14. Náměsíčný

14. Náměsíčný

zpět

 

Nad ránem ustal vítr i déšť. Jako budíček hrál jeden z vedoucích na trubku. Byl jsem si jistý, že šlo o melodii z nějaké filmové pohádky, jen jsem si nemohl vzpomenout z jaké.

 

Všichni jsme vylezli ze stanů a shromáždili jsme se uprostřed tábořiště. Po dešti byl vzduch nádherně čistý a svěží. Slunce ale už i v tak časné ranní hodině dávalo najevo, že dnes bude vládnout obloze plnou silou.

 

Vedoucí nám oznámili, že start soutěže bude o dvě hodiny posunutý, protože vítr v noci strhal některé fáborky. Ale někteří pořadatelé už jsou prý na trase a dávají vše do pořádku. Tentokrát půjdeme po žlutých fáborkách. Taky nám oznámili, že podle předpovědi počasí by mělo být dnes hezky a že se tedy opravdu můžeme těšit na slibovaný večerní táborák.

 

Pak přišlo vyhlášení prozatímního pořadí soutěžních dvojic. Nejsem moc soutěživý typ, ale přiznám se, že mě přeci jenom potěšilo, když zaznělo, že nám s Klárou zatím patří první místo o které jsme se se stejným počtem bodů dělili ještě s jednou dvojicí.

 

Hm, máte šanci vyhrát a vybrat si nejlepší cenu,“ naklonil se ke mně Aleš. „Něco jsem zaslechl, že mezi cenami v hlavním stanu je i starší kanoe. To už by stálo za snahu,“ dodal ještě.

 

Po nástupu jsme se šli všichni nasnídat. Bylo na výběr buď pečivo s džemem a nebo oříškové müsli. Ve frontě na jídlo jsme si povídali s Klárou.

 

Tak s kým tě dali do stanu?“, zeptala se mě.

 

S Alešem,“ odpověděl jsem neutrálně, protože jsme si toho s ním zatím nestihli moc říct, takže jsem na něj ještě neměl žádný jasný názor.

 

Jó, jasně, Aleš,“ pokývala Klára. „Pořád píše zamilovaný maily Vlastě a taky skvěle hraje florball.“

 

Něco málo už o tom vím,“ odpověděl jsem.

 

Čas se posunul a já i Klára jsme se šli převléct z tepláků a z mikiny do kraťasů a triček, protože slunce začalo hřát ještě silněji. Připravil jsem pro nás oba batůžek s láhví vody a nějakou tou cereální tyčinkou. Ani jsme se nenadáli a někdo z pořadatelů volal: „Připraví se Klára Vávrová a Ondra Šťastný!“

 

I dnes jsme startovali jako šestá dvojice v pořadí. Trasa tentokrát vedla jinudy, i když stejně jako včera převážně lesem, nebo polními cestami. Za několik minut jsme stáli v prvním stanovišti. U stolku seděla opět Jana. Pozdravila nás, usmála se na nás jako na staré známé a my hned řešili úkoly:

 

1. Doplňte významově poslední slovo z citátu „Chci být člověkem, který se mi …......“

Neprotiví,“ dodal jsem navenek suše, i když uvnitř mě tak nějak hřál dobrý pocit, že i tady můžu zúročit roky čtení všemožných knih.

 

2. Jakou výšku v metrech má Sněžka? Stačí zaokrouhleně na metry.

Tisíc šest set tři metry a nějaké drobné k tomu,“ řekl jsem a nám přibyly další body.

 

3. Driblujte míčem o cihlu na zemi alespoň jednu minutu. Nesmíte minout cihlu.

Ujal jsem se i tohoto třetího úkolu, ale bohužel jsem u padesáté vteřiny cihlu minul. Trochu mě to mrzelo.

 

Cestou ke druhému stanovišti mě Klára utěšovala: „Nelam si s tím hlavu, ta cihla byla tak malá..., a hlavně – první dva úkoly jsi zvládl bezvadně, já bych to nezvládla líp.“

 

Než jsem stihl něco odpovědět, zahlédli jsme v dálce stanoviště číslo 2, z kterého na nás už mávala druhá Jana. Hned první úkol mi spravil náladu:

Který dnešní tvor běžně chovaný v naší republice na dvorcích u domů je příbuzným pradávných dinosaurů?

