7. Noc na střeše

7. Noc na střeše

zpět

 

Dneska tě Ondro budeme potřebovat až do odpoledne, pokud nemáš něco důležitého v plánu,“ řekli mi táta s mámou ráno u snídaně.

 

Aha...,“ řekl jsem trochu zklamaně, protože mě zrovna napadlo, že půjdu za Klárou.

 

Táta si asi všiml, že jsem trochu posmutněl a tak hned pohotově dodal: „Když si pospíšíme, plus mínus do čtyř budeme s prací hotoví.“

 

To by šlo,“ odpověděl jsem, „jen dojdu říct Kláře, že dnes se uvidíme až pozdě odpoledne.“

 

Vyběhl jsem před dům a pak přes zahradu k Vávrovým, kde jsem zazvonil na zvonek. Mohl jsem to Kláře samozřejmě zavolat na mobil, ale nerad bych kvůli elektronice zakrněl. Mám rád pohyb a osobní setkání. Klára vyhlédla z okna: „Dobrý ráno, jsi tu dnes brzy.“

 

Ahoj,“ opětoval jsem stručně její pozdrav, „já jen, že dnes budu mít čas nejdřív až po čtvrté odpoledne, tak doufám, že to nenaruší ten tvůj plán, o kterém ses mi včera zmínila...“

 

Naopak, docela dobře to do sebe zapadá. Ten plán totiž je, že bychom mohli spát pod širákem, na střeše,“ ukázala Klára nadšeně směrem na garáž na rozhraní našich zahrad.

 

To jako na střeše garáže? Já myslel, že mě konečně pozveš k vám, a že mi ukážeš tvůj pokoj. Ale vlastně tohle je taky dobrý,“ řekl jsem při pohledu na garáž zarostlou stromy a keři všeho druhu a všech velikostí. „Rodiče snad nebudou mít nic proti,“dodal jsem ještě.

 

Super!“, řekla radostně Klára, když viděla, že mě její dnešní nápad nadchl. „Ty vezmi něco k jídlu a k pití a já přinesu svítilnu a taky mám jedno překvapení,“ dodala a oči jí zářily jak malému děcku o vánocích. „A svůj pokoj ti ukážu co nejdřív – slibuju.“

 

Rozloučili jsme se a já odešel. „Hlavně, aby doma neměli nic proti,“ říkal jsem si pro sebe. Nejvíc mi ale leželo v hlavě to, jak se Klára zmínila, že má nějaké překvapení. „Ta holka ale umí člověka nadchnout pro nové zážitky, to se musí nechat,“ pomyslel jsem si.

 

S tátou jsme dnes měli připevňovat bidlo na prádlo a máma že bude uklízet v domě. O plánované noci na střeše jsem se zatím nezmiňoval. Říkal jsem si, že když budu celý den poctivě pomáhat, naši mi pak tím spíš dovolí o co poprosím.

 

Krumpáčem jsme vykopali dvě menší jámy – jednu táta a jednu já, asi pět metrů od sebe. Pak táta v malé plechové vaně namíchal beton. Bidlo jsme vsadili do země, vodováhou jsme zkontrolovali, jestli stojí rovně a jámu jsme zalili betonem. Pak jsme ho ze čtyř stran opatrně podepřeli těžkými trámy, aby zůstalo stát rovně, než beton zaschne. To celé jsme po chvíli zopakovali i na druhé straně. Asi za dvě hodiny bylo všechno komplet hotovo. Pak jsme se šli domů nasvačit. Po svačině jsme do závitů v bidle našroubovali háčky, a na ně, zatím na volno, zavázali prádelní šňůru. Celé bidlo jsme pak začali natírat na tmavě zelenou, ale na to jsem si už musel vzít široký klobouk, protože slunce dostupovalo vrcholu a začalo pořádně pálit. To ale mělo i svou dobrou stránku, protože barva alespoň rychle schnula.

 

Po poledni máma přišla za námi ven. Na tácu nesla tři misky se zeleninovým salátem.

„Nesu lehký a zdravý oběd do teplého počasí, vychladila jsem ho v lednici,“ řekla nám, když jsme se přemísťovali na trávník do stínu, kde jsme pak hned jídlo snědli. Potom se máma vrátila do domu a my s tátou jsme pokračovali v práci.

 

Zakrátko jsme udělali druhý nátěr a táta řekl: „Hotovo! Díky za pomoc, Ondro!“

 

To byla ta pravá chvíle pro mě. Navíc máma zrovna znovu vyšla z domu a začala nás chválit, jak pěkně jsme to bidlo postavili. Rodiče tu tedy byli oba.

 

Na nic jsem nečekal a oznámil jsem rodičům, jaké máme na dnešní noc s Klárou plány. Oba souhlasili, ale pod podmínkou, že všichni teď zajdeme k Vávrovým a že společně obhlédnou, jestli je ta střecha dostatečně pevná, protože přeci jenom se jednalo o starší a dlouho nevyužívanou garáž.

 

Vávrovi i s Klárou seděli před domem, na lavičce pod slunečníkem. Klára mi už zdálky zamávala. Její rodiče nám vyšli naproti a hned nás všechny začali zvát k nim domů. Moji rodiče se omlouvali, že toho mají dnes ještě hodně a tak nakonec padla dohoda na zítřek. Nejdřív domluvili návštěvu a pak táborák z druhé strany domu Vávrových. Naši tátové obhlédli střechu garáže a naštěstí proti našemu přespání na ní nic nenamítali.

 

Vrátili jsme se s rodiči domů. Já jsem si ještě trochu četl, pak jsem hrál na tahačku a potom jsem s mámou pekl štrůdl, který u nás Kláře minule tak chutnal. To abychom měli něco k snědku před spaním. Pomalu přišel večer. Sbalil jsem si karimatku, spacák a svetr, vzal jsem i dvě láhve – jednu se studeným čajem a druhou s džusem a vyrazil jsem. Klára mě viděla z okna, jak přicházím a tak mi vyšla naproti s kytarou v ruce a zabočili jsme spolu rovnou ke garáži.

Na střechu garáže vedl žebřík, zamaskovaný za keři, podle čehož jsem si domyslel, že tam Klára chodí často, což mi potom i sama potvrdila. Sice ještě nebyla tma, ale karimatky a spacáky jsme si už předem rozbalili na střeše a posadili jsme se na ně.

 

Rozhlédl jsem se okolo. Vidět byly ze třech stran jenom stromy, jejichž některé větve visely až k nám. Jen jedna strana garáže byla bez obrostu, ta s vraty. Někde mezi stromy a keři byl průhledem trochu vidět dům Vávrových. Náš dům odsud vidět nebyl, protože garáž byla trochu pod svahem. 

 

To kdyby viděli kluci od nás z Prahy,“ pousmál jsem se na Kláru. „Někteří jsou teď určitě v Chorvatsku, nebo v Řecku, a jiní dokonce v Egyptě, nebo v Thajsku a já jsem na střeše garáže v Blanském lese a přesto se tu cítím líp než u moře. Ale to by mi právě oni nevěřili.“

 

To je dobře, že se ti tady líbí. Když mi rodiče říkali, že se sem má stěhovat nějaká nová rodina, s nějakým se mnou stejně starým klukem,“ otočila se Klára s úsměvem ke mně, „myslela jsem si, že to taky může být někdo, kdo sedí celý den u počítače a jen hraje hry. Ale tobě se tady líbí a nezkazíš žádnou legraci,“ řekla uznale.

 

Z toho jsem byl trochu v rozpacích a proto jsem hovor rychle obrátil jinam: „A co to tvoje slibovaný překvapení?“

 

To překvapení je v podstatě tady,“ řekla Klára a pak zmlkla, dívala se na mě a já věděl, že se těší, až začnu vyzvídat.

 

Jak 'tady'? Už tě mám trochu prokouknutou a vím, že si to užíváš, když mě držíš v napětí, ale jestli mi hned neřekneš o co jde, nedám ti z krabičky ani jeden kousek štrůdlu, který ti u nás minule tak chutnal,“ řekl jsem s lišáckým úsměvem.

 

To zabralo. Kláru pobavilo, že si jí dobírám a ukázala na střechu: „Tady je to překvápko.“

 

Ty jako myslíš tuhle střechu?,“ zeptal jsem se trochu zklamaně.

 

Né, já myslím to, co je pod ní. Už chápeš?“

 

Moc nechápu. Tam snad přece má tvůj táta dílnu, nebo ne?“

 

„Dílnu má táta v přístavbě za domem. Tahle garáž, kromě nějakého toho harampádí, je vlastně prázdná a nevyužívaná, už od dob, kdy jsme tu ještě ani nebydleli a když to tu ještě bývalo místo k rekreaci. Je postavená tak, aby se do ní vešla dvě auta i s přívěsnými vozíky. Myslela jsem, že bysme v ní mohli mít něco jako klubovnu a zkušebnu pro to naše muzicírování, co říkáš?“

 

No jasně!,“odpověděl jsem nadšeně, „do toho jdu!“

 

Na to si plácnem,“ řekla Klára, když viděla, že mě její nápad potěšil.

 

Tak co nejdřív začneme klubovnu zařizovat!,“ plácli jsme si s Klárou dlaněmi o sebe. "A teď ti daruju půl krabice štrůdlu, za ten skvělej nápad,“ podal jsem Kláře naši dnešní večeři, kterou s radostí přijala a ještě k tomu dodala legračně ironické přísloví:

 

Kvetoucí jabloň je nádherná, úžasná, kouzelná...., ale štrůdl je štrůdl!“

 

To je vtipný!“, smál jsem se, až jsem se poprskal štrůdlem, do kterého jsem se před chvílí zakousl.

 

Pak hrála Klára na kytaru. Asi hodinu nebo dvě v kuse. Bylo to fajn.

 

Víš co?,“ řekla Klára, když jsme tak seděli a pozorovali, jak se kolem nás stmívá - „říká se, že když spíš někde poprvé, co se ti tu noc zdá, to se vyplní. Tak jsem zvědavá, co se nám tady na tý střeše bude zdát, protože já sem sice chodím často, ale ještě jsem tu nikdy nepřespávala.“

 

Z první noci tady ve Stelénkách si nepamatuju nic, ale jinak mívám někdy hodně zajímavé a živé sny,“ řekl jsem, když jsem dojídal svůj poslední kousek štrůdlu.

 

Kláru téma snů evidentně přitahovalo a tak se mě zeptala: „A vzpomeneš si na svůj nejzajímavější sen? Zkus to, prosím, mě takový věci zajímají.“

 

Jo, to si vzpomenu. Bylo to nedávno, ještě v Praze, když jsem spal v mém pokoji, krátce před tím než jsme se přestěhovali sem do Stelének. Byl to opravdu neuvěřitelně živý sen. Vešel jsem v něm do galerie s mnoha obrazy a nejvíc mě tam zaujal obraz s krásnou, ale trochu šedou krajinou. Když jsem se k tomu obrazu snažil přijít blíž, abych víc načerpal z té jeho atmosféry, v tu chvíli ten obraz jakoby ještě víc zešedl. Pak zešedla celá ta obrazárna. Nějaký pocit ve mně mi říkal, že ten obraz ukrývá zvláštní tajemství. A najednou jsem si všiml, že ten obraz není obraz, ale že je to okno, které má zašedlé sklo a že ta krajina za sklem je skutečná. Všechno šedlo dál a dál a navíc se mi dýchalo čím dál hůř, jako bych se v té místnosti dusil, a tak mě napadlo otevřít to okno a vyskočit ven. Podařilo se. Venku byl čerstvý vzduch a nádherná krajina – skutečná krajina. Bylo mi tam dobře. Bylo to nádherný a osvěžující být zase venku. Na kopci v té krajině byl dům a já věděl, že je to můj domov a cítil jsem takový hřejivý pocit bezpečí. Nevím, co si o tom všem dohromady myslet, ale byl to hodně intenzivní sen.“

 

Hm...,“ řekla polohlasně a zamyšleně Klára. „To je vážně hodně zvláštní. Myslím, že bychom si nejzajímavější sny měli zapisovat a třeba nám jednou dojde, co měly symbolizovat.“

 

Možná,“ pokrčil jsem rameny. „A co nějaký tvůj sen?“, zeptal jsem se.

 

No..., jeden bych k vyprávění měla. A nejzvláštnější je, že se mi v různých podobách zdál už snad třicetkrát v životě. Je vždycky skoro hmatatelný. Možná je v něm významově něco podobného tomu tvému. V tom snu chodím vždycky nějakým městem, většinou to je můj oblíbený Český Krumlov, kde znám normálně každý kout už od mala. A tak teda v tom snu, jak se tak procházím ulicí, si vždycky najednou všimnu nějaké starobylé úzké uličky mezi domy, které jsem si nikdy před tím nevšimla, ačkoliv jsem tudy šla už tisíckrát. Pak vždycky plná napětí do té uličky vstoupím. Projdu skrze mlhu a na druhém konci vyjdu do úplně nového města, které je mnohonásobně větší a krásnější, než to, ze kterého jsem přišla. To město jsem do té chvíle neznala, ale přesto je mi něčím opravdu hodně povědomé a blízké. A co je na tom nejzvláštnější, vždycky tam potkám dívku, která vypadá skoro jako já, jen je o trochu starší. Je ke mně moc přátelská a já se vedle ní cítím báječně. Ta tajemná dívka se mě pokaždé zeptá, kde jsem byla tak dlouho. Pak se vždycky probudím a je mi trochu smutno, ale taky trochu hezky.“

 

Jako by ty naše sny měly opravdu něco společnýho, jen nevím přesně co,“ řekl jsem zahloubaně.

 

Taky mi to tak připadá. A teď už bychom mohli jít spát, ať jsme ráno odpočatí na další zajímavý den,“ usmála se na mě Klára, zatímco se zapínala do spacáku.

 

A taky zítra Šťastní poprvé oficiálně navštíví Vávrovi,“ usmál jsem se zase já, když jsem si dával pod hlavu přeložený svetr místo polštáře.

 

Na tu návštěvu se těším,“ řekla Klára. „Uděláme s mámou chlebíčky a zase bude táborák."

 

Přitakal jsem, že se taky těším, ale spíš už jen v duchu, protože jsem začal usínat. Žádný kdoví jak neobvyklý sen se mi tu noc nezdál. Jen ten, že místo žebříku vedoucího na střechu garáže, je skluzavka, po které se lze klouzat nejenom ze střechy dolů, ale i ze země na střechu.

 

zpět