8. Nečekaný dárek

8. Nečekaný dárek

zpět

 

Ráno nás vzbudilo slunce. Vyprávěl jsem Kláře svůj sen o skluzavce. Klára sice trochu litovala, že si na žádný sen z noci nepamatuje, ale jinak jsme se oba shodli na tom, že se nám spalo báječně a že si to ještě během prázdnin určitě zopakujeme.

 

Rozloučili jsme se, i když ne na dlouho, protože jsme věděli, že se večer zase uvidíme, až přijdeme s rodiči na tu slíbenou návštěvu.

 

Tak co, ty náš trampe, jak bylo na střeše?,“ zeptal se s humorem táta, hned jak jsem přišel domů na snídani. I máma mě s úsměvem pozdravila a bylo vidět, že i ona čeká na odpověď.

 

Ale jo, dobrý. Teda vlastně přímo skvělý, takový trochu dobrodružný,“ řekl jsem. „A s čím můžu dneska pomoct?,“ zeptal jsem se rovnou, aby rodiče viděli mojí snahu, která mi zajistí, že mi zase někdy příště schválí takovou nebo podobnou věc.

 

Dneska jsme si s tátou říkali, že bychom si na jeden den dali od toho uklízení oddych, co říkáš?,“ zeptala se mě máma. A než jsem stačil odpovědět, dodala ještě: “Jestli chceš, můžeš jet s námi do Krumlova na nákupy a odpoledne bychom mohli udělat něco dobrého k snědku, ať k Vávrovým nepřijdeme s prázdnou, hm?“

 

Rád jsem souhlasil. Vyrazili jsme hned po snídani. Nakoupili jsme nějaké bio potraviny, pak taky ekologické úklidové prostředky a nakonec i nějaké nářadí, šrouby a hřebíky. Zbylo nám dost času a tak jsme se šli projít Krumlovem a poprvé jsme navštívili místní hrad a zámek. Byl to opravdu zážitek. Vidět to všechno na fotkách nebo na videu je už úžasný samo o sobě, ale navštívit Krumlov na živo, to je nesrovnatelné. Obzvlášť plášťový most mě zaujal. Jak jsem se tak vůbec rozhlížel po těch kouzelných uličkách v historickém centru, napadlo mě, že se Kláře vůbec nedivím, že Krumlov považuje za nejkrásnější město. Už jsem to vnímal podobně.

 

Vrátili jsme se odpoledne. Doma jsme snědli trochu narychlo uvařené polévky a pak jsme dělali jednohubky, podobné těm, které všem tak chutnali při našem prvním táboráku tady ve Stelénkách.

 

Kolem sedmé jsme vyrazili k Vávrovým. Vzal jsem s sebou samozřejmě harmoniku. Jak jsme přicházeli, zahlédl jsem Kláru, jak nás vyhlíží z okna a pak jsem zaslechl, jak volá na rodiče: „Mami, tati, pan Šťastný s paní Šťastnou a s Ondrou už jdou!“

 

Vávrovi nás srdečně přivítali a trvali na dodržení včerejší nabídky, že než založíme táborák, musíme jít alespoň na chvíli dovnitř, do jejich domu, což jsme učinili. Musím uznat, že interiéry měli zařízené opravdu vkusně a útulně. A nejvíc jsem koukal, když nás zavedli do horního patra. To bylo tvořené jednou velkou, docela dlouhou místností v podobě ateliéru. V její polovině byly těžké zatahovací dveře.

 

Klára se ke mně naklonila, aby jí bylo rozumět uprostřed hovoru našich rodičů: „Polovina prostoru je můj pokoj a druhá polovina je mámin ateliér, který ale stejně používám i já, když si chci něco tvořit. A když chci mít soukromí, prostě si zatáhnu ty dveře. Mají v sobě i izolaci proti hluku.“

 

Chtěl jsem zrovna říct, jak to tu je všechno zajímavý, ale jednak jsem slyšel, že to samé právě říkají moji rodiče Klářiným rodičům, kteří stáli hned za námi a taky nás už Vávrovy zase vedli o patro níž, do dalších pokojů. Nakonec jsme celou prohlídku ukončili dole v obývací hale s krbem, kde jsme chvíli popíjeli ledový čaj.

