11. Papírové vlčí máky

11. Papírové vlčí máky

zpět

 

Byl tu další den prázdnin, osmého července. Ráno jsem se vzbudil vedrem. Začínal jeden z těch horkých letních dnů, kdy pokud člověk není někde u vody, před parnem prostě nikam neuteče. Vstal jsem tedy z postele a první, co jsem udělal, bylo, že jsem si šel dát studenou sprchu. Do lednice jsem si dal do zásoby vychladit několik láhví vody a ovocné šťávy. A z krabic na chodbě, které ještě stále nebyly všechny vybalené, jsem si vyndal široký klobouk, který budu nosit venku, spolu se slunečními brýlemi, aby mi slunce nepoškodilo zrak.

 

V takovém vedru se snad ani nedá snídat nic jiného, než vychlazený ovocný salát, proto jsem si ho připravil celou misku a myslel jsem samozřejmě i na rodiče. Po snídani jsem se už soustředil jen na úklid. Pouštěl jsem si k tomu pořád dokola naprosto úžasnou skladbu Tutti frutti od Adriana Simionescu, aby mi to ubíhalo. Přál jsem si, abych stihl mít v pokoji dokonalý pořádek nejdéle do podvečera, což se mi podařilo. Pak jsem se vypravil za Klárou, abych ji pozval do toho svého malého nového království. Dal jsem si ale předsevzetí, že ji nejdřív nechám dovyprávět všechny 'klíčové příběhy', protože vím, jak moc ji těší, když jí naslouchám. Jeden speciální klíč jsem si pro ni schoval do kapsy. Ještě před odchodem jsem poprosil mámu, aby upekla štrůdl, na večer pro Kláru. Byl jsem rád, že máma souhlasila.

 

Klára mě přivítala a hned si postěžovala na to příšerný vedro. Aniž by se mě zeptala, jestli mám chuť na studenou šťávu, přinesla mi celý půllitr a postavila ho přede mě na stůl. Poděkoval jsem a jelikož jsem věděl, že Kláru potěší můj zájem, hned jsem se zeptal: „Povíš mi další příběhy klíčů?“

 

Ráda,“ řekla Klára a docela rychle začala vyprávět příběh třetího klíče:

„Tenhle je od bývalé cukrárny, kam jsme chodili až do loňska na čaj a fair trade sušenky. Ta cukrárna patřila starší sestřenici jedný fajn kamarádky z Krumlova. Ta její sestřenice, jmenovala se Lída, nám dávala čaj se slevou, občas i úplně zadarmo, a k němu úžasný sušenky. Chodili jsme tam čtyři roky a zažili jsme tam s partou holek spoustu legrace. Vždycky když jsem potřebovala čekat na bus domů, třeba po zušce a tak, sedla jsem si prostě do tý cukrárny a bylo mi tam dobře. Naši byli rádi, že je ve městě takové místo, kde jsem v bezpečí a kde se můžu schovat, kdyby pršelo a tak podobně. Táta Lídě jako poděkování vyrobil zadarmo krásný vývěsní štít.“

 

A co je s tou cukrárnou teď?,“ zeptal jsem se nedočkavě, abych už znal celý příběh.

 

No právě,“ povzdychla si Klára, „pak se stalo, že nedaleko si jiní lidi otevřeli taky cukrárnu, to asi když viděli, jak to Lídě dobře šlape. Jenže oni byli ve vlastním domě a nemuseli platit nájem, na rozdíl od Lídy. Asi půl roku existovaly obě cukrárny současně, ale nakonec to Lída musela vzdát, protože vydělávala míň a míň. Teď má čistírnu oděvů a to jí živí dobře, ale když jsem jí potkala naposled, říkala, že jí to ani z poloviny nebaví tak, jako ta cukroška. No a jak už tušíš, tenhle klíč od jejího podniku mám od ní na památku, protože do tý cukrárny jsme s holkama chodili fakt dlouho a fakt rády. Jedna dobrá zpráva tu ale přece jen je. Nedávno mi ta moje kámoška, která je Lídy sestřenka, říkala, že Lídě to s tou čistírnou jde tak dobře, že si tam nechá někoho, kdo jí na to dohlídne a ona že by si zkusila otevřít malou útulnou čajovnu. To bych byla bez sebe radostí a určitě bych k ní chodila posedět,“ uzavřela vyprávění Klára.

 

Samým vyprávěním jsem na chvíli zapomněl i na všudypřítomné vedro. Chopil jsem se tedy půllitru se šťávou, která byla ještě aspoň trochu studená a vypil jsem ji celou najednou. Klára mi dolila a hned přešla ke čtvrtému klíči.