 

Slepice,“ odpověděl jsem rychle a nadšeně.

 

To je nějaký vtip?, zeptala se mě Klára.

 

Místo ode mě se jí dostalo odpovědi od Jany: „Ondra má pravdu. Připisuji vám body.“

 

Otázka číslo dvě zněla: „Odkud pochází název Krumlov?“

Jméno Krumlov pochází z německého Krumme Aue, česky křivý luh,“ odpověděla nadšeně a správně Klára.

 

Třetí úkol jsem nejprve vůbec nepochopil a Klára evidentně taky ne. Jana před nás položila na stůl úzký, delší pruh papíru a lepidlo. Zadání znělo: „Utvořte za pomocí lepidla do kruhu slepenou papírovou pásku o jedné straně a současně o jedné hraně.“

 

Asi dvě a půl minuty jsme mlčeli a civěli na papír s lepidlem.

 

No jasně – je to úplně jednoduchý,“ vypadlo nakonec naštěstí z Kláry. Potřela jeden konec papírové pásky lepidlem, otočila ho o 180 stupňů a přilepila oba konce k sobě. Stihla to těsně v časovém limitu. Přeložením pásky a přilepením konců k sobě získal pruh papíru opravdu jen jednu stranu i jednu hranu.

 

Cestou ke třetímu stanovišti jsem Kláru pochválil: „Musím uznat, že jsi skvěle zabodovala ve druhým a třetím úkolu. Já byl úplně mimo.“

 

Mě zase fascinuje, že slepice jsou příbuzné dinosaurů. Ta evoluce je teda fakt fascinující,“ řekla zamyšleně Klára. Ale to už jsme přicházeli ke třetímu stanovišti.

 

Student, který měl na sobě tričko, se zřejmě vlastnoručně malovaným stromem, nás pozdravil a už četl: „Za prvé: vyjmenujte čtyři základní barvy, za druhé: vyjmenujte dva státy s největší rozlohou na světě a dva státy s nejmenší rozlohou, a za třetí: vyjmenujte čtyři základní typy lidských temperamentů podle Hyppokratovi typologie.“ Pak zvedl oči od papíru a s úsměvem čekal jak si povedeme.

 

Klára odpvěděla na první úkol: „Červená, modrá, zelená, žlutá,“ což bylo správně. Ještě k tomu pro zajímavost poznamenala, že když se smíchá modrá se žlutou, vznikne zelená.

 

Odpověď na druhý úkol začala Klára: „Největší stát světa je Rusko a za ním následuje Kanada.“

 

Pak se odmlčela a bylo vidět, že v hlavě loví dva nejmenší státy světa.

 

„Nejmenší jsou Vatikán a Monako,“ pomohl jsem Kláře. Dostali jsme plné body.

 

Třetí úkol taky nebyl těžký, stroze jsem vyjmenoval čtyři temperamenty: „Cholerik, sangvinik, flegmatik a melancholik.“

 

Měli jsme radost, že si odnášíme plný počet bodů. Tahle soutěž mi zatím připadala celkem jednoduchá. Nadšení z nás ale trochu opadlo, když jsme u čtvrtého stanoviště nevěděli, že žirafa je těhotná 457 dní. Za to jsme věděli, že křestní jména všech čtyř členů kapely Beatles jsou John, Paul, George a Ringo. A třetí úkol byl už úplně jednoduchý - měli jsme vyjmenovat všechny světadíly začínající písmenem A, což je Amerika (jižní a severní), Afrika, Austrálie, Asie a Antarktida. Plný počet bodů jsme ale na tomto stanovišti nezískali.

 

Vyrazili jsme k pětce. Cestou jsme uviděli borůvky. Neodolali jsme a asi deset minut jsme trhali a jedli. S modrou pusou od těch úžasných plodů jsme dorazili k pátému stanovišti. Potěšilo mě, když jsem viděl, že u něj na nás čeká ta milá paní učitelka.