 

Potom ale přišla ta nejzajímavější část, a to když nám pan Vávra ukázal svou pasířskou dílnu. Byla to opravdu velká místnost přistavěná po celé zadní délce domu. Bylo tu tolik strojů a nástrojů, že jsem jenom žasl. Po celé dlouhé stěně byly hluboké police plné lustrů, lamp, svícnů, věšáků, vývěsních štítů a různých interiérových doplňků. Byla to prostě nádhera a já si opět uvědomil, jak krásné je něco umět a být v tom dobrý. Táta s mámou byli stejně nadšení jako já, když si prohlíželi všechnu tu krásu a pan Vávra nám na naši prosbu slíbil, že nám někdy v blízké budoucnosti předvede, jak své výrobky tvoří.

 

I když se ještě zdaleka nestmívalo, přemístili jsme se k ohništi, kde jsme já, můj táta a pan Vávra založili táborák. Oheň to byl skromný - protože stále hřálo slunce, nebylo potřeba zakládat táborák kvůli teplu, ale spíš jen tak pro radost.

 

Pan Vávra měl viditelně dobrou náladu a říkal, že se dnes odpoledne shodli s paní Vávrovou na tom, že by byli rádi, kdyby si s nimi moji rodiče začali tykat. Máma s tátou rádi souhlasili. Pan Vávra poznamenal, že taková událost se musí oslavit nějakou hezkou písničkou a pobídl Kláru, která měla s sebou kytaru. A tak hrála a hrála a já jsem ji pak v hraní vystřídal a pak jsme povídali a povídali, zkrátka čas uběhl, až se začalo pomalu stmívat. V jednu chvíli jsme zaslechli, pár desítek metrů od místa našeho posezení, kroky. Otočili jsme se všichni po zvuku a v nastávajícím šeru jsme uviděli zdvořile se usmívajícího pána vyšší postavy. Někoho mi připomínal, ale nevěděl jsem koho. Váhavě se nás zeptal omluvným tónem:

Promiňte, neměl jsem v úmyslu vás rušit. Jsme tu dobře ve Stelénkách?,“ zeptal se ohleduplně a přitom jako by se letmo usmál na Kláru, což mi přišlo zvláštní. Ta si ho ostatně měřila zkoumavým pohledem, jako kdyby jí taky někoho připomínal.

 

Ano, jste ve Stelénkách. Hledáte zámečníka, nebo pasíře?,“ zeptal se pan Vávra. „Pokud ano, jsem vám kdykoliv k službám.“

 

Ne, děkuji, já jsem jen chtěl něco tady slečně a zřejmě i tady chlapci,“ řekl opět tak slušným tónem.

 

Já ale nevím kdo jste,“ řekla Klára zmateně.

 

V tu chvíli se k tomu pánovi blížila od cesty paní Martínková:

 

Promiňte, jen jsem musela vedle u silnice přeparkovat auto. Jsem moc ráda, že jsme vás zastihli doma...“

 

Jé, dobrý den paní Martínková, dobrý den pane Martínku. My jsme vás takhle oholeného a ostříhaného hned nepoznali,“ řekli jsme skoro současně s Klárou.

 

Já ničemu nerozumím,“ řekla paní Vávrová směrem ke Kláře a hned na to zase stočila svůj pohled k manželům Martínkovým. Podobně udiveně se podívali i moji rodiče směrem ke mě a pak také zpět k nečekaným návštěvníkům.

 

Několik vteřin ticha přerušila nakonec Klára:

 

Pojďte si sednout tady k nám. Jsem tak ráda, že vás vidím takhle spolu a že se oba usmíváte.“

 

My jsme taky rádi, že jsme zase spolu, ani nevíte jak,“ řekla paní Martínková.