 

Tenhle mám v samostatné krabici,“ vytáhla z přihrádky pod stolem největší klíč, jaký jsem kdy viděl. Měřil snad třicet centimetrů a vypadal opravdu noblesně a starodávně. „To je asi jediný klíč v mé sbírce, který má i nějakou finančí hodnotu. Určitě by mi za něj v nějakém starožitnictví hodně zaplatili. Ale já si ho chci nechat, protože mi připomíná jednu hodnou paní hraběnku. Táta měl zakázku v jednom zámečku v Rakousku, myslím jako pasířinu, víš? Jezdil tam průběžně asi půl roku a asi čtyřikrát mě vzal s sebou. Bylo to loni. Když tam byl naposledy a paní hraběnka mu za práci platila, zeptala se mě úplně nečekaně, jestli mi může udělat radost nějakým dárkem. Zdvořile jsem odpověděla, že mi k radosti stačila prohlídka zámečku a že je moc hodná. Ale táta se do toho vložil a zeptal se, jestli by pro mě paní hraběnka neměla nějaký nepoužívaný starý klíč. Spolu se správcem zámečku paní hraběnka tak dlouho hledala, až našla tenhle klíč od bývalé staré brány a já jenom žasla.“

 

No to já žasnu taky,“ vzal jsem do ruky klíč, abych si ho prohlédl a potěžkal. Byl nádherný.

 

Klára chtěla vzít do ruky další klíč, nadechla se, že začne vyprávět, ale pak se zastavila a zeptala se mě: „Ještě tě to moje povídání neomrzelo, Ondro?“

 

Fakt ne, naopak – mě to ohromně baví! Je to tak jiný než sbírat něco jen tak. Povídej. Zajímal by mě ten rozbitý, co není ani od dveří, ani od auta.“

 

Jasně. Ten je pátý v řadě a je od hodin. Moje máma si minulé léto přivydělávala jako brigádnice na poště. Nosila poštu i do jednoho malého domku o dvě vesnice dál. Celý život tam bydlel pán, kterému tehdá bylo už hodně přes devadesát let. Ten pán už neměl dost síly na to, aby si chodil sám na nákupy a tak mu máma současně s poštou přinesla vždycky i malý nákup a občas mu v tom domku trochu poklidila. Na konci léta si toho pána vzal k sobě jeho vnuk z Klatov, aby se o něj staral. Když se ten pán viděl s mojí mámou naposledy, dal jí na památku staré natahovací hodiny, které v tom domku byly už od jeho dětství. On si nebyl jistý, jestli ty hodiny ještě fungují, protože ten klíček od nich byl už hodně dlouho rozbitý a on ty hodiny měl na stěně spíš jako vzpomínku na dětství, než na ukazování času, ale náš táta je doma spravil a klíček vyrobil nový. No a tenhle původní klíček mám já. Vždycky si představuju, jak ten pán někdy v mládí každý večer natahoval klíčkem ty hodiny a jak v tom domku tikaly v noci do ticha. Takovej ten zvláštní rytmus, teda jestli rozumíš jak to myslím.“

 

Rozumím. A je to taky zajímavý, ani nemám co dodat,“ řekl jsem jednoduše a po pravdě.

 

Tak to dojedeme, ne?,“ zeptala se Klára, když vzala do ruky šestý klíč. A hned spustila: „Ten je od mé babičky a od mého dědy z máminy strany. Oba jsou moc hodní a doufám, že ti je někdy představím. Děda pro mě, když jsem byla malá, u potoka vyřezával lodičky z kůry a pak jsme je spolu pouštěly po proudu. A babička pekla buchty se strouhanýma jabkama. Vlastně je peče dodnes. Oni se s dědou poznali asi měsíc před tím, než děda odjel na dva roky na vojnu na Slovensko. Slíbili si, že to odloučení bude zkouška jejich lásky a že po dědově vojně se vezmou. Za ty dva roky se viděli jenom šestkrát, vždycky jen na jedno odpoledne. Oběma bylo ty dva roky smutno, ale zvládli to a opravdu se po té vojně vzali a do roka se jim narodila moje máma. Po tu dobu, co byl děda na té vojně si s babičkou psali dopisy, myslím že dvakrát týdně. Babička vyprávěla, jak se vždycky nemohla dočkat, až ve schránce najde dopis a z práce prý kvůli tomu vždycky pospíchala rovnou domů. No a tenhle klíček je od té schránky.“

 

To se museli mít hodně rádi. Věřím, že by i dneska na sebe dva lidi uměli čekat tak dlouho,“ řekl jsem zamyšleně. „Alespoň doufám, že ano.“

 

