20. Huňáč a Smíšek

20. Huňáč a Smíšek

zpět

 
Konečně přišel den, kterého jsem se nemohl dočkat. Dnes mě Klára seznámí s panem hodinářem Hradským. Opravdu se těším.
 
 
Posnídal jsem křupavé pirožky se zelím, zabalil jsem si věci na cestu a pak už jsem jen čekal, až zazvoní Vávrovi a pojedeme na trhy.
 
 
Čas čekání jsem si krátil hrou na harmoniku. Harmonika je pro mě velká radost. Svojí knoflíkovou tahačku bych nevyměnil za nic na světě. Když je mi smutno, zahraju si a zazpívám a hned je mi alespoň o kousek líp. A když je mi veselo, zahraju si taky a je mi ještě veseleji.    
 
 
Byl jsem zrovna v nejlepším, když jsem skrz otevřené okno uslyšel Kláru: „Ondro! Jedeme! A vezmi s sebou prosím akordeon!“
 
 
Vzal jsem si tedy batoh, na popruhy pouzdro s harmonikou, seběhl jsem za rodiči, kteří se právě chystali na výlet do Budějovic, rozloučil jsem se a vyjeli jsme. 
 
 
Pan Vávra se věnoval řízení dodávky, kterou měl půjčenou od svého známého a paní Vávrová si počítala předběžný odhad dnešního výdělku. Klára mě poprosila, abych něco zahrál. A jelikož Vávrovi neměli nic proti, hrál jsem celou cestu reggae. Reggae mám rád. Zvlášť Bob Marley je úžasný zpěvák. 
 
 
Když jsme dojeli na náměstí v Prachaticích, vyložili jsme všechnu keramiku a pasířské výrobky do stánku a pan Vávra odjel pracovně na půl dne pryč. Pozdě odpoledne se měl pro nás vrátit.
 
 
Sotva jsme vybalili, když Klára ukázala na druhou stranu náměstí: „Podívej, Ondro, támhleten pán, to je pan Hradský. Tak běž za ním a pozdravuj ho.“
 
 
A ty se mnou nepůjdeš?“
 
 
Slíbila jsem mámě, že jí pomůžu u stánku. Dnes je tu nebývale hodně lidí.“
 
 
Přikývl jsem a šel jsem tedy za panem Hradským sám. Batoh se všemi svými věcmi jsem si nechal u Kláry.
 
 
Pan Hradský byl od prvního dojmu svéráz, ale jinak opravdu sympatický. Srdečně mi stiskl ruku a říkal:
 
 
„Á, ty jsi ten nový soused od Kláry Vávrové? Ona mi o tobě povídala samé hezké věci. Tak ty máš prý chuť pustit se do hodinařiny, je to tak?,“ zeptal se mě ten milý pán a přitom mě svým pohledem tak nějak dobrácky zkoumal přes brýle s kulatými obroučkami.
 
 
Ano, nedávno jsem získal knihu o hodinách. Je tam něco z historie i ze současnosti klasických hodin a hlavně spousta hezkých fotek. Chtěl bych se stát sběratelem krásných hodin a taky je umět spravovat,“ řekl jsem nesměle a můj pohled sklouzl na všechny ty nádherné hodiny na pultu stánku, u nichž stál nápis : 'Hodiny – prodej, nákup, opravy'.
 
 
No dobrá, dobrá,“ usmál se pan Hradský do svých hustých vousů. „Řeknu ti všechno, co vím, a když budete chtít, můžete se s Klárou a s vašimi rodiči zastavit u mě doma, ona ví, kde bydlím. A teď se ptej na všechno, co tě zajímá a já ti budu rád odpovídat.“
 
 
Zahrnul jsem pana Hradského spoustou otázek. Zajímalo mě, jaké nejstarší hodiny kdy spravoval, jaké má nejmenší hodinky a jaké největší hodiny, jak je možné, že v každých hodinách jsou stroje různě velké a přitom u všech běží čas přesně stejně a tak dál a tak dál.
 
 
Pan Hradský se schovívavě usmíval mé začátečnické horlivosti a trpělivě odpovídal na všechny mé dotazy. Myslím, že můj zájem ho těšil. A všiml jsem si, že i se zákazníky, kteří průběžně přicházeli ke stánku, mluvil o hodinách se stejnou radostí, jako se mnou.
 
 
Všechny hodiny jsem si mohl vzít do ruky a zblízka si je prohlédnout. Zaujalo mě taky, že pan Hradský říká strojkům uvnitř hodin srdce.
 
Povídali jsme si až přes poledne. Čas uběhl neuvěřitelně rychle. Nakonec mi pan Hradský dal svoji vizitku a řekl mi, že se těší, až ho s Klárou přijedeme navštívit a že pozvání platí i pro naše rodiče. Podali jsme si na to ruku, já jsem mu poděkoval a pak jsme se rozloučili.
 
 
Plný dojmů jsem se vrátil za Klárou, abych jí všechno povyprávěl.
 
