2. Narozeniny a narozeniny

2. Narozeniny a narozeniny

zpět

 

Druhý den ráno mě probudila vůně rýžového mléka a celozrnných palačinek s marmeládou. Jedno z mých oblíbených jídel leželo na stolku hned vedle mé postele. Dali mi ho tam rodiče, ještě když jsem spal.

 

Normálně se vždycky brzy ráno převléknu z pyžama, běžím do koupelny, umýt si obličej studenou vodou, pak si vyčistím zuby a jdu do kuchyně pomáhat rodičům se snídaní. Dneska je ale dvacátého devátého června a to je den, kdy mám narozeniny. Jo, je to tak, dneska mám narozky - je mi čtrnáct. A právě proto mám dnes od rodičů snídani až do pokoje, tak jako při všech mých narozeninách, nebo když mám svátek a taky o vánocích a podobně.

 

V pyžamu jsem se posadil na okraj postele a s velkou chutí jsem snědl palačinky a vypil rýžové mléko. Pak jsem si oblékl kraťasy a svoji oblíbenou mikinu s kapucí, skočil jsem do koupelny a potom seběhl dolů po schodech za rodiči. Můj pokoj je totiž až nahoře pod střechou.

 

Rodiče vybalovali krabice, stále ještě plné věcí přestěhovaných z Prahy, ale hned jak mě uviděli, blahopřáli mi k narozeninám. Táta mě chlapsky poplácal po rameni a chvíli povídal něco o tom, že nám tady ve Stelénkách bude dobře a tak podobně. Máma mě objala a pak řekla: „Máme pro tebe s tátou překvápko. Co bys řekl tomu, kdybychom si dnes večer udělali táborák, když máš ty narozeniny? V ohništi na konci zahrady.“

 

Jo, super, to bude prima,“ odpověděl jsem.

 

Táta mezitím prohledával krabice. „Á, tady je to,“ řekl vítězně. „Dárek pro tebe, Ondro. Tvůj vedoucí z pražského kroužku Esperanta nám to pomohl vybrat v jednom e-shopu.“

 

Rozbalil jsem dárek. Naši trochu napjatě čekali, co řeknu.

 

Teda mami, tati, tohle jsem nečekal! Mám fakt radost!“, držel jsem v ruce nový román napsaný v jazyce Esperanto.

 

Přeložíš nám přesně ten název, Ondro?,“ zeptal se táta. „Víš, že s mámou Esperanto neumíme.“

 

Když ne ve stejné kajutě, tak určitě na stejné lodi,“ přeložil jsem rodičům dlouhý název knihy.

 

Hm...,“ pokrčili oba rodiče rameny a máma s úsměvem dodala: „Tak hlavně, že máš radost. A teď půjdeme do garáže – máš tam od nás ještě jeden dárek. Došli jsme na místo a já nevěřil svým vlastním očím – stála tam terénní koloběžka!

 

Víš, mysleli jsme si, že když má sousedovic Klára tu samou, že třeba budete spolu jezdit po těch polních cestách tady v okolí,“ řekl nadšeně táta a máma přikyvovala.

 

Trochu mě překvapilo, s jakou samozřejmostí rodiče počítají, že s tou Klárou budeme kamarádi. Já jsem si tím od včerejška tak jistý nebyl. Ale nechtěl jsem kazit hezkou chvíli, tak jsem poděkoval a řekl jsem, že si koloběžku hned vyzkouším.

 

Fajn, tak dojeď k sousedům a rovnou je pozvi na náš dnešní táborák“, řekla máma.

 

Z toho jsem neměl příjemný pocit. Vzpomněl jsem si na včerejší podivné setkání se sousedovic dívkou.

 

A to musím?“, podíval jsem se trochu zkroušeně na mámu.

 

Ondráši, nemusíš, ale stejně se s nimi budeme potkávat skoro každý den, tak by se hodilo poznat se s nimi trochu víc. Co říkáš?“

 

Přemohl jsem se, abych neměl otrávený tón a řekl jsem: „No tak jo, rád.“

 

Ve skutečnosti jsem ale vůbec nebyl rád. Co když mi přijde otevřít ta praštěná holka? Včerejší setkání vážně nebylo zrovna příjemné...

 

Nic naplat, zamířil jsem tedy směrem k sousedům. Oproti včerejšku jsem si všiml velké garáže vpravo pod mírným svahem, na rozhraní obou zahrad. Včera jsem ji mezi keři neviděl, asi proto, že jsem se soustředil na tu holku a na svůj kamínek v botě. Příště garáž určitě prozkoumám. Jen nevím, jestli patří nám, nebo sousedům, když stojí tak akorát na hranici obou pozemků.

 

Prošel jsem vrátky v zrezivělém plotě, došel jsem k domu a pak jsem zazvonil. Zdálo se, že v domě je ticho. Nakonec, právě ve chvíli, když už jsem se chtěl otočit a jet zpátky domů, se dveře otevřely. Vyšla z nich paní s natáčkami na hlavě a za ní stál pán, který měl skoro stejně mohutný plnovous jako můj táta.

