10. Klíčové příběhy

10. Klíčové příběhy

zpět

 

Dnes u snídaně mi máma s tátou navrhli, jelikož prý v krabicích na chodbě je ještě spousta mých knih, že bychom mohli během dopoledne smontovat regály, přišroubovat je do zdi v mém pokoji a ty knihy do nich konečně narovnat.

 

Byl jsem nadšeně pro. Ostatně u všeho, co se týká prostoru pro mé knihy, bych byl vždycky pro. Mám ke knihám fakt hezký vztah. Když držím v ruce dobrou knihu, jsem prostě šťastný člověk. V Praze jsem měl docela malý pokoj a tak jsem měl spoustu knížek v krabicích ve sklepě a v komoře, protože do polic se zkrátka nevešly. Tady mi rodiče slíbili velký regál na knihy. Tak velký, že prý nebude ani jedna jediná kniha ležet v krabici, nebo pod postelí.

 

Dojedli jsme ranní müsli a všichni tři jsme šli vynést z garáže ještě nesmontované police, nahoru do mého pokoje. Tam jsme je chtěli smontovat a přivrtat do zdi. Jenže ouha – když táta přeměřoval a porovnával délku polic a délku stěn, zjistil, že ať bychom chtěli připevnit regál ke kterékoliv stěně, pro každou je příliš dlouhý.

 

Když mi to táta řekl, přiznám se, že jsem z toho byl docela rozladěný. Hodně jsem se těšil, že budu mít konečně všechny své knihy pěkně pohromadě a že se budu radovat z pohledu na stěnu, která bude od shora dolů plná knih. A navíc jsem doufal, že zbyde ještě nějaké to volné místo pro knihy, které si teprve koupím.

 

To mě mrzí,“ začal táta omluvně, „ten regál jsem kupoval složený a zabalený v krabicích a zřejmě jsem se při tom našem složitém stěhovacím období nějak nesoustředil a vzal jsem v obchodě omylem ten s větším rozměrem. Takže buď koupím nový, nebo tenhle zkrátíme.“

 

To nevadí,“ přemohl jsem se nakonec, protože jsem viděl, že to je tátovi líto.

 

V tu chvíli vstoupila do situace máma, která stála opodál a právě zkoumala stěnu, dělící můj pokoj od vedlejší místnosti: „A nešla by tahle stěna prostě odstranit, aby se sem ten regál vešel?,“ zeptala se bezelstně a otočila se na mě a hlavně na tátu.

 

No jo, mámo ty jsi geniální. Ta stěna není nosná, je to jen dvojitá sádrokartonová deska..., možná jen uvnitř vyplněná nějakou izolací,“ poklepával táta na stěnu.

 

Tak to by ta stěna šla odstranit a já bych mohl mít pokoj přes celý patro?!,“ vypravil jsem ze sebe plný zaujetí, i když jsem se hned v zápětí trochu zastyděl, že jsem tak neskromný.

 

Rodiče se na mě podívali, pak se podívali jeden na druhého, jako by si chtěli pohledem vzájemně potvrdit svůj shodný názor a pak mi sdělili, že by to šlo. Zajásal jsem radostí.

 

Ale dneska to všechno nestihneme, Ondro. Nejdřív zítra večer to tady bude podle tvých představ, a to se nezastavíme, protože bude potřeba udělat ještě nějaké úpravy okolo“ řekl mi táta, jako by tak trochu prověřoval, jestli o ten velký pokoj opravdu stojím.

 

Budu pomáhat až se ze mě bude kouřit,“ odpověděl jsem odhodlaně.

 

Máma odešla připravit oběd. Dnes vaří ona, ale v jiné dny vaří táta a poslední tři roky někdy i já. Při přípravě jídla se všichni průběžně střídáme, protože každého z nás baví vařit pro zbylé dva.