 
Co se však mělo v následujících vteřinách, minutách a hodinách udát, by mě ani ve snu nenapadlo. Věřte nebo ne, všechno se seběhlo takhle: Paní Vávrová si zrovna odběhla někam na svačinu, takže Klára byla u stánku sama. Když jsem k ní přišel, hrdě mi ukázala peněženku, se slovy: „Ondro, mám radost, podívej – už jsme utržili hodně peněz!“
 
 
Chtěl jsem jí ten úspěch pochválit. Než jsem ale stihl cokoliv říct, najednou přiběhl kluk, asi tak v mém věku, vytrhl Kláře peněženku z ruky, vrazil přitom do mě, až jsem upadl na zem a pak neuvěřitelně rychle ubíhal přes náměstí pryč.
 
 
Vstal jsem ze země a první, co jsem zaregistroval, byl Kláry vyděšený výraz. Lekla se nejen toho zloděje, ale i toho, že mě shodil na zem.
 
 
Několik krátkých vteřin jsem stál a intenzivně přemýšlel, jak se zachovat. Když jsem ale viděl Klářin polekaný a smutný výraz, měl jsem jasno – začal jsem utíkat za tím klukem. Měl to promyšlené, protože se evidentně snažil ztratit v davu. Jeho výrazně světlé vlasy ale svítili i na tu dálku, takže z dohledu mi nezmizel. Běžel jsem tak rychle, jak jsem jen dokázal. O to samé se ale snažil i ten kluk. Vyběhl z náměstí jednou boční ulicí. Asi byl místní, protože očividně se ve zdejších ulicích orientoval dobře. To ho zvýhodňovalo, protože já byl v Prachaticích poprvé v životě a tohle město jsem vůbec neznal. Hlavou mi létaly myšlenky, co přesně udělám, jestli ho chytím. Běžet tak rychle a ještě u toho přemýšlet, bylo ale stejně skoro nemožné. Jedno jsem si ale i v tom spěchu uvědomoval – jestli ten zlodějíček zahne někam do průjezdu, už ho nenajdu. Přidal jsem tedy ještě více na rychlosti. Srdce mi bušilo, ale zdálo se mi, že ho přeci jenom postupně dobíhám. Byl to ale vytrvalý běžec a tak jsme nakonec doběhli až na místní vlakové nádraží. Tam se mi na chvíli ztratil na nástupišti mezi lidmi. Opět ho ale prozradily jeho světlé vlasy, které svítily v davu. Když uviděl, že mě nesetřásl, na chvíli se zastavil a horečně přemýšlel. Pak udělal něco nečekaného – vlezl do vlaku. Všiml jsem si, že peněženku má pořád v ruce. Na okamžik jsem zaváhal, ale pak jsem vlezl za ním.
 
 
Zpocený a udýchaný jsem se rozhlížel po celém vlaku, složeném z lokomotivy a pěti vagónů, abych ho našel. On ale jakoby záhadně zmizel. V tom jsem se lekl – vlak se totiž rozjel! V hlavě jsem měl zmatek, co dál, ale nakonec jsem si řekl, že tu ten kluk musí být někde schovaný a že ho musím najít a vzít mu zpět tu peněženku. Teprve pak že najdu průvodčího a všechno mu po pravdě vysvětlím. V tu chvíli jsem ale z okna zrychlujícího se vlaku zahlédl toho zloděje, jak běží přes koleje pryč. Hned mi to došlo – on jedněmi dveřmi do vlaku nastoupil a jinými, protějšími, zase hned vystoupil!
 
 
Přiskočil jsem k oknu a najednou jsem uviděl dva policisty, jak běží za tím klukem. Než vlak docela odjel z nádraží, ještě jsem stihl zahlédnout, že se jim ho podařilo chytit. To byla úleva. To zřejmě Klára, nebo nějaký člověk z náměstí zavolali policii. Byl jsem rád, že se to povedlo a že peníze budou zachráněné. Vlak už jel v tu chvíli plnou rychlostí, někam směrem na Volary, jak mi sdělila na můj dotaz jedna paní přísedící. Neměl jsem u sebe ani mobil, ani peníze, protože batoh se všemi svými věcmi jsem měl u Kláry. Nezbývalo, než opravdu počkat na průvodčího. Napadlo mě půjčit si od někoho mobil a zavolat rodičům, aby pro mě přijeli, ale pak jsem se rozhodl, že zavolám, až vystoupím, abych jim mohl přesně popsat, kde jsem a jaká je situace.
 
 
Seděl jsem a nervózně jsem čekal na průvodčího, jestli, až přijde, mě vyslechne a bude ochoten uvěřit mé situaci. Průvodčí ale pořád nějak nepřicházel a vlak začal pomalu přibržďovat, protože se zřejmě blížil do stanice. Šel jsem tedy ke dveřím. Vedle na chodbě byly toalety a já si najednou uvědomil, jak moc si potřebuju odskočit. Odhadoval jsem, že to ještě stihnu, než vlak zastaví.Vešel jsem tedy na wc a v tom jsem se lekl, až mi srdce poskočilo! Na podlaze tu byli schoulení dva malí vylekaní pejsci, taková odrostlejší štěňata s pískově zbarvenou srstí. Chvěly se strachem a tiskli se jeden k druhému. Koukali na mě a v těch svých malých vystrašených očkách měli otázku, co s nimi provedu.
 
