4. Neotevřené místnosti

4. Neotevřené místnosti

zpět

 

Další den mě máma s tátou zaúkolovali zase nějakým tím úklidem. Nejdřív se mi do toho moc nechtělo, ale když jsem uklidil a vydrhnul celou komoru na ukládání jídla, uvědomil jsem si, jak příjemný pocit to může být, když člověk prožívá tu proměnu od nepořádku, až po uklizený čistý prostor na konci takové práce. Poprvé naplno až tady ve Stelénkách jsem pocítil tu radost, jak skvělé to je, když se člověk cítí být bezprostředně užitečným.

 

Tuhle práci jsem zvládl za dopoledne a při obědě mi táta nad čočkovou polévkou řekl, že co se týče uklízení, pro dnešek mám padla a ať si prý taky trochu venku v zahradě užiju léto, když už zřejmě letos kvůli stěhování a zařizování nového domu nepojedeme na žádnou delší dovolenou.

 

Vzal jsem si z misky ještě pár očištěných čerstvých mrkví a vyrazil jsem za Klárou. Ostatně, nikdo jiný stejného věku tu nebydlel. A i kdyby bydlel, stěží by byl tak zajímavý jako Klára. Nad tou myšlenkou jsem se musel pozastavit – vždyť jsem Kláru viděl jenom třikrát a přitom mám pocit, jako bych ji znal nejmíň rok. Tak to ale chodí, že některé lidi zná člověk dlouhou dobu, ale přitom jako by je neznal a s jinými si padne do noty hned při prvním setkání a zakrátko má pocit, že je zná celé roky. Je to asi taky jedno z těch životních tajemství.

 

Chroupal jsem šťavnatou mrkev a blížil jsem se k Vávrovic domu. Na zahradě stál pan Vávra se štětcem v jedné a s plechovkou barvy v druhé ruce a natíral parapety pod okny spodního patra domu. Už z dálky na mě volal: „Ahoj Ondro, jestli jdeš za Klárou, tak není doma. Jeli s mámou autobusem do města nakupovat. Stav se někdy kolem šesté, to už bude zpátky.“

 

Aha, děkuju,“ nevěděl jsem, co víc říct. Vrátil jsem se domů. Šel jsem do svého pokoje, že konečně začnu číst novou knihu, kterou jsem dostal od našich k narozeninám. Od doby, kdy jsem se jako malý naučil číst, jsem jen málokdy strávil den bez knihy. Čtu opravdu rád a opravdu hodně. Když jsem ale vešel k sobě, všiml jsem si, že na stole ještě pořád leží ta dvě neprohlédnutá alba od Kláry.

 

Jak to ta Klára může tak skvěle nafotit?,“ ptal jsem se sám sebe při pohledu na velké 'prostorové' fotografie. Na první z nich byl ve stylu makrofotografie velký záběr na detail lipového květu. Na druhé byl celý květ v menším rozměru. Na třetí byl květ vyfocený z odstupu a na dalších vždy z většího a ještě většího odstupu. Pak byla vidět větvička, větší větev, kus kmene a nakonec celá vzrostlá lípa. Pak lípa z dálky, z ještě větší dálky a úplně nakonec z tak velké dálky, že tvořila jen nepatrný bod uprostřed velké zelené krajiny. Od druhé poloviny, kde byl nápis 'A zase zpátky...', se fotky v obrácené řadě přibližovaly zase zpět k lípě. Mizela krajina, až byl vidět jen samotný strom, pak větev, pak květ z dálky, květ zblízka a nakonec byl květ zachycen na celou plochu fotografie. Zrovna jako fotky s jabloní a s podbělem, i tohle mi přišlo nepopsatelně zajímavé. Uvědomil jsem si díky těm fotkám, jak je celek tvořený z jednotlivostí. Čtvrté album bylo podobné jako to s lipovým květem, jen zde místo něj byla kapka ve slunci se třpytící rosy, na ohnuté špičce stébla trávy.

