17. Máme klubovnu

17. Máme klubovnu

zpět

 

Hned po probuzení jsme se s Klárou shodli, že jsou dva důvody, proč je tak skvělý spát pod širákem. Prvním důvodem je, že chvíli před usnutím můžeme pozorovat hvězdné nebe. A tím druhým důvodem je ten úžasný pocit, když člověka ráno probudí dotek hřejivých slunečních paprsků na tváři.

 

Sbalili jsme si spacáky, slezli jsme po žebříku na zem a ještě než jsme se rozloučili, navrhla Klára: „Co bys řekl Ondro tomu, sejít se tady někdy po poledni, že bychom konečně začali dělat na tý klubovně?“

 

Čteš mi myšlenky. Zrovna jsem ti chtěl navrhnout to samé.“

 

Tak ahoj po obědě,“ řekla mi Klára.

 

Už teď se těším,“ řekl jsem bez váhání.

 

Doma šlo všechno svým tempem. Na sporáku jsem měl přichystané fazole na cibulce a k nim v misce trochu salátu. Nasnídal jsem se a šel jsem o patro výš, protože jsem odtamtud slyšel rodiče, jak si povídají a něco tam kutí. Byli až nahoře u mého pokoje, stříhali nášlapný koberec, který jsme včera koupili v Budějovicích, a lepili ho na schody.

 

Pozdravili jsme se a rodiče mě vyzpovídali, jak bylo na střeše garáže. Pak máma vysvětlila: „Pokládáme koberec. Bude to tady dělat takový teplejší dojem. A taky to nebude tak hlučné, když po schodech někdo půjde. A míň se to takhle smeká.“

 

Jasně, chápu,“ řekl jsem a začal jsem rodičům pomáhat. Stříhali jsme a lepili, stříhali a lepili, až nakonec koberec pokrýval všechny schody – od horního až po nejspodnější.

 

Ani jsem se nenadál a bylo poledne. K obědu jsme měli znovu fazole, protože jich zbylo ještě dost a u nás doma jsme zvyklí všechno jídlo vždycky dojíst. V Praze jsem znal jednoho kluka a u nich v rodině nikdy nejedli stejné jídlo dvakrát za sebou. Co zbylo, to pokaždé vyhodili. U nás v rodině si ale uvědomujeme, že když jinde ve světě lidé trpí hlady, není správné jídlo vyhazovat. Nevyhodíme ani kousek tvrdého chleba. Dají se z něj udělat třeba výborné topinky.

 

Po obědě jsem rodičům oznámil, že budeme s Klárou zařizovat klubovnu.

 

Jasně, jen jdi, a přijď na svačinu, nebo alespoň na večeři,“ řekl táta.

 

A nebo víš co?,“ přidala se máma. „Zazvoníme u Vávrových a na chvilku se tam za vámi zastavíme. Třeba budete s něčím potřebovat pomoct.“

 

Hm, klidně se stavte,“ řekl jsem a vyrazil jsem směrem ke garáži. Ještě před tím jsem si ale do tašky zabalil šachy a několik knih, abych už měl něco do klubovny, až bude hotová.

 

Ke garáži jsme s Klárou dorazili skoro na minutu stejně. Klára vytáhla z kapsy klíč a vsunula ho do zámku ve vratech. Zámek byl dlouho nepoužívaný, takže otočit klíčem šlo opravdu ztěžka. Nakonec se to ale podařilo. Otevřeli jsme dvoukřídlá těžká vrata a nakoukli jsme dovnitř. Místnost byla tmavá, plná pavučin a různého harampádí. Přišel jsem k velkému oknu, které bylo zatemněné pověšenou mapou Blanského lesa. Vyruloval jsem mapu nad okno a zajistil ji háčkem. Okno jsem otřel vlhkým hadrem, který s sebou přinesla Klára. Rázem bylo v místnosti světlo. Vzal jsem smetáček a začal jsem vymetat pavučiny. Klára začala vynášet ven všechno, co nebudeme potřebovat.

 

Asi za hodinu přišli moji i Klářiny rodiče, aby se podívali, jak si vedeme. Pan Vávra vyndal z kapsy skládací metr a přeměřoval starý pracovní stůl, který stál uprostřed garáže. Pak odběhl a za chvíli se vrátil s malou kotoučovou pilou. Podél dřevěné laťky narýsoval čtyři čáry kolem stolu a seřízl jeho hrany:

 

„Tak a teď to máte přesně v rozměrech klasického minipingpongového stolu,“ řekl spokojeně. Poděkovali jsme a Klára odběhla domů pro síťku, pálky a míčky. Síťku jsme připevnili, ale řekli jsme si, že se budeme řídit heslem 'nejdřív práce, potom zábava', takže jsme hru odložili na dobu, až bude úklid hotový.