 
V tu chvíli vlak zastavil ve stanici. Za normálních okolností bych měl vystoupit, ale když jsem viděl ta dvě štěňata, přivázaná za vodítka ke klice u okna, moje volba byla jasná – musím jim pomoct!
 
 
Bylo sice téměř jisté, že oba pejsky tam někdo bůhví proč nechal, aby se jich zbavil, ale přesto jsem se rozhodl, že pro jistotu projdu celý vlak a všech cestujících se zeptám, jestli štěňata nejsou jejich, nebo zda nevědí, koho by mohla být.
 
 
Mezitím se vlak opět rozjel. Ptal jsem se každého cestujícího velmi pečlivě, jestli neví, čí jsou to pejsci. Chtěl jsem mít jistotu, že je někomu nechtěně neodcizím. Bylo mi ale čím dál víc jasnější, že je tam vážně někdo nechal úmyslně. Čas běžel a vlak pokračoval v jízdě. Volary byly za námi. Procházel jsem dál vlakem, s těmi malými chudáčky na vodítku a vyptával se lidí, ale nikdo z cestujících o nich nic nevěděl. Než jsem se všech zeptal, vlak opět ujel pěkný kus cesty. Průvodčí stále nikde. Tentokrát jsem se rozhodl, že už vážně musím někoho poprosit o zapůjčení mobilu a zavolat rodičům, aby pro mě přijeli, když v tom vlak znovu zastavil. Zastávka se jmenovala Nové Údolí.
 
 
Vystoupil jsem, s pejsky stále na vodítku, a se mnou vystoupilo i několik dalších lidí. Vlak tady končil. Začal jsem se rychle rozhlížet, koho poprosím o zapůjčení mobilu, nebo jestli uvidím někde viset jízdní řád, abych se dozvěděl, kdy mi jede nejbližší vlak do Prachatic. Na další vlak zpátky bych ale, jak se ukázalo, musel dlouho čekat a navíc bylo všechno komplikované, kvůli těm štěňatům, a ani jsem neměl peníze. V tom jsem si všiml, že hned u zastávky stojí tak osmnáctiletý mladík. Osmělil jsem se, popsal jsem mu po pravdě svoji situaci a poprosil jsem ho o zapůjčení telefonu. Naštěstí měl pochopení a pomohl mi.
 
   
Číslo na mámu i na tátu jsem znal z paměti. Napadlo mě, že až začnu popisovat do telefonu svoji situaci, že mámu to všechno vyleká víc než tátu, tak jsem radši jako první vytočil jeho číslo. Celé mé vyprávění mu připadalo asi dost zmatené, ale hlavní bylo, že rodiče ihned přerušili svůj výlet po Českobudějovicku a vyrazili autem za mnou, na zastávku v Novém Údolí.

 

Tomu mladíkovi, jmenoval se František, jsem nabízel, že až přijedou rodiče, tak mu rád něco zaplatím za půjčení telefonu, ale on to rozhodně odmítal. Dokonce mi nabídl, abych s ním šel k němu domů, že má taky štěně a že těm mým dá rád něco k jídlu a trochu vody do misky, což se i následně stalo. Pejsci se k miskám s jídlem a vodou vrhli jak diví. Pak František ještě přinesl džus a sušenky, abych se i já trochu najedl a napil. Byl jsem mu velice vděčný. Poprosil jsem ho o mail, že ho někdy za to všechno pozvu k nám, na nějakou fajn akci. Pak už jsem šel čekat na zastávku.

 

Když rodiče přijeli k vlakové zastávce, prohlíželi si pejsky a hned se mě na všechno vyptávali a chtěli vědět, jestli jsem v pořádku a podobně. Oznámili mi, že Vávrovým už volali, že jsem v pořádku a že Vávrovi mi prý batoh a harmoniku přivezou. Nasedli jsme do auta a máma začala hledat na internetu spojení na psí útulky v celém kraji. Všechny obvolala, dokonce se informovala i na městské policii, ale nikdo nehlásil ztrátu dvou takových štěňat. Vše tedy bylo jasné - pejsci byli opuštění.

 

Nadechl jsem se a začal jsem rodiče přemlouvat: „Prosím, že si je můžu nechat? Jsou to přece tak nádherný a tak opuštěný psí bráchové..! Nejspíš to tak osud chtěl, abych je na tom záchodě našel..."

 

Máma se otočila ke mně na zadní sedačku a řekla: „Jako bysme tě neznali, Ondráši. Celou cestu za tebou jsme o tom s tátou mluvili a nakonec jsme si řekli, že když se o ně budeš starat, můžeš si je nechat. Konec konců, když jsme bydleli v Praze, skoro pořád sis pejska přál, ne? No a teď máš rovnou dva roztomilý voříšky."

 

Nemohