6. Pan Radomír

6. Pan Radomír

zpět

 
Bylo tu nové ráno - třetího července. Další prázdninový den. Probudil jsem se se svítáním. Nebo že by mě probudilo něco jiného než svítání? Třeba nějaký zvuk z venčí? V pyžamu a ještě trochu rozespalý jsem se posadil na postel a přemýšlel jsem, čím vyplním dnešní den. Budu si číst? Budu hrát na tahačku? Budu rodičům pomáhat s úklidem? Nebo že bych konečně dopsal dopis Benovi? Ben je o tři roky starší kamarád, který žije ve Švýcarsku a s kterým si už několik let píšeme dopisy a e-maily v jazyce Esperanto. Mohli bychom si jen mailovat, ale dopisy si píšeme proto, že Ben sbírá známky z celého světa a tak mu do obálky spolu s dopisem vkládám často i nově vyšlé české známky. On mi jako poděkování také nějaké posílá, i když já filatelista tak moc nejsem.
 
 
Mé přemýšlení přerušil nějaký zvuk: „Ťuk!“ Zbystřil jsem pozornost: „Tak přeci mě vzbudilo nějaké ťukání!“, pomyslel jsem si. A znovu: „Ťuk!“ Zvuk přicházel z venku – někdo házel malé kamínky na sklo okna mého pokoje. Tady ve Stelénkách není tak těžké uhodnout, kdo by to asi mohl být. Vyhlédl jsem z okna, pod kterým stála Klára.
 
 
Ahoj Kláro, co se děje?,“ zeptal jsem se trochu překvapeně, ale zároveň i potěšeně, z toho, že zase vidím svoji novou kámošku.
 
 
Ahoj Ondro. Víš, já ještě nemám tvoje číslo na mobil a zvonit jsem taky nechtěla, abych neprobudila tvoje rodiče,“ vysvětlila Klára polohlasně a evidentně čekala, až seběhnu dolů ke vchodu, což se taky v zápětí stalo.
 
 
S něčím bych od tebe potřebovala pomoct. Naši odjeli před chvilkou do Plzně kupovat nějaký nábytek, ale ještě včera večer mi dovolili výlet do Krumlova. Já bych ale byla klidnější, kdybys jel se mnou. Potřebuju tam něco důležitýho zařídit, už dlouho to odkládám. A dneska má svátek Radomír, tak se to hodí. Jel bys?,“ podívala se na mě s prosebným výrazem.
 
 
Ale jo, proč ne,“ odpověděl jsem. „A o co teda přesně jde?,“ zeptal jsem se. „A kdo je Radomír?“
 
 
Nech se překvapit!,“ odpověděla Klára tak trochu spikleneckým tónem. „Ale pospěš si, autobus nám jede už za dvacet minut. Když nám zbyde čas, provedu tě Českým Krumlovem, což je nejhezčí město v republice, teda alespoň pro mě,“ dodala nadšeně.
 
 
'Nech se překvapit' je asi tvoje oblíbená věta, co?,“ zeptal jsem se s úsměvem, když jsem vcházel zpět do domu, abych si vzal pár nejnutnějších věcí a hlavně abych dostal k výletu svolení od rodičů. Ti právě vstávali. Neměli nic proti. Kladli mi jen na srdce, abych si vzal mobil a v případě, že by nám ujel poslední autobus zpátky domů, abych zavolal, že prý pro mě pak přijedou autem. Peníze na cestu jsem si vzal z kapesného a mohli jsme vyrazit.
 
 
Do Stelének autobus nejezdí. Zastávka je asi deset minut chůze odtud. K ní jsme dorazili přesně ve chvíli, kdy autobus přijížděl. Když jsme nasedli a vyjeli, zeptal jsem se znovu Kláry: „Tak dozvím se, kam jedeme a co tam budeme dělat?“
 
 
Nejlíp bude, když ti to vysvětlím až přímo na místě,“ řekla, a když viděla, že se nadechuju, abych svojí otázku zopakoval, předešla mě a dodala: „Všechno se včas dozvíš, teď se kochej krajinou.“
 
 
Pochopil jsem, že z nějakého důvodu nemám naléhat, a tak jsem se díval z okna a užíval jsem si tu nádherně zvlněnou krajinu a všechny ty meze a kopečky. Blanský les je krásný kraj. Během jízdy jsme si s Klárou ještě stihli vyměnit čísla svých mobilních telefonů a oba jsme si uložili i čísla rodičů toho druhého, pro všechny případy do budoucna.
 
 
Ani jsem se nenadál a byli jsme v Českém Krumlově. Klára mě hned vedla do historického jádra města. „Téda,“ rozhlížel jsem se pořád okolo sebe, „tohle je jako nějaký pohádkový město.“ Táta s mámou už Krumlov znají, ale já jsem tu poprvé a uznávám, že měli pravdu, když mi říkali, že tohle město svojí krásou konkuruje pražské Malé Straně.
 
 
Uprostřed chůze najednou Klára řekla polohlasně, ale naléhavě: „Teď stůj! Potřebuju, aby ses podíval za ten roh, na ty schody. Sedí tam nějaký člověk?“
 
 
Podíval jsem se za roh, na staré schodiště: „Je tam jenom nějaký bezdomovec a zřejmě spí,“ pokrčil jsem nechápavě rameny.
 
 
Safra!,“ vypadlo z Kláry směrem ke mně. „Neříkej 'jenom' a neříkej 'bezdomovec', obě ty slova jsou fakt hloupý!“
 
 
Aha..., tak promiň,“ řekl jsem zmateně.
 
 
Ne, ty promiň, že jsem tak vylítla,“ řekla Klára omluvně. Vždyť já od tebe chci pomoct a ještě tě takhle drze poučuju. Já jen, že raději než 'bezdomovec', je lepší říkat 'člověk bez domova'. Určitě v tom cítíš ten rozdíl. A mimochodem, je to pan Radomír, dneska má svátek a tak jsem si na něj vzpomněla. Je tu už asi tři měsíce, občas mu nosím svačiny. Je to hodnej a neuvěřitelně chytrej pán. Z meziřádků našich rozhovorů vím, že se někdy začátkem dubna hodně pohádal se svojí ženou a pak od ní odešel. Ale cítím, že je mu z toho smutno a že by se k ní chtěl vrátit. Myslím, že ani důchod si nevybírá z účtu, aby nechal všechny peníze pro svoji ženu, která je teď někde doma na všechno sama. Jenže on je takovej uzavřenej a nechce mi o sobě nic říct.“
 
 
Aha, chápu, to je smutný... Ale nevím, jak bychom mu zrovna my dva mohli pomoct...?“
 
 
Právě proto jsme tady. Tebe vůbec nezná, kdyby něco. Tak teď běž, vytáhni mu z kapsy občanku a opiš si jeho příjmení a adresu,“ podávala mi Klára papír a tužku.
 
 
Cože?!,“ zeptal jsem se tak trochu v šoku.
 
 
Je to tak těžký pochopit?", zeptala se Klára. "Představ si, že nemáš domov, opustil jsi své blízké a žiješ čtvrt roku na schodech... Vždyť on tady i přespává. Vím, že tu občanku má v kapse, několikrát jsem ji zahlédla. Hned jak zjistíš tu adresu, tak mu ji do tý kapsy vrátíš. Pak zkusíme najít jeho ženu. Moc prosím! Dokud spí!“
 
 
 
Teď chápu, proč jsi mi už rovnou doma neřekla o co jde, protože na tohle já nemám povahu, brát někomu z kapes jeho věci... No ale dobře, zkusím to,“ řekl jsem smířeně. „Jen doufám, že se ten pán neprobudí.“ Pomalu a potichu jsem se přiblížil k tomu vousatému pánovi v ošuntělé košili, zatajil jsem dech a dvěma prsty jsem mu z kapsy vytáhl občanský průkaz. Rychle jsem si přečetl jeho jméno a adresu, průkaz jsem zastrčil zpátky a přiběhl zase za roh ke Kláře: „Fuj, to byl nervák! Podruhý už bych to neudělal. Doufám, že mě nikdo neviděl. Jmenuje se Martínek,“ podíval jsem se napůl vítězně a napůl ještě vystrašeně na Kláru.
 
 
A adresu víš?,“ zeptala se naléhavě.
 
 
Mám ji tady, uloženou v paměti,“ ukázal jsem si na čelo. Nadiktoval jsem adresu Kláře a ta si ji zapsala na papír.
 
 
Je z Budějovic!, to není daleko, to zvládneme!“, řekla Klára odhodlaně.
 
 
Ty chceš jet opravdu za jeho manželkou?,“ zeptal jsem se trochu nervózně.
 
 
Ondro, třeba to celý nevyjde a nepodaří se nám je dát dohromady, ale chci to alespoň zkusit, pana Radomíra je mi opravdu líto. Podle všeho mám pocit, že jeho žena neví, kde její manžel je. A třeba už se na něj nezlobí,“ upřela na mě své žadonící oči.
 
 
Tak jo, jdeme se podívat, kdy nám jede nejbližší autobus do těch Budějovic,“ podlehl jsem.
 
 
Autobus stál zrovna na zastávce a tak jsme nastoupili. Po Budějovicích jsme chodili víc než hodinu, a to i přes to, že jsme měli elektronickou mapu. Nějak jsme se motali v kruhu. Nakonec jsme ale našli rodinný dům, který jsme najít chtěli. Zazvonili jsme na zvonek. Kláře neušlo, jak jsem z toho všeho nesvůj a tak mě uklidňovala: „Díky, že jsi tady se mnou Ondro, a neboj, jestli bude ta paní Martínková doma, mluvit s ní budu já.“
 
 
Dveře domu se otevřely a k vrátkům, u kterých jsme stáli, přišla paní s ustaraným výrazem, ale jinak viditelně dost energická, a hned začala:
 
 
Jestli nesete nějaké reklamní letáčky, tak já nic nechci. Já říkám 'díkybohu za reklamy, alespoň vím, co si nemám koupit', víte?“
 
 
Ne..., my..., já, já totiž...,“ začala koktat Klára a celá přitom zrudla v obličeji. Pokud měla předem připravenou řeč, nějak jí kvůli náhlé nervozitě nešla z úst.
 