 

Oba naši tátové a obě naše mámy se na mě a na Kláru nepřestávali dívat trochu zmateně. Nezbylo tedy, než jít s pravdou ven a pěkně dopodrobna jim povyprávět o všem, co jsme dělali předevčírem. Paní Martínková nám pomohla a převyprávěla našim rodičům vše od chvíle, kdy jsme přijeli do Budějovic, až po naše rozloučení u schodů v Krumlově.

 

A tam právě se tady slečna zmínila, že už musíte na autobus do Stelének.,“ vysvětlovala paní Martínková. „To bylo naše jediné vodítko. A když jsme se dopátrali, že jde jenom o dva domy, říkali jsme si, že vás tady nemůžeme minout a že vám musíme přijet poděkovat.“

 

Když pan Martínek viděl, že se paní Vávrová nadechuje, aby si s Klárou promluvila, jako by věděl, co chce říct, omluvně jí vstoupil do řeči a řekl:

 

Asi není dobré, když se taková slečna baví s otrhaným neznámým mužem na schodech, ale prosím nebuďte na slečnu Kláru přísní, ani vy na Ondru,“ otočil se pan Martínek k mým rodičům. „Nebýt jich, kdo ví, jak by to dopadlo. Vždyť já jsem takovej chlap tvrdohlavej, že bych na těch schodech seděl ještě sto let. A díky vašim dětem jsme zase tady s Marií šťastně spolu,“ vzal pan Martínek paní Martínkovou něžně za ruku.

 

Moji i Klářiny rodiče si několik vteřin urovnávali celý příběh v hlavě a nakonec jsem byl vděčný mému tátovi, který vzal vše s nadhledem:

 

Člověk si myslí, že děti jsou někde v cukrárně a oni zatím tajně tropí dobré skutky,“ začal se táta tak trochu smát a kroutit hlavou.

 

My už snad nejsme děti, ne?“, oponoval jsem opatrně tátovi.

 

Děti už nejste, jenže úplně dospělí taky ne,“ řekl táta dobrácky. A potom za souhlasného přikyvování mámy a Klářiných rodičů dodal, že jim musíme slíbit, že se s nimi do budoucna musíme o podobných plánech poradit, což jsme taky slíbili.

 

Tak si sedněte a vezměte si s námi,“ přidala se i máma, která už to taky začala brát sportovně. A všiml jsem si, že i Vávrovy to podle výrazu ve tváři vzali taky z té lepší stránky.

 

Asi po půl hodině už byla naštěstí atmosféra úplně uvolněná, my s Klárou jsme hráli a zpívali a naši rodiče se dokonce vyptávali Martínkových na jejich práci a tak vůbec na všelicos o jejich životě. Paní Martínková se rozpovídala o tom, že jsou oba s manželem čerstvě v důchodu a že do Českých Budějovic se přestěhovali nedávno z Ústecka, protože se sem, do jižních Čech, přivdala jejich dcera, tak aby to k ní měli blízko. A taky prý proto, že se jim jižní Čechy vždycky líbili. Zmínila se taky, že celý život pracovala jako fyzioterapeutka.

 

Pak se rozpovídal pan Martínek a hodně mě zaujal, když nám svěřil, že celý život učil historii

 

Vidíš,“ otočila se ke mně Klára, „já říkala, že pan Radomír je hodně vzdělanej.“

 

Martínkovi se sice nezmínili, proč se pohádali natolik, že hádka skončila odchodem pana Martínka z domu, ale my jsme se neptali, protože jednak by nebylo slušné ptát se na něco tak soukromého a jednak bylo přece nejdůležitější, že jsou znovu rádi spolu.