 

My s tátou jsme odmontovávali stěnu, která byla do zdí a do střechy přimontovaná jednak velkými šrouby a pak taky do podlahy nějakými podivnými skobami, které bylo opravdu těžké odstranit. Ale pustili jsme se do práce a během dopoledne byla stěna pryč, rozebraná na menší díly a prozatím odnesena za dům. Také okno bylo zakryto velkou opřenou deskou. I tu jsme odstranili.

 

Nó, to je výhled panečku,“ pokynul mi táta, ať se jdu podívat směrem z okna na druhé straně mého velkého pokoje.

 

Jé, já vlastně teď vidím okno Klářina pokoje,“ řekl jsem a podivil jsem se, že jsem si ten výhled odsud neuvědomil dřív.

 

Máma nás zavolala k obědu. Zapečené kroupy se žampióny nám všem moc chutnaly. Po krátké přestávce jsme pokračovali s prací. Odpoledne jsme dávali dohromady nový regál a pak ho táta přivrtal ke zdi. Vedle něj jsme dali ještě starý regál z mého dřívějšího, pražského pokoje. Takhle nadšený jsem už dlouho nebyl. A naši, když viděli jak jásám, šli se mnou dolů pod schodiště a pomáhali mi vynosit krabice s knihami nahoru. Všechny jsme je narovnali do polic. Pomyslel jsem si, že časem je budu chtít seřadit podle abecedy, nebo podle žánrů, ale hlavní bylo, že mám konečně vysněnou knihovnu s patřičnými rozměry. A navíc, dobrá třetina polic zůstala prázdná, což mi připomnělo, kolik knih si ještě pořídím.

 

Táta mezitím přeměřoval pokoj: „Šířka více než čtyři metry a délka přes devět metrů. To není ledajaký pokoj, to je skoro malý byt pro našeho velkýho kluka, co říkáš mámo?“

 

To je fakt, a až vlevo za schody zprovozníme ten záchod a tu sprchu, bude to opravdu taková samostatná bytová jednotka. Ještě že máme tak velký dům, že je tady pro každého tolik místa,“ řekla spokojeně máma.

 

Od okna vpravo si dám psací stůl, vedle něj stojan na harmoniku a z čela postele velkou lampu, abych dobře viděl, když si před spaním čtu knížky,“ řekl jsem vděčně. Měl jsem teď tedy pokoj s oknem k lesu, to znamená nad garáží, pak dvě střešní okna – jedno k louce, kterou chtějí naši přikoupit a zvětšit tak náš pozemek, a jedno s výhledem na cestu, nad tátovou dílnou, a čtvrté okno směřovalo do zahrady a bylo z něj vidět okno Klářina pokoje. Mé nadšení nebralo konce.

 

Musím sem co nejdřív pozvat Kláru,“ řekl jsem mámě a tátovi. „Ať vidí, jak velký to tu mám.“

 

Určitě ano,“ odpověděla máma za oba. „Ale je tu spousta nepořádku a prachu z toho vrtání a pár drobností je ještě třeba doladit, tak jestli chceš udělat na Kláru dobrý dojem, musíš si tady pořádně uklidit a pozvat ji až zítra.“

 

Hm, na tom něco bude,“ přitakal jsem a pustil jsem se do úklidu. Když jsem byl asi v polovině, přiznám se, že mě přemohla lenost a taky mě napadlo, že bych mohl navštívit Kláru a pozvat ji na zítřek k sobě. A tak jsem vyrazil přes zahradu a zazvonil jsem u dveří Vávrovic domu.

 

Jé, ahoj, pojď dál,“ vyhlédla Klára z horního okna, „je otevřeno.“

 

Vešel jsem tedy do domu, zul jsem si sandály a vyběhl schody do Klářina pokoje. Seděla u stolu a já už otvíral pusu, že jí řeknu o svém novém, velkém pokoji, když jsem si všiml, že něco píše se zaujetím do sešitu. Podívala se na mě jen napůl: „Chviličku, Ondro, jen co to dopíšu,“ řekla a soustředila se na psaní.

 

Když dopsala a konečně se na mě usmála, že už mě jako vnímá, potlačil jsem svoji touhu povědět jí tu velkou novinu o mém novém pokoji a zeptal jsem se jí, co že to psala do toho sešitu.

 

Našla jsem dnes ve starých věcech ve sklepě tuhle vzácnost,“ natáhla otevřenou dlaň a v ní ležel malý plastový klíček žluté barvy.

 

Promiň, nerozumím...“

 

Nevím, jestli by tě to zajímalo, sbírám tak trochu klíče... Tenhle je osmý do sbírky.“

 

Osmý? To je docela málo, nebo jsi začala někdy nedávno?“

 

Už je sbírám nějakou dobu. I když já vlastně nesbírám jenom ty klíče jako předměty,“ řekla a ukázala mi na vysvětlenou obal sešitu do kterého před chvílí psala. Bylo na něm napsáno 'Klíčové příběhy'.

 

Hm..., nevím sice o co jde, ale povídej, ty máš vždycky něco zajímavýho,“ řekl jsem s nepředstíraným zaujetím.

 

Já jsem takovej cvok, víš? Mě prostě fascinuje, že tak malou věcí, jako je klíč, můžeš otevřít dveře něčeho tak velkýho, jako je třeba palác. Táta kromě toho, že je uměleckej pasíř, tak je taky zámečník, takže klíče jsem sbírala už jako malá. Nasbírala jsem jich opravdu velký množství za docela krátkou dobu, protože táta lidem často mění zámky a všechny starý klíče, který už lidi nepotřebovali, mi nosil. Někdy předloni jsem si ale řekla, že bude lépe méně než více a že budu sbírat výhradně klíče, u kterých znám jejich příběh a taky aby ten příběh stál za to, víš?,“ podívala se na mě tázavě, asi jestli si o ní opravdu nemyslím, že je cvok.

 

To je zajímavý, ty mě pokaždý překvapíš něčím novým. Rád si ty příběhy poslechnu,“ řekl jsem s neskrývaným zájmem.

 

Stejně je to neuvěřitelný...“, podívala se Klára s úsměvem na mě. Větu ale nedokončila.

 

Co je neuvěřitelný?,“ nepochopil jsem.

 

Ále..., nic.“

 

No, nebudu tě přemlouvat a vezmu to zkratkou," začal jsem s humorem: „Mám novej super pokoj, z kterýho je vidět sem do tvýho okna. Zejtra tě chci pozvat, ale jestli mi hned neřekneš, co že je tak neuvěřitelnýho, nepozvu tě a nedostaneš u nás zítra ani ten štrůdl, co ti tak chutná,“ řekl jsem s předstíranou přísností. A zrovna jako minule, i tentokrát to zabralo.

 

Už zase mi vyhrožuješ odepřením štrůdlu..., ty víš jak na mě,“ začala se Klára smát, že jí škádlím. „No dobře, chtěla jsem říct, jak je fajn, že mám jednoho novýho kamaráda, s kterým si moc rozumím a je mi s ním dobře, protože mi umí naslouchat,“ ale víc neřeknu.

 

Z toho jsem byl v rozpacích a tak trochu jsem nevěděl, co říct. Možná jsem měl ten kompliment opětovat, ale místo toho jsem jen nesměle řekl: „Ehm..., no, rád si poslechnu ty 'Klíčové příběhy'.“

 

Klára se usmála, tentokrát až dojemně, to asi té mé nesmělosti, a otevřela dřevěnou truhličku s klíči, kterou měla na stole vedle toho sešitu: „Řeknu ti příběh prvního klíče. Jsi z Prahy, takže je jistojistý, že Nuselský most znáš jak svý boty, viď?“

 

Jasně,“ pokrčil jsem rameny a vůbec jsem neměl potuchy, kam tím dotazem míří.