 

Ty budeš asi Ondra, viď?,“ podávala mi ruku paní s natáčkami. „Já jsem Vávrová“, usmála se na mě přívětivě.

 

Vávra,“ řekl její muž stručně. Po chvíli se ale taky usmál a dodal: „Tak ať se ti tady ve Stelénkách líbí.“

 

Taky jsem se jim představil a pak jsem začal: „No..., já..., rodiče říkali..., totiž my dnes večer u nás na zahradě děláme táborák a tak jsme vás i vaši dceru chtěli pozvat.“

 

Pan a paní Vávrovi se na sebe podívali a trochu překvapeně a trochu pobaveně pozdvihli obočí. Pan Vávra vysvětlil za oba: „To je náhodička, my jsme totiž dnes taky chystali táborák. Ale vyřiď rodičům, že k vám rádi přijdeme.“

 

Děkuju a neshle večer,“ dodal jsem a odjel jsem na své nové koloběžce zpátky domů.

 

Přes den jsme doma zase vybalovali věci z krabic a rodiče nadšeně debatovali o tom, kterou místnost jak vymalují, kam umístí který nábytek a podobně.

 

Pomalu se přiblížil večer. Táta přinesl ze sklepa nějaké brambory, že si je uděláme v popelu. Máma připravila narozeninové jednohubky a kuličky z mletých oříšků a sušeného ovoce a taky bábovku. Došli jsme k ohništi a rozdělali oheň. Harmoniku jsem si položil vedle sebe na pařez. Kde můžu, beru ji s sebou. Měl jsem s sebou i svůj foťák a tak jsem si vyfotil ohniště a taky několik vzrostlých stromů v okolí a pak i menší stádo srnek, které prošly kousek za cestou.

 

Za necelou půlhodinu jsme za sebou zaslechli hlasy. Otočil jsem se a uviděl, jak otevřenými vrátky přicházeli pan Vávra a paní Vávrová a za nimi šla jejich dcera. Nesla v ruce kytaru, což vzbudilo můj zájem, protože hudba je pro mě životní téma. Když přišli až k nám, vstali jsme a všichni jsme si podali ruce na přivítanou.

 Jako poslední jsme si podali ruce já a ta dívka:
 

Jsem Ondra, ahoj,“ řekl jsem neutrálním tónem.

 

Já jsem Klára,“ řekla dívka a letmo se mi podívala do očí. Už mi nepřipadala tak divná jako včera, snad jen trochu zamyšlená.

 

Všichni jsme se posadili. Paní Vávrová si prohlédla náš malý skládací stolek, na kterém ležely narozeninové jednohubky a sladké kuličky a sama položila hned vedle tác se slavnostním jídlem, které přinesla... „Vy něco slavíte?,“ zeptala se zvídavým tónem.

 

Naši se usmáli a otočili se směrem ke mně, asi abych sám řekl, jak se věci mají.

 

No..., mě je dneska čtrnáct,“ řekl jsem s nepředstíranou radostí.

 

Cože?“, řekla Klára trochu překvapeně.

 

Vážně?“ zeptali se její rodiče.

 

Klára se usmála, i když mi neuniklo, že jednou částí své osoby byla stále tak nějak ponořená do svých myšlenek, a pak řekla: „Mě bylo čtrnáct včera, jen jsme neměli čas, tak slavíme až dneska. Takže tu neplánovaně máme dvojité narozeniny.“

 

Zajímavé!,“ přidali se i moji rodiče.

 

A v kolik hodin jsi se narodila?", napadlo mě se zeptat.

 

Pokud se nepletu,“ otočila se Klára na okamžik směrem ke své mámě, „tak kolem jedenácté večer. Proč?“

 

Tý jo, já se narodil někdy v jednu hodinu po půlnoci, takže ty jsi jen o dvě hodiny starší!“

 

To je opravdu zajímavé,“ přikyvovali znovu moji i Klářiny rodiče.

 

Jo, to je hodně zajímavý“, řekl jsem překvapeně i já. Překvapeně, ale i pobaveně. Nedalo mi to a trochu jsem o tom přemýšlel. Nemohl jsem se tomu ubránit. Nikdy jsem si nebyl jistý, jestli mám věřit v osud, nebo v něco podobného. Když jsem se ale rozhlížel okolo, po té nádherné přírodě a když jsem poslouchal moje a Klářiny rodiče, jak si nadšeně povídají, jako by se znali léta, když jsem viděl Kláru, jak se dívá do plamenů, pocítil jsem nějak najednou, že všechno je, jak má být. Až s odstupem času jsem si uvědomil, že právě tenhle večer byl přesně tím bodem v mém životě, kdy jsem přestal věřit na náhody. Začal jsem věřit na něco jiného, na něco, čemu jsem dodnes nedal název. Snad nejblíž ze všeho by tomu ale bylo slovo 'tajemství'.