 

Naše mámy nám pomáhaly vynášet harampádí ven a můj táta mezitím zkoumal, jestli jsou v pořádku kamna na dříví, která stála v pravém zadním koutě garáže. Poklepával na ně ze všech stran a pak do nich vložil malý balík starého papíru, který zapálil. Vylezl na střechu a zkoumal komín. Pak zase slezl a znovu zkoumal kamna a rouru, která vedla do komína. Potom se otočil na pana Vávru:

 

„Kupodivu, i po těch letech nepoužívání, jsou ta kamna v pořádku. Myslím, že naši mlaďáci si tady budou moci v zimě bez obav topit.“ Pan Vávra souhlasně přikývl.

 

Všechny ty věci by to chtělo odvézt do sběrny, aby se vytřídily a zrecyklovaly,“ řekla máma, když se tak dívala na hromadu před garáží. Táta tedy přistavěl auto s vozíkem, do kterého jsme všechny ty nepotřebné věci naskládali. Pak nám táta s mámou oznámili, že sjedou do té sběrny a cestou zpátky, že nakoupí nějaké potraviny. Vávrovi se k nim připojili, že se s nimi svezou do obchodu a auto se tak při jedné jízdě využije pro více účelů. A tak jsme s Klárou asi na dvě hodiny zůstali doma sami.

 

To je báječný, že máme pingpongový stůl, viď Ondro?,“ zeptala se mě nadšeně Klára.

 

Jasně. A vůbec celkově je to tu dokonalý. Jsem z toho fakt unešenej,“ neskrýval jsem své dojmy.

 

Ještě nějakou chvíli jsme utírali prach a pak jsme rýžákem vydrhli podlahu a v podstatě bylo hotovo. Shodli jsme se s Klárou na tom, že ani jeden z nás z počátku nevěřil, že všechno půjde tak snadno a rychle.

 

Napadá mě, že tu nemáme na čem sedět. Táta mi říkal, že si sem můžeme donést lavici z jeho dílny. Co říkáš, Ondro?“

 

No paráda, zajdeme pro ni teď hned, ať to tady pěkně zútulníme, ne?“

 

A tak jsme šli do dílny pana Vávry a začali jsme stěhovat lavici. Dost mě překvapilo, že byla tak velká. Byla rohová, měla tak dva metry na každou stranu a taky byla hodně široká. Hned mě napadlo, že by se na ní pohodlně vyspali dva lidi. I když jsme měli stěhovací popruhy, byla na nás lavice tak těžká, že jsme ji přenášely jen s velkou námahou, kousek po kousku. Trvalo nám to skoro celou hodinu, než jsme ji postupně přenesly z dílny do kouta garáže. Museli jsme pod ní pokládat i kulaté trubky, abychom tak těžký krám dovedli pořádně posunout. Chvílemi mi připadalo, jako by v lavici něco rachtalo. Slunce pálilo a na nebi nebyl ani mráček, což člověka taky trochu unaví. Klára donesla něco k pití a když byl ten těžký kus nábytku na svém novém místě, posadili jsme se a chvíli jsme jen tak odpočívali. Popíjeli jsme ledový čaj a těšili se pohledem na naší novou klubovnou.

 

Fajn bylo, že v garáži byla skříňka bez dvířek, s několika poličkami. Narovnal jsem si tam knihy. Většinu v češtině a ještě asi tři v Esperantu a jednu v angličtině. Nahoru na skříňku jsem položil šachy. Když to Klára viděla, přinesla si taky pár knih a k tomu nádhernou keramickou vázu, kterou sama vyráběla. Pomalu se nám klubovna zútulňovala.

 

Pak přišel nečekaný a zajímavý zážitek. Klára mě poprosila, jestli bych mohl naklonit tu těžkou lavici, že na ní zespoda otře prach. Jak jsem tak s námahou držel nakloněný ten těžký kus nábytku, ozvalo se najednou „křup!“, až jsme se oba pořádně lekli. Klára se lekla asi o něco víc než já a tak navíc uskočila stranou. Pak už jsme jen oba překvapeně zírali. Celé obě spodní části lavice byly totiž vyklápěcí. Ale to by samo o sobě nebylo tak úžasné zjištění, jako to, že uvnitř byl cd přehrávač, čtyři reproduktory a obrovské množství cédéček!