 

Klára pokračovala: „No, zkrátka, když se kdysi dávno stavěl v Praze Nuselský most, aby mohla stavba vzniknout, muselo se kvůli tomu zbourat několik činžovních domů v Nuselském údolí. Jedna naše vzdálená příbuzná, která byla tenkrát ještě mladá, bydlela v jednom z těch domů a byla smutná, že se odtamtud bude muset vystěhovat. Hodně smutná. Nedalo se ale nic dělat. Město jí jako náhradu dalo byt v jiný části Prahy. No a ve vedlejším bytě ve stejným patře toho nového domu bydlel mladý pán. S ním se seznámila, chodili spolu a do roka měli svatbu. Prožili spolu krásný život. Ta příbuzná už zemřela a její manžel taky, a i když nemohli mít děti, byli vždycky opravdu moc vděční jeden za druhého. Jako v nějaký moderní pohádce, co? No a tenhle klíč,“ zvedla ho Klára v ruce, „je právě od toho domu, který už neexistuje. Připadalo mi to jako taková hezká a nějakým způsobem symbolická vzpomínka. Prostě příběh o tom, že i když se s něčím nerad loučíš, může tě čekat něco ještě lepšího, i když to zatím netušíš,“ odmlčela se Klára.

 

To je fakt hezkej příběh. To když slyším, tak věřím, že něco jako osud existuje,“ shrnul jsem své dojmy.

Tohle je druhý příběh,“ ukázala mi Klára v dlani malý klíč, který rozhodně nebyl od domu. „Je taky o dvou lidech, kteří se měli, a vlastně pořád mají, rádi. Ještě než táta měl to svý pojízdný zámečnictví v dodávce, se kterou objíždí kraj, měl jinou práci, kde pracoval se starším kolegou. Ten pán i jeho manželka už jsou v důchodu. Bydlí na podobné samotě jako jsou tady naše Stelénky. Je to někde u Prachatic. On přijížděl domů z práce kolem třetí hodiny, ale jeho žena přijížděla z práce až v pět a vystupovala asi kilometr od jejich domu, kde byla nejbližší zastávka autobusu. No a ten pán měl prý takovou tu motorku s tím vozíčkem po straně, sajdu, víš? Ta jeho žena mu vždycky říkala, ať si s ní nedělá starosti, že to domů dojde, ale on nikdy neopomněl, deset minut před pátou vytáhl z garáže motorku a jel své ženě naproti a ze zastávky ji v té sajdě odvezl domů, aby nemusela pěšky. Ale co je krásný, že pro ní takhle jezdil každý všední den celých dvacet sedm let. Pořád tu motorku opravoval a udržoval, aby byla pojízdná. A asi dva měsíce po tom, co šli do důchodu ta motorka přestala nadobro jezdit. Ten klíček je samozřejmě od tý motorky,“ řekla Klára, když dokončovala své vyprávění a až přeopatrně ho vložila zpátky do krabičky.

 

Skoro mě teď mrzí, že nic nesbírám, teda alespoň ne nic s takovými příběhy,“ řekl jsem zamyšleně, ale i potěšeně z toho, jak mě ty dva příběhy obohatily.

 

Chceš si poslechnout další 'klíčový příběh'?, ten o mé babičce?“, zeptala se Klára.

 

Uvědomil jsem si, že musím domů, ještě uklízet svůj nový pokoj a tak jsem řekl: „Chci si poslechnout příběhy od všech klíčů, třeba hned zítra. Teď ale už musím. Tak ahoj.“

 

Ahoj zítra,“ řekla Klára a já si všiml, jaký má ve tváři spokojený výraz, že jsem ji tak zaujatě poslouchal. Abych její radost ještě umocnil, otočil jsem se při odchodu na ní a řekl jsem prostě, ale vděčně: „...A děkuju!“

 

zpět