 

Z přemýšlení mě vytrhl Klářin pohled směrem ke mně. Povzbudivě, skoro až kamarádsky se na mě usmála. Její úsměv byl milý a upřímný. O to víc mi její příjemné chování kontrastovalo s jejím podivným včerejším „jdi pryč!...“ Ale rodiče mi vždycky říkali, že nemám lidi nijak soudit, protože člověk nikdy neví úplně všechno o tom druhém, a že když je někdo nepříjemný, nebo se chová divně, je to vždycky proto, že ho v hloubi duše něco trápí. Rozhodl jsem se tedy, že to zatím nechám být a že se to snad časem nějak samo vysvětlí.

 

Ten večer jsme se všichni bavili tak povšechně, o Stelénkách a o tom, jak krásný kraj je všude okolo, tady v Blanském lese. Paní Vávrová vyprávěla o pánovi, který byl předchozím majitelem našeho nového domu a že ho používal jen jako chalupu na léto. Že už šel do důchodu a že se odstěhoval za svojí dcerou do Plzně. Prý to byl hodný pán a my že vypadáme taky jako hodní lidé a tak podobně. 

 

Moje máma se ptala paní Vávrové, co jí baví a čím se zabývá ve volném čase a tak vůbec. Dostala od paní Vávrové odpověď, že ještě před pedagogickou školou vystudovala střední výtvarnou školu a že vůbec všechny ruční tvořivé práce jsou pro ní srdeční záležitostí. Dál vyprávěla, že učí v intenzivních kurzech angličtiny, které sama kompletně organizuje. K tomu že občas prodává na trzích na přivýdělek své keramické výrobky. Pak se připojil Pan Vávra, který nám sdělil, že je zámečník a umělecký pasíř a že v elektroautomobilu objíždí celý kraj, spravuje zámky, vyrábí klíče a podobně. Jako pasíř má prý zakázky z celé republiky a občas i z ciziny.

 

Potom se zase na oplátku moje máma rozvyprávěla o naší rodině. Zmínila i to, že umím Esperanto, což celou rodinu Vávrových docela překvapilo. 

 

Důležité bylo, že Klářiny rodiče se ten večer domluvili s mými rodiči, že jejich osmisedalovou elektrododávku můžeme používat všichni společně, v rámci spoluvlastnictví. Bude to tak ekologičtější.

 

Byl to pohodový letní večer. Rozhlížel jsem se okolo a nějak jsem si v tu chvíli uvědodomil, že rodiče jsou bezva a že i Vávrovi budou podle všeho bezva. Byl jsem rád, že jsem ve Stelénkách. Byl to úplně nový začátek a já se v tu chvíli začal těšit, co všechno zajímavého mě tady čeká.

 

Pak Klára sáhla do strun a hrála několik folkových písní a pak i trochu improvizovala, což mě hodně zaujalo. Ze zušky, kam jsem chodil už od svých pěti let a taky z různých vystoupení a koncertů jsem byl zvyklý na spoustu nadprůměrných výkonů od různých hudebníků, ale musím říct po pravdě, že když Klára dohrála, jen jsem zíral s otevřenou pusou. Já i moji rodiče jsme neskrývali překvapení a chválili jsme ji, jak úžasně hraje. A co se týče zpěvu, její hlas byl takový měkkce pohodový.

 

Zeptal jsem se Kláry: „Máš nějaký hudební vzor?"

„Mám, ale toho kytaristu asi neznáš. Jmenuje se Baldi Olier a kdybych jednou hrála aspoň z jednoho procenta jako on, budu spokojená."

„Baldi Olier je skvělej," řekl jsem a všiml jsem si, že Kláru příjemně překvapilo, že ho znám. „Ciocarlia je skladba, kterou mám v jeho podání nejradši."


Pak jsem zase já na oplátku zahrál na tahačku některé staré české evergreeny a potom jsem taky trochu zaexperimentoval. Potěšilo mě, když od Kláry a jejich rodičů přišlo uznání a potlesk. Dokonce se moji i Klářiny rodiče shodovali, že jsme oba na podobné hudební úrovni, i když se zpěvem na tom myslím je určitě lépe Klára. Hráli jsme každý zvlášť, ale už ten večer mě napadlo, že bych si s Klárou někdy brzy rád zahrál společně. Byl jsem opravdu nadšený z takové představy.

 

Když jsme dohráli, chvíli jsme si ještě všichni povídali, ale pak už jsme mluvili méně a méně, podávali jsme si dokola tác s jednohubkami, mlčeli jsme a jen jsme se dívali do plamenů při západu slunce.

 

V ohni je taky určitě nějaké velké tajemství“, pomyslel jsem si sám pro sebe. Ano, v ohni a v plynoucí řece je tajemství. To jsou dva živly, které můžu mlčky pozorovat celé dlouhé hodiny, i když jsem úplně sám. Ten večer jsem si ale uvědomil, že mlčet a dívat se do ohně společně s fajn lidmi, ten zážitek tajemství ještě o hodně prohlubuje.

 

zpět