 

Při prvním úkolu jsme dostali tenisové rakety a měli jsme si mezi sebou pinkat míčkem ve vzduchu bez přestání nejméně dvě minuty. Bylo to těžší, než jsme si mysleli a nakonec jsme to bohužel nezvládli.

 

Druhým úkolem byla chůze po železném laně s vyvažující tyčí. Lano bylo sice zavěšené jenom asi dvacet centimetrů nad zemí, ale překonat jeho čtyřmetrovou délku se z nás dvou povedlo jenom Kláře a to opravdu se štěstím.

 

Třetí úkol po nás požadoval šplh po laně. Lano nebylo dlouhé, takže jsme tento úkol zvládli oba. Odměnou nám byly nejen body, ale i sezamové lízátko, které bylo pro každého z nás připravené na tyči u horního konce lana.

 

Cestou dál jsme toho mnoho nenamluvili. Jednak proto, že jsme měli v puse ty lízátka, a taky proto, že se před námi brzy objevilo šesté stanoviště. Došli jsme na místo. Dva pořadatelé, pán a paní, se na nás usmívali, když nás tak viděli s těmi lízátky.

 

První úkol tady byl shodit čtyřmi míčky deset plechovek ze stolku. Plechovky byly poskládané do tvaru pyramidy. Dva hody ze tří metrů jsem měl já a dva Klára. Zvládli jsme to. Druhým úkolem bylo jednak poskládat plechovky na stolek do komínku a potom je na jeden pokus shodit míčkem všechny ze stolu. Věděl jsem, že musím mířit na spodní plechovku, ale nevyšlo mi to a body jsme nezískali. Reputaci jsem si trochu vylepšil, když jsme měli 'jojovat' bez přestání jojem tři minuty. Úkolu jsem se chopil já a splnil ho bezvadně. Co se v dětství naučíš, ve čtrnácti jak když najdeš :-).

 

Na sedmém stanovišti po nás pořadatelka chtěla nejprve vyjmenovat alespoň šest druhů obilovin.

 

Pšenice, žito, ječmen, oves, rýže, proso,“ vyjmenoval jsem, načež jsme dostali body.

 

Druhý úkol zněl: „Jak se nazývá ještěrka velmi podobná hadovi?“

 

Slepýš,“ odpověděl jsem bez zaváhání, protože už jako malému mi táta vysvětloval, že slepýš je vlastně ještěrka bez nohou a proto si ho lidé často pletou s hadem.

 

A na třetí dotaz, který pták snáší svá vejce do cizích hnízd, odpověděla Klára stručně a jasně, že kukačka.

 

Délka mezi sedmým a osmým stanovištěm byla největší ze všech. Vedla cestou mezi loukami a trvala nám asi 20 minut. Napili jsme se vody, každý jsme snědli müsli tyčinku a pak se mě Klára zeptala: „Já vím Ondro, že jsme zatím asi tak v polovině, ale prozradíš mi, jestli se ti v oddíle líbí?“

 

Jasně, že jo. Jsem rád, že jsem poznal nové fajn lidi." Pak jsem povzbudil Kláru, aby i ona řekla, jak jí to tady sedne.

 

Pořád znovu musím myslet na to, že slepice jsou příbuzné dinosaurů,“ zasmála se udiveně.

 

To chápu. Mě zase přijde fascinující, že žirafa je těhotná asi patnáct měsíců. A to se prý občas takové žirafě narodí i malá žirafí dvojčata,“ prohodil jsem.

 

Jo, člověk se tady dozví spoustu nových a zajímavých věcí,“ řekla Klára. „A navíc, rozhlídni se kolem – není tu nádherně?“

 

Je tu krásně. A víš co ti řeknu? Že právě tyhle lesy, louky a meze by mi už teď v Praze chyběly. Jsem rád, že teď bydlím v tomhle kraji.“ Pak jsem si dodal odvahy a s předstíraným klidem jsem dodal: „A ještě něco jsem ve Stelénkách našel, co jsem v Praze neměl...“

 

A co jsi našel?,“ zeptala se mě Klára s dojemnou nadějí v hlase.

 

No...., možná někoho..., kdo pro mě už teď hodně znamená...“, začal jsem nesměle a pak jsem ale hned přestal, protože jsem měl pocit, že mi v krku totálně vyschlo. Skoro půl minuty jsem mlčel. Zrak jsem klopil k zemi, citelně jsem se červenal a periferně jsem viděl, že Klára je na tom stejně. Když už bylo ticho skoro nesnesitelné, objevilo se před námi osmé stanoviště. To byla moje záchrana a nejspíš záchrana pro nás oba. V tu chvíli jsem si uvědomil, že pokud nejsem k něčemu zralý, měl bych asi raději mlčet. A nejspíš ve snaze zamluvit to všechno, jsem se rychle ujal odpovědí na všechny tři právě přečtené otázky a zprudka jsem spustil:

 

Medicínská zkratka ORL znamená Otorhinolaryngologie, neboli ušní nosní, krční. Látka, která se vyskytuje proměnlivě ve třech skupenstvích je voda – někdy je voda vodou, někdy zmrzne na tuhý led a někdy stoupá vzhůru v podobě páry. Řecko má asi 3000 ostrovů.“

 

 „No pane jo, ty jsi ale rychlý. A všechno na výbornou,“ řekla paní u stolku.

 

Cestou k devítce jsme já i Klára nejdřív znovu mlčeli. Pak jsem nakonec řekl: „Promiň, že jsem tě u stolku nepustil ke slovu...“

 

To nic,“ řekla Klára a z jejího hlasu jsem poznal, jak je ráda, že jsem prolomil ticho. „Kromě té vody bych stejně neznala odpovědi. A na ty řecké ostrovy bych se někdy chtěla podívat. Mám ráda ostrovy a ostrůvky.“

 

Mám tam kamaráda se kterým si mailuju v Esperantu. Zve mě k sobě na ostrov už dlouho. Taky bych se tam chtěl jednou podívat.“

 

Zase bylo ticho. A to ticho bylo pořád ještě tak nějak tíživé. Myslel jsem, že už oba pustíme ten náš předešlý rozhovor z hlavy, ale mýlil jsem se.

 

Víš co?,“ zastavila se najednou Klára na cestě a podívala se na mě. „Co kdybychom se na ty řecké ostrovy jednou vydali spolu? Myslím třeba za pět let, po střední škole, jako odměnu za maturitu, co říkáš?“

 

Kláře svítili oči nadšením. Bez rozmýšlení jsem ji podal ruku na důkaz, že svůj slib myslím vážně: „Jasně, pojedeme!“ V tu chvíli, neumím přesně popsat proč, jako by z nás spadla všechna ta nervozita a stydlivost, kterou vzbudila ta moje nedopovězená věta z našeho předešlého rozhovoru. Zase bylo fajn.

 

A najednou jsme stáli u devítky a než jsme se stačili rozkoukat, už nám paní pořadatelka četla první úkol: „Jste-li v nouzi a musíte volat policii, zdravotní záchrannou službu, nebo hasiče, jaká čísla vytočíte?“

 

Odpověděl jsem já: „Policie České republiky je pod číslem 158, což si pamatuju už od malička, protože osmička na konci připomíná policejní pouta. Zdravotní záchranka je 155 a pětka na konci připomíná invalidní vozík. No a 150 jsou hasiči, kde nula na konci symbolicky připomíná rybník plný vody k hašení,“ usmál jsem se. Pořadatelka mi úsměv oplatila a řekla, že mám dobré pomůcky k zapamatování a že takhle by to měli ve školách vysvětlovat všem dětem, aby si prý ta čísla lépe zapamatovaly.

 

Druhý dotaz byl jednodušší než první: „Kolik má šachovnice políček?“ Odpověděl jsem bez váhání, že 64. Byl jsem v obraze, protože někdy od mých devíti let jsme s tátou hráli šachy tak každou druhou neděli po obědě. Mám šachy rád.

 

Třetí úkol byl záludnější. Nejprve jsme si měli zvolit jakékoliv číslo od jedné do deseti. Klára za nás za oba vybrala sedmičku. Pak nám pořadatelka napůl tajemným hlasem a napůl s úsměvem řekla, že je kouzelnice a že prý dopředu věděla, že si zvolíme sedmičku. Na důkaz zvedla ze stolku penál s tužkami a pod ním opravdu ležel papírek s výrazně napsanou číslicí sedm. Já i Klára jsme vyvalili oči. Paní pořadatelka nám řekla, že máme jednu minutu na odhalení toho, v čem spočívá trik. Nakonec to bylo jednoduché. Po chvíli přemýšlení jsem si všiml, že na stolku leží v řadě zleva doprava dva mobilní telefony, dva zápisníky, černá plastová láhev na vodu, kelímek, penál, pouzdro na brýle, mapa a balíček papírových kapesníků. Tedy deset předmětů, přičemž penál byl sedmý v řadě. Pod každým z deseti předmětů bylo předem vloženo jedno číslo. Ať vyřkli soutěžící jakékoliv číslo, stačilo nadzvednout příslušný předmět v řadě. Popsal jsem svůj postřeh pořadatelce a dostali jsme plný počet bodů.

 

To bylo dobrý Ondro, máš postřeh!, mě to nedošlo, a přitom to byl tak jednoduchej trik,“ řekla mi obdivně Klára cestou k desítce.

 

To nic nebylo. Příště určitě zaperlíš ty,“ odpověděl jsem.

 

Nevím, jestli to byla pravda, nebo jestli mi to jen nějak připadalo, ale jako by dnes soutěž probíhala o hodně svižnějším tempem, než včera. Desítka se před námi objevila za méně než pět minut cesty. Nečekal nás na ní nikdo jiný než Jana. Tak jako včera, byla i dnes dvojka zároveň desítkou.

 

Tak jak vám to dneska šlape?,“ zeptala se Jana. „Chci po vás vědět, s tolerancí plus mínus padesát stran, kolik stránek má tenhle velký atlas české květeny. Napovím, že počet stran je trojmístný a končí nulou.“

 

Zkus to ty, Ondro, ty jsi knihomol,“ otočila se na mě Klára.

 

Devět set padesát,“ odhadl jsem nahlas. Bylo to devět set osmdesát, což znamenalo plné body.

 

Druhý úkol byl jednoduchý, tedy alespoň pro mě – měli jsme říct, kdo v Praze ve třicátých letech dvacátého století založil Milíčův dům pro děti z chudých rodin. Jelikož dům stojí na Žižkově, věděl jsem, jako rodilý Žižkovák, že ho založil český humanista Přemysl Pitter. Nemám zatím v životě moc vzorů, ale kdybych měl nějaký životní vzor mít, byl by to z vícero důvodů určitě Přemysl Pitter.

 

Třetím úkolem bylo trefit se kuličkou z praku do přistavěného kbelíku na štěrkové cestě. Nezvládl jsem to ani já a nezvládla to ani Klára. Oba jsme těsně minuli cíl.

 

A nakonec už nás čekala druhá Jana na jedenáctém, původně prvním, stanovišti. Chtěla po nás za prvé vědět, jak hluboká je moravská propast Macocha. Myšlena tím byla suchá část propasti. I když jsme tam kdysi byli s rodiči a já od tamtud posílal pohlednici Benovi do Švýcarska, přesto jsem si nepamatoval, že je to 138,4 metrů. Klára jakbysmet. Tohle bylo bez bodů.

 

Za druhé jsme měli odpovědět, jak zní Archimédův zákon. Toho se ujala Klára: „Těleso ponořené do kapaliny, je nadlehčováno silou rovnající se tíze kapaliny stejného objemu, jako je ponořené těleso, nebo jeho část.“

 

A poslední soutěžní otázka dneška zněla: „Řekněte celé jméno anglického básníka, malíře, mystika a vynálezce W.B., který žil v letech 1757 až 1827.“

 

William Blake,“ řekl jsem s jistotou. Náš vedoucí v kroužku Esperanta v Praze se totiž pokoušel překládat jeho básně a příležitostně nám o něm vyprávěl. Ty básně mám na seznamu toho, co si chci přečíst v budoucnu. Do takového autora musí totiž člověk dozrát a já se na jeho dílo zatím necítím.

 

Asi pět minut po posledním úkolu jsme došli do tábora. Na stole ležely tácy plné bramboráků se zapečeným kysaným zelím a vedle nich jahodová šťáva ve skleněných džbáncích. Vůně brambor, zelí, majoránky a jahod se šířila po táboře a když nám vedoucí pokynuli, ať sníme kolik chceme, byli jsme u stolu než by řekl švec.