 

Do šesti do večera zbývalo hodně času. Přemýšlel jsem, čím vyplním den. Zašel jsem před dům za tátou, který zrovna lakoval poličky a zeptal jsem se ho, jestli chce s něčím pomoct. Nechtěl.

 

Uvažoval jsem, jestli mám jen tak brouzdat po internetu. Nakonec jsem se ale rozhodl pro knihu. Net je sice fajn, ale klasické knihy mě baví taky hodně. Rád držím knihu v ruce a rád cítím vůni papíru. Začal jsem tedy konečně číst ten nový příběh v Esperantu. Byla to kniha ze současnosti, ale psaná byla fakt výborně a poutavě. Dva mladíci se v jejím příběhu dohadovali o tom, jestli ještě v dnešní době může člověk zažít opravdové dobrodružství. Uzavřeli spolu sázku a ten, který tvrdil, že dobrodružství zažít lze, připravil pro toho s opačným názorem cestu plnou zážitků a překvapení. Putovali pěšky, různými oklikami, z nejjižnější části Evropy do té nejsevernější a o nové dojmy nebyla nouze. Potkávali různé lidi z různých zemí a poznávali, že i když se vždycky člověk od člověka něčím liší, zároveň jsme si všichni podobní v tom, že toužíme po naději a po štěstí. Říkal jsem si, že takovou cestu bych chtěl taky jednou podniknout. Když jsem dočetl pátou kapitolu, vzpomněl jsem si na harmoniku. Asi dvacetkrát jsem si zahrál skladbu, kterou dnes budeme zkoušet s Klárou. Myslím, že jsem se na naše první společné hraní připravil poctivě.

 

Čas se posunul. Šest sice ještě nebylo, ale přes okno jsem právě zaslechl nějaké hlasy, tak jsem si řekl, že se zajdu podívat, jestli už přijela Klára. A opravdu, otevřel jsem dveře a ona zrovna přicházela. V jedné ruce měla pouzdro s kytarou a v druhé noty, které jsem jí včera daroval.

 

Jak hraju a jak zpívám sólo, už tak trochu víš ...,“, řekla skromně. „No a tak jsem tady na to naše společný hraní.“

 

Těším se, pojď nahoru.“

 

Vešli jsme do pokoje. Než jsem se Kláry stačil zeptat, jestli chce napít třešňové šťávy, nebo si vzít nějaké oříšky, seděla už na židli, na stole položené noty a soustředěně ladila kytaru. Za chvíli začala hrát. Poznal jsem, že doma poctivě nacvičovala. Hrála krásně. Zaujalo mě, jak jemně a pečlivě pohybovala při hraní svými štíhlými prsty.

 

Když skladba dozněla, bylo chvíli ticho. Pak se mě zeptala: „Líbilo?“

 

Jo, líbilo, hodně,“ odpověděl jsem krátce, ale upřímně.

 

Nabídl jsem Kláře ty oříšky a šťávu. Jedla a popíjela a já mezitím vytáhl harmoniku.

 

Vypadá skvěle,“ řekla při pohledu na moji milovanou tahačku.

 

Jo, dík, je to knoflíková Sonolka. Když nestrávím denně nějaký čas hraním, tak jsem nesvůj,“ dodal jsem.

 

A zahrál bys mi nejdřív ještě nějakou tu tvoji improvizaci? Minule u ohně se mi to moc líbilo," poprosila mě Klára.

 

Nesměle jsem odpověděl: „Tak jo, ale potřeboval bych, no.., jestli by mi půjčila třeba nějakou tvoji věc, která se ti líbí, když mám hrát pro tebe...“

 

Klára na mě chvilku nechápavě hleděla, ale pak se zlehka usmála, na znamení, že už rozumí. Odepnula si řetízek s přívěskem, který měla na krku a položila ho beze slova na stůl přede mě.

 

Na řetízku byl připevněný keramický přívěsek s glazovaným obrázkem slunce. Byl opravdu vydařený. Nemusel jsem se ani ptát, prostě jsem nějak věděl, že ho vytvořila Klára vlastníma rukama.

 

Z keramického slunce jsem měl hezký pocit. A podle toho pocitu jsem i hrál na svůj oblíbený hudební nástroj. Představoval jsem si zářící slunce, jeho jemné, hladivé paprsky, jeho teplo, které jsem skoro hmatatelně cítil a jen jsem hrál a hrál... a vkládal jsem do hraní ze sebe to nejlepší...

 

Když jsem skončil, nesměle jsem se podíval na Kláru a přitom jsem jí vrátil její přívěsek.

 

Uznale pokývala hlavou: „Krásný Ondro, opravdu krásný...“

 

Cítil jsem, že její slova byla upřímná a to mě zahřálo u srdce.

 

No tak dík, říkám tomu zvukové ornamenty a spojuju je plynule do sebe. Improvizaci jsem si opravdu zamiloval. Někdy hraju podle not a někdy jen tak podle pocitu, prostě vždycky podle nálady.“

 

Myslím, že ti rozumím. A teď oba, jo?“, řekla Klára povzbudivě.

Vzali jsme do rukou své hudební nástroje, hleděli jsme na noty položené na stole a začali hrát domluvenou rock n' rollovou skladbu. Byla to taková napůl punková věc. Když jsme dohráli, bylo chvíli ticho a oba jsme neodtrhávali pohledy od not. Pak jsme ale současně zvedli hlavy a podívali jsme se rozzáření jeden na druhého.

 

Safra, napoprvé to bylo dost dobrý!,“ promluvila Klára jako první.

 

To bych řekl!,“ sdílel jsem plně její nadšení.

 

Zkusili jsme spolu skladbu zahrát ještě jednou.

 

Tý jo, hrála jsem už se spoustou lidí, ale s tebou mi to ladí, až jsem z toho vyvedená z míry.“

 

No, dík.. Musím se ti s něčím svěřit. Skoro vždycky jsem do teď hrál nejradši sám, a to i na vystoupeních. Ale všechno se jednou může někam posunout. No a tak mě napadlo, že bysme mohli hrát spolu a založit takový hudební duo, co říkáš?“, upřel jsem nadšeně pohled na svou novou sousedku.

 

Klára se chvíli usmívala, jako by si chtěla vychutnat ten okamžik a pak řekla: „Někdy si říkám, že život je něco jako obrovský dům plný místností, spousta z nich je neotevřených. Procházíš se v něm a často nevíš, co tě čeká za dalšími dveřmi.“

 

To je na mě moc neurčitý příměr. Nemůžeš mi to říct trochu víc konkrétně, abych pochopil, jak to myslíš?“

 

Chci říct, že ještě úplně nedávno jsem netušila, že budu mít nového souseda a navíc muzikanta. A ještě chci říct, že my dva sice založíme duet, protože kytara a akordeon, to už je podle mě taková malá kapela, ale po dnešku vím, že co se týče hudby, tak nás brzy čeká ještě něco většího, než jen hraní ve dvou.“

 

Jak to myslíš?“, zeptal jsem se nechápavě.

 

Nech se překvapit! Nemusíš vědět všechno hned. Jen ti prozradím, že tě ještě tohle léto s někým seznámím. Se čtyřmi nejskvělejšími lidmi, které znám“, podívala se na mě napůl pobaveně a napůl tajemně.

 

Z toho jsem byl trochu zmatený a tak jsem raději změnil téma hovoru a pochválil jsem Kláře její alba a ukázal jsem jí na oplátku své fotky. Nejvíc se jí líbila ta, kde jsem sám vyfotil, jak mi sedí na nose motýl. Tomu se od srdce zasmála a řekla, že je to roztomilé a vtipné, což mě potěšilo. Neřekl jsem jí ale, že rád fotím blesky a že mám ve skříni velké zarámované fotky těch nejlepších úlovků. Ať se i ona nechá překvapit, až přijde čas.

 

Venku se začalo stmívat a Klára už musela domů. Rád jsem ji doprovodil.

 

Potom jsem se vrátil domů, popřál jsem rodičům dobrou noc, asi hodinu nebo dvě jsem si ještě četl a pak jsem usnul.

 

zpět