A safra!“, řekla Klára zaraženě a radostně zároveň. „To budou tátovi cédéčka o kterých mi vyprávěl, že se mu ztratily před patnácti lety, když se sem s mámou stěhovali! Teď mi to dává smysl! Tenkrát tátovi nějací chlapi ze stěhovácké firmy nabídli tuhle lavici, že prý se jí někdo někde chtěl zbavit při vyklízení domu. Táta si ji vzal, ale pak se s těmi stěhováky dost pohádal, protože při převozu se mu ztratily cédéčka s přehrávačem. No, a záhada je vyřešena – ačkoliv nechápu, jak se to mohlo celé takhle zamotat, cédéčka byly v lavici, kam je asi dal někdo z těch stěhováků, ale rodičům už se nějak nedonesla informace, že lavice má úložný prostor. A taky to vysvětluje, proč je ta lavice ještě o něco těžší, než vypadá.“

 

No to je bomba,“ sklonil jsem se nad cédéčky. „Je tady snad všechno od Gratefull Dead a taky od Jethro Tull a Led Zeppelin...“

 

Klára si klekla vedle mě a otevřela další krabici: „No nádhera!, spousta amerických písničkářů, starý rock a samozřejmě tátovi swingoví oblíbenci. A nějaká etnická hudba – takže jsou tady i cd mojí mámy! Teda, až rodiče přijedou, budou valit oči!“

 

Klára nemeškala, vzala mobil a v nadšení zavolala rodičům: „Ahoj, jen vás chci potěšit. Až se vrátíte domů, čeká vás tady malý velký poklad! Jo a mimochodem mami, vyřiď tátovi, že asi bude muset něco urovnat s jednou firmou.“

 

Klára zavěsila a jen mi řekla: „Máma vůbec nechápala, o čem to mluvím, ale o to víc budou překvapení, až přijedou. Prý tu budou asi za půl hodiny.“

 

Donesl jsem ještě terč a šipky, starou, ale funkční rychlovarku na čaj, dvě deky, svíčky a nakonec ještě pár svých cd a ještě nějaké další knihy. Klára donesla nádhernou lampičku, hru GO a z půdy jednoplotýnkový vařič. Klubovna byla zařízená.

 

Klára se rozhlížela a celá rozzářená řekla: „Tohle až uvidí Nina s Árčím a Majda s Peťanem! Šíleně se na ně těším! Vím, že se jim tady bude určitě líbit. Mohli bysme tady pro ně přichystat nějaký fajn program, s hudbou a s pohoštěním. Bude to bezva." 

 

„Tak jo, souhlasím. Vymyslíme tady nějaké fajn setkání. Vzhledem k tomu, že je garáž postavená pro dvě auta, je dost prostorná. Můžeme tady hrát hry, promítat, přespávat, poslouchat hudbu, zřídit tady malou půjčovnu knih... Není nad to, mít nějaký fajn místo, kde vládne pohoda."

 

I rodiče, když se vrátili, ocenili, jak pěkné místo to teď je. Jen pan Vávra valil oči, když viděl svá dávno ztracená cd a horečně přemýšlel, jak se má té stěhovací firmě omluvit. Pořád dokola opakoval, že kdyby někomu vyprávěl, že měl svá stará cd patnáct let uvnitř lavice ve své dílně a nevěděl o tom, nikdo by mu to neuvěřil. Což je asi pravda.

 

Nakonec jsme se rozhodli, že dnes v klubovně přespíme. Došli jsme domů pro nějaké to jídlo, a večer, když se začalo stmívat, jsme se zase sešli v klubovně. Když jsem přicházel, Klára stála na židli postavené u vchodu, v jedné ruce štětec a v druhé plechovku s barvou: „Čekám na tebe Ondro. Nemyslíš, že bysme to tu měli nějak pojmenovat? Napadá tě nějaký vhodný název?"

 

„Napadá mě - co třeba 'Klubovna U Slunce'?", podíval jsem se na Klářin přívěsek na krku, který snad nikdy nesundávala.

 

To se Kláře zamlouvalo a tak to i napsala nad vchodová vrata. K nápisu přimalovala slunce, stejné, jako to z přívěsku.

 

Pak už jsme zapálili svíčky, jedli dobroty a poslouchali Klářiny oblíbené interprety. Nejdřív Kapelu Walk off the earth, konkrétně jejich song Summer vibe a pak jejich cover verzi Shape you, potom dvě skvělý cd Manu Chao, kterého máme oba moc rádi, do třetice Loreenu Mc Kennith a pak ještě Enyu. Přitom mi Klára jen tak mimochodem navrhla, že můžeme jet zítra na výlet. Souhlasil jsem a stručně jsme tedy domluvili pár podrobností. Když hudba dohrála, usnuli jsme hlavami u sebe, každý na své polovině lavice.

 

Tu noc se mi zdál sen, že naše klubovna se o mnoho zvětšila. Byla z ní velká stavba s podloubím a kolem ní nádherné parky s fontánami. Uvnitř i okolo se procházeli samí pohodoví lidi, všude si hrály děti, okolo vesele běhali psi a na střeše měl koncert Manu Chao.

 

zpět