Já myslím, že jo, když se budou mít rádi upřímně. Vždyť mojí babičce a mýmu dědovi to spolu vydrželo dodnes a jsou spolu pořád šťastní. Ostatně u dědy a babičky z tátovi strany je to podobné.“ řekla Klára a brala přitom do ruky sedmý klíč: „Ten je z Mnichova Hradiště. To je malé město, kterému se někdy říká brána do Českého ráje. Táta tam měl nějakou objednávku na pasířské práce, takže jsme tam v tom kraji byli s rodičema asi pětkrát. Protéká tam řeka Jizera. Blízko tamnějšího zámku, u kterého roste prastará, krásná  borovice, byl domek, pro jehož majitele dělal táta tu práci. Babička toho pána, který si tátu objednal, uměla vyrábět krásné papírové ozdoby na vánoční stromky, takové hvězdy a podobně. Uměla i drhat, paličkovat, vyšívat a všechny její výrobky byly úžasný a krásný...“

 

Nerad vyrušuju, ale padám žízní,“ řekl jsem Kláře, která ochotně skočila dolů do lednice pro další šťávu a nalila mě i sobě. Pak pokračovala:

 

Když táta vždycky pracoval a jednal s tím pánem, my s mámou jsme seděli vedle v pokoji u té paní a učili jsme se od ní, jak se vytvářejí ty ozdoby a všechny ty nádherný korálkový brože a podobně. Přitom jsme si vyprávěli o všem možném. Máma vyprávěla, jak chodila do výtvarné školy, já o tom, že ráda fotím a na mobilu jsme té paní ukazovaly fotky Stelének a zdejšího kraje. Při naší poslední návštěvě nám ta paní z ničeho nic podala takovou obyčejnou truhličku se zámečkem. Řekla, že jsou tam v sešitech sepsané a nakreslené všechny její nápady a postupy k těm ručním pracím, které schraňovala celý život. Že prý už se jí chvějí ruce a že ani její děti, ani vnučky a vnuci nemají o ty rukodělný práce zájem, tak že nám to teda všechno ráda přenechá. Byly jsme z toho s mámou úplně paf a když jsme viděli, že to ta paní myslí vážně, moc jsme jí děkovali. Truhličku má máma u sebe. Zámek byl starý a zrezivělý a tak jsme truhličku nechali trvale otevřenou a tohle je samozřejmě ten klíček od ní,“ uzavřela Klára.

 

Ty jsi nějaký magnet na klíče a na příběhy,“ řekl jsem s úsměvem. „A co ten osmý? Ten je nějakej malej a je z umělý hmoty, ne?,“ zeptal jsem se.

 

Je malej a je plastovej, to máš pravdu. To je totiž klíček od mého domečku pro panenky, který jsem měla, když jsem byla malá. Fakt hodně jsem takovej domek chtěla. Naši mi ho koupili k vánocům a já byla jak u vytržení. Táta mi k němu pak z překližky vyrobil ještě tři další pokoje. Domeček neměl střechu, takže všechny místnosti jsem viděla ze shora a naráz. Byl to takovej můj malej soukromej svět, kterej jsem si dotvářela podle své fantazie. Prala jsem záclonky, s panenkama jsem vařila a tak. Asi dva roky to byla moje nejoblíbenější hračka. Myslím, že to pro mě byly takový dveře do světa fantazie a představivosti, která mi snad aspoň trošku vydržela až do teď,“ usmála se Klára na závěr svých 'klíčových příběhů'.

 

Jo, bez fantazie by byl svět pěkná nuda,“ souhlasil jsem. „Jeden americký spisovatel říkal, že bez představivosti lidé hynou.“

 

Pak jsem sáhl do kapsy a vytáhl jsem klíč, který jsem měl připravený. „Chtěla bys ještě jeden do sbírky?,“ podával jsem klíč zdráhavě Kláře, co na to řekne.

 

Jé, ten je od tvýho bývalýho bytu v Praze?,“ zeptala se Klára.

 

Trochu zklamaně jsem odpověděl: „Klíč od bytu jsme nechali novým majitelům, než si pořídí svůj nový... Ale tenhle je pro mě taky důležitý,“ nabral jsem zase nadšení. „Je od půdy našeho domu v Praze. Teď už je tam dávno sušárna prádla a v druhý polovině je úložný prostor, ale když jsem byl malý, tak někdy v šesti letech, začal jsem na půdu chodit tajně, pak až do svých deseti nebo jedenácti let. Svítil jsem si baterkou, protože tam nefungovalo světlo. Byla tam tenkrát spousta harampádí, starých skříní, všude pavučiny a tak. Z malého okénka byla vidět spousta těch klasických žižkovských střech, což mělo rozhodně svoje nezaměnitelný kouzlo. Hodně jsem se tam bál, ale právě proto mě to tam zároveň tolik táhlo. Jednak jsem si myslel, že na té půdě najdu nějaký ukrytý poklad a hlavně jsem se tam učil překonávat svůj strach ze tmy a z neznáma. Nikdo nevěděl, že tam jsem a to mi připadalo obrovsky dobrodružný. První knížky od Julese Verna jsem hltal právě na té půdě, když jsem seděl na staré truhle a četl s baterkou v ruce. No a tak jestli by ti to přišlo zajímavý, můžeš si ten klíč nechat...,“ řekl jsem nesměle.

 

To víš, že ho chci, je to skvělý příběh. O klukovi, který má svůj malý tajný svět a překonává strach,“ usmála se chápavě Klára a já z jejího výrazu nějak pochopil, že i ona měla jako malá svá tajná zákoutí.

 

Dopil jsem šťávu a zrovna když jsem začal uvažovat, jestli už mám pozvat Kláru do svého nového pokoje, vstala a sama řekla: „Tak jdeme, nemůžu se dočkat, jak to u tebe teď vypadá.“ Z pod postele vzala nějaký vystříhaný karton zabalený v papíře, ale víc jsem neviděl. Chtěl jsem se zeptat, co to je a proč to nese k nám, ale jako bych už předem slyšel: „Nech se překvapit..!“ A tak jsem si jen v duchu pobaveně povzdychl a vyrazili jsme do mého nového království pod střechou domu.

 

Klára se hned dole ve verandě pozdravila s mýma rodičema, kteří jí říkali, jak rádi ji vidí a máma jí hned na přivítanou podávala štrůdl, se slovy: „On by ti to Ondra sám neřekl, ale chtěl ti udělat radost a tak mě poprosil, jestli bych upekla,“ usmála se máma. Klára poděkovala a úsměv opětovala. Mě to celé trochu přivedlo do rozpaků a tak jsem pobídl Kláru, ať už jde raději nahoru.

 

Z mého pokoje byla Klára nadšená. Prohlížela si můj stojan na harmoniku, obdivovala ten velký prostor a úplně nejvíc byla překvapená z mé obrovské knihovny. „Pane jo, ty máš snad tolik knih, že by sis mohl otevřít knihkupectví,“ dívala se upřeně na knihovnu. „Víš co, musíš mi o všech těch knihách někdy povyprávět a taky mi musíš zase zahrát na harmoniku a o tom tvém Esperantu chci taky vědět víc, co říkáš?,“ zeptala se Klára a dívala se na mě svýma velkýma čokoládovýma očima, kterým nešlo nic odmítnout. A tak jsem se jenom usmál, přikývnul jsem a bylo jasno.

 

Pak jsme seděli, pili asi pátý půllitr šťávy v tom dni a jedli štrůdl, který Klára neopomněla okomentovat, že je nejlepší na světě. Potom vstala ze židle a konečně vybalila z papíru tu záhadnou věc, kterou s sebou přinesla. Z kapsy vytáhla lepenku a šla k oknu. Než jsem se stačil zeptat, co to dělá, přilepila na sklo okna velký, vystřižený a nádherně malovaný vlčí mák. Pak se otočila ke mně: „Pokud tady ten vlčí mák bude viset, bude to znamenat, že můžu přijít a že jsem vítaná. Když budeš chtít mít ode mě klid, sundáš ho z okna a já budu respektovat tvý právo na soukromí.“

 

Aha, no tak dobře, to je fajn a tvoříš hezký věci“, řekl jsem stroze, protože jsem nevěděl, co víc na to v tu chvíli říct.

 

Už musím letět,“ řekla Klára, když si všimla kolik je hodin a že už se skoro stmívá. „Těším se na tvoje příběhy, určitě taky nějaký máš. Každej je má. A nezapomeň být zítra dopoledne ve střehu.“

 

Proč dopoledne a proč ve střehu?“

 

Zítra má dorazit nějaké to překvapení od pana Martínka přece.“

 

Nojo, já málem zapomněl,“ řekl jsem, vděčný za to připomenutí.

 

Tak ahoj. A za chvíli se podívej z okna, jo?,“ dodala Klára a pádila domů.

Sklidil jsem talířky a sklenice ze stolu a odnesl je dolů do kuchyně. Rodičům jsem popřál dobrou noc a připomněl jsem jim, že zítra dorazí překvapení od pana Martínka. Pak jsem vyběhl zpátky do svého pokoje a podíval jsem se směrem k Vávrovic domu. Z okna svého pokoje mi právě mávala Klára. Viděl jsem, jak na sklo přilepila velký papírový květ vlčího máku. Pak mi zamávala ještě jednou a já jí pozdrav opětoval.

 

zpět