 

Když jsme se najedli, uvolnili jsme místo u stolu dalším příchozím. Nějakou chvíli jsme jen tak lelkovali a pak jsme pomáhali s úklidem v polní kuchyni. I když ještě nebyla zdaleka tma, vedoucí už slavnostně zapálili táborák a poprosili mě a Kláru, abychom něco zahráli, což jsme rádi učinili.

 

Pak přišlo vyhlašování průběžných výsledků a my jsme se dozvěděli, že jsme s Klárou na druhém místě. Měli jsme radost. I když jsme se spolu shodli na tom, že snaha o vítězství tady není to nejdůležitější. Nejdůležitější je pohoda a dobrá parta.

 

Dojídali jsme bramboráky, kterých k radosti všech zbylo ještě víc než dost. Jak říkám – byla pohoda. Jen Aleš trochu hloupě vtipkoval, když přišel zezadu ke mně a ke Kláře, která seděla vedle mě a řekl:

„Myslím, že už je teď večer trochu zima a taky myslím, že zamilovaný páry by měly být pod jednou dekou, načež mně a Kláře přehodil přes ramena jednu společnou deku. Všichni se tomu zasmáli. Chtěl jsem něco říct na obranu nás obou, ale jednak jsem rychle nevěděl co a navíc se mi tu deku prostě nějak nechtělo sundávat. Klára se k tomu taky neměla. Bylo nám takhle dobře a Alešův vtípek jsme nekomentovali.

Když slunce zacházelo za kopce, poprosili nás vedoucí znovu o písničku. A pak ještě jednu a pak další a ještě další... Těšilo mě, když všichni přítomní ocenili naše hraní, i náš zpěv.

 

Pomalinku se začalo stmívat. Uplynula další hodina a půl. Měli jsme se chystat do stanů a spát. Klára se ke mně naklonila a zašeptala mi: „Až nás vedoucí zkontrolují, že jsme ve stanech, můžeme se vytratit a sejít se támhle na tom vršku a pozorovat měsíc, co říkáš?“

 

Byl jsem pro. Šel jsem do stanu. Aleš tam ještě nebyl, ale vedoucí, který nás přišel zkontrolovat, říkal, že se po něm podívá a že prý Aleš nejspíš bude u stolu s bramboráky. Hned jak odešel, vyplížil jsem se na vršek. Klára už tam seděla. Přisedl jsem si do trávy vedle ní. Mlčeli jsme a dívali jsme se na měsíc, který byl dnes neobyčejně blízko Zemi a navíc měl jakoby lehce načervenalou barvu. Seděli jsme tam asi hodinu nebo dvě.

 

Najednou mi Klára zašeptala: „Slyšíš?! Někdo jde! To budou vedoucí a dostaneme vynadáno, že jsme odešli z tábora bez dovolení.“

 

Otočili jsme se, ale nebyl to nikdo z vedoucích. Uviděli jsme, jak těsně kolem nás prošel Aleš. Vůbec se na nás nepodíval. Šel pomalu, upřeně hleděl na měsíc a ruce měl podivně odtažené od těla. Směřoval k obrovské louži.

 

Safra, on je náměsíčný!,“ řekl jsem potichu Kláře. „Pojď, musíme ho tiše a pomalu odvést za ruce do stanu.“

 

Každý jsme Aleše vzali opatrně a tiše za jednu ruku a šli jsme s ním do tábora. To už nás ale dva z vedoucích vyrazili hledat, protože si všimli, že nejsme ve stanech. Svítili na nás baterkami a z výrazu jejich tváří jsem poznal, že nám chtějí vynadat za neoznámené opuštění tábora. Oba jsme na ně s Klárou udělali: „Pssst!, Aleš je náměsíčný!“ Pochopili situaci a řekli nám polohlasně, abychom ho odvedli do hlavního stanu, že bude spát na lehátku vedle pořadatelů a že na něj v noci dají pozor. Nakonec se na nás nezlobili.

 

Tímto zážitkem skončil druhý den v oddíle.

 

zpět