 
Víte, paní Martínková,“ vložil jsem se do toho, protože jsem chtěl pomoct Kláře, „vašemu manželovi je všechno líto a někdy i za letních nocí může být na schodech zima....“
 
 
Jaký schody? A co víte o mém manželovi?,“ zeptala se paní Martínková podezřívavě, ale jednoznačně s velkým zájmem. Pak se nečekaně rozbrečela: „Kde..., kde je? Hledám ho už celé týdny. Už jsem mu všechno dávno odpustila... Myslela jsem, že je snad na Ostravsku, u jednoho kamaráda z vojny...“
 
 
Tak pojeďte s námi autobusem a uvidíte manžela už třeba za hodinu,“ promluvila Klára, která mezitím nabrala druhý dech. „Je v Krumlově.“
 
 
Potom následovala, stručně řečeno, série otázek od té paní směrem k nám, nebo spíš směrem ke Kláře a nakonec paní Martínková vyjela z garáže autem, do kterého nás naložila a všichni tři jsme odjeli do Krumlova. Cestou jsme toho moc nenapovídali. My s Klárou jsme nevěděli, co říkat, a paní Martínková střídavě vzlykala a tak jsme ji ničím nechtěli rušit od řízení.
 
 
V Krumlově jsme dovedli paní Martínkovou až ke schodům a z poza rohu jsme jí ukázali místo, na kterém seděl její muž, který právě hleděl zamyšleně do země a jedl rohlík.
 
 
V tu chvíli Klára najednou řekla: „Paní Martínková, my už musíme jít, za chvíli nám jede autobus do Stelének. Teď už je to na vás. Držíme vám i panu Martínkovi palce.“ Chytla mě za rukáv a táhla mě pryč, směrem k autobusu.
 
 
„Počkejte, nevím ani jak se jmenujete a chtěla jsem se vám odvděčit....“, vydala ze sebe paní Martínková, ale to už jsme byli daleko a rychlou chůzí, která přešla v běh, jsme se vzdalovali od té hodné paní, až jsme doběhli na zastávku.
 
 
Proč jsi jí nenechala alespoň domluvit?,“ zeptal jsem se Kláry.
 
 
Za prvé,“ řekla zadýchaně, „svůj úkol prostředníků jsme splnili, za druhý, nesnažili jsme se jim přece pomoct proto, aby se nám nějak odvděčovali a za třetí se přiznám, že budu radši, když to jejich setkání neuvidím, protože by mohlo dopadnout i špatně. Víc udělat nemůžeme a kdybych náhodou zjistila, že naše snaha byla marná, docela by mě to mrzelo. Chápeš?“, podívala se Klára na mě.
 
 
Asi chápu,“ odpověděl jsem. „Jen nevím, jestli mám tenhle náš dnešní příběh vyprávět doma. Nejsem zvyklý rodičům něco zatajovat, ale na druhou stranu, říct jim, že jsme byli bez oznámení až v Budějovicích a že jsme panu Radomírovi četli tu občanku, to se mi taky nechce.“
 
 
Jsem na tom podobně,“ pokrčila Klára rameny. „Tak co kdybychom jim to všechno přiznali, ale až v září, abychom si nekazili prázdniny ve Stelénkách tím, že klameme rodiče?,“ zeptala se mě a já si všiml, že už má opět v hlase ten spiklnecký tón.
 
 
Hm...,“ zauvažoval jsem, „jako že jim tím pádem vlastně nebudeme lhát, ale jen pozdržíme pravdu?“
 
 
To jsi řekl hezky. Z tebe bude jednou diplomat...“, usmála se Klára.
 
 
A z tebe ředitelka nějaké charity,“ řekl jsem napůl s humorem, ale napůl s respektem, protože si myslím, že podat druhému v nouzi pomocnou ruku, to je to, co se cení. 
 
 
K zastávce přijel autobus. Nastoupili jsme do něj. Asi v necelé polovině cesty přerušila Klára ticho: „Co kdyby ses u mě zítra zastavil. Mám skvělý plán, co by se dalo podniknout.“
 
 
Tak jo,“ řekl jsem. „A o co jde?“
 
 
Nech se překvapit!,“ odpověděla škádlivě Klára a začala se smát.
 
 
Podíval jsem se do jejích rošťácky rozjasněných očí a pak jsem se začal smát taky.
 
 
 

zpět