odmlčela potřetí. Postupně mi docházelo, jak se věci mají a jak to zřejmě bylo při našem prvním setkání.

 

No, abych to dokončila..., chci říct, že trochu už jsem si na to za ty čtyři roky zvykla, ale někdy přijde ta dočasná ztráta sluchu v dost nevhodnou chvíli. Když jsme se my dva viděli poprvé, tam v zahradě, zrovna mě pohltilo to ticho, jak já tomu říkám. Nějak jsem znejistěla a bylo těžké ti to v tu chvíli vysvětlit. Proto jsem ti řekla, ať jdeš pryč, pak jsem se chytla za hlavu a utekla. A taky proto jsem o svých narozeninách tak zahloubaná do sebe, protože si na tu událost vždycky intenzivněji vzpomenu. Takže..., promiň Ondro.“

 

Ne, co blázníš, ty promiň!,“ otočil jsem se na Kláru. „Myslel jsem si, že jsi nějaká divná a ty to máš zatím takhle těžký...“

 

Klára ještě dodala: „Víš, úplně nejhorší je pro mě pomyšlení, že jednoho dne se možná může stát, že až budu mít zase tu dočasnou ztrátu sluchu..., no, že prostě už nebude dočasná a že už ztratím sluch navždycky. I proto jsem se raději naučila znakový jazyk, abych byla připravená... Každopádně od té události jsem u toho rybníka nebyla, ani na té pěšině na kterou ses mě ptal a která k němu vede. Ještě na to nemám odvahu. Asi to chce čas. Ale sem pod lípy chodím moc ráda.“

 

Jo, je to tady hezký,“ řekl jsem souhlasně. Nemohl jsem se ale přitom zbavit té děsivě tíživé představy, jak těžké to asi musí být, když člověk neví, jestli bude ještě zítra slyšet... Obzvlášť pro někoho, kdo má tak rád hudbu a zpěv.

 

Asi hodinu jsme ještě seděli na lavičce, Klára mi ukazovala různé kopce v okolí a říkala mi, jak se který jmenuje.

 

„Je ještě jeden důvod, proč sem chodím tak ráda. Tahle široká polní cesta," ukázala Klára šikmo vlevo, „vede k mým nejlepším kamarádům - k Majdě a Peťanovi. Támhle v tom domě spolu bydlí," ukázala Klára na dům, který byl odhadem asi něco přes půl kilometru daleko. „A když odbočíš na dalším rozcestí, tak tam bydlí na chatě Nina a Árčí a jejich dva čtyřnozí kamarádi - Rudla a Vlastík. Vidíš, támhle pod kopcem tu chatu? Brzy je všechny poznáš. No a tohle je asi jediný místo, odkud jsou vidět současně naše dva domy ve Stelénkách, i místa, kde bydlí moji nejlepší kamarádi. I proto je mi na tomhle místě tak dobře. Už aby se všichni vrátili z cest. Moc se na ně těším."

 

Zvolna začalo zapadat slunce. Za kopce se schovávalo pomalu, jako by nám ve své dobrotě chtělo prodloužit ten příjemný pocit, kdy krajinou mezi stromy prosvítají jeho poslední paprsky a člověka tak laskavě a jemně hřejí na tváři.

 

Když už byla skoro tma, vyrazili jsme domů. Než jsme ale úplně odešli z místa, Klára se na mě otočila a beze slov ukázala rukou směrem do korun stromů, to abych si všiml, jak mezi nimi prosvítají první hvězdy, nebo snad abych se zaposlouchal, jak šumí listí v jemném vánku, začínající, teplé letní noci.

 

zpět