 

Velmi zajímavé mi přišlo, když pan Martínek vytáhl z kapsy zápisník a začal vyprávět: „Víte, abych se z toho trápení, že jsme se tady s Maruškou tak moc pohádali a že jsem tak zoufale skončil na těch schodech, úplně nezbláznil, psal jsem si tady takový zápisník dobrých skutků,“ poznamenal pan Martínek s náznakem dojetí. „To jako abych se nějak ujistil, že kromě lidí, kteří mi na té ulici nadávali, že jsem špinavý bezdomovec a podobně, jsou i lidi soucitní a slušní.“

 

Pak začal předčítat: „ Čtvrtého dubna – terénní sociální pracovník mi nabízí ubytování v charitativním domě. Odmítl jsem, ale byl jsem mu i tak vděčný. Osmého dubna – neznámý turista mi v chladném večeru přinesl horký čaj. Devátého dubna – mladá slečna,“ zdvihl pan Martínek letmo oči směrem ke Kláře, „se mě ptala, zda mě něco trápí a po té mi dala svoji svačinu, i když jsem sveřepě odmítal. Totéž se pak opakovalo ještě několikrát v různých dnech, a když jsem opět odmítal, položila vždy sáček se svačinou vedle mě na schody, když jsem spal. Jednou přinesla i dvě deky... a tak dále a tak dále...., á, tady to mám, třetího července – k mému velkému překvapení mě našla Maruška, které prý o mně řekli nějaký chlapec s dívkou...,“ četl pan Martínek svůj poslední zápis. Oči ani po dočtení neodtrhl od zápisníku. Pak ještě dokončil: „To vůbec není špatná věc, vést si takové záznamy o tom, kdo, kdy a jak člověku pomohl nějakým dobrým skutkem. To si pak člověk může v těžkých dnech pročítat a mít to jako takovou povzbudivou meducínu, jestli mi rozumíte.“

 

Než na to stačil kdokoliv z nás cokoliv říct, řekla paní Martínková polohlasně svému muži: „Dojdeš pro to do auta?“

 

To víš že ano, vždyť kvůli tomu jsme tady,“ odpověděl pan Martínek. Pak se zvedl a odešel.

 

Za chvíli se vrátil a k překvapení nás všech tlačil parádní červené kolo. Teprve při bližším pohledu jsem si ve tmě všiml, že to není obyčejné kolo, ale dvojkolo! A nádherně nablýskané, se vším možným vybavením a navíc vpředu s prostorným koše na zavazadla.

 

To je pro vás dva,“ podíval se pan Martínek na Kláru a na mě. „My už na to kolo s manželkou nejsme moc stavěný a mě navíc věčně bolí záda, ale vám by mohlo ještě udělat radost.“

 

To nemůžeme přijmout, to je příliš velký dárek,“ namítla Klára a já jsem přitakával. „Nepomáhali jsme vám proto, abychom za to dostali dárek."

 

Prosím, vezměte si ho, uděláte nám radost,“ řekla paní Martínková.

 

Nakonec, po dalším naléhání a přemlouvání, jsme si kolo vzali. Martínkovi nám dali svoji vizitku a řekli nám i našim rodičům, že až budeme v Budějovicích, ať se určitě zastavíme. Pak se zvedli, podali nám všem ruku a odcházeli směrem k autu.

 

Pan Martínek se při odchodu ještě otočil a řekl: „Abych nezapomněl, doufám, že za čtyři dny dopoledne budete všichni tady ve Stelénkách, protože vám sem pošleme ještě jeden dárek, i když trochu jiného druhu. Takové menší překvapení,“ dodal ještě a místo pozdravu se nám všem zdvořile uklonil.

 

Takovou návštěvu ten večer nečekal nikdo z nás. Táborák jsme si pak ještě všichni užili a my s Klárou jsme měli pětinásobnou radost. Za prvé proto, že Martínkovi jsou šťastně spolu, za druhé proto, že máme dvojkolo a do třetice proto, že jsme se rozhodli, že hned zítra kolo vyzkoušíme a vyrazíme na něm na výlet po zdejším kraji. Za čtvrté jsme byli rádi, že se naši rodiče nezlobí, že jsme byli bez zeptání až v Budějovicích, a za páté jsme se těšili, že za čtyři dny do Stelének dorazí překvapení, které nám slíbil pan Martínek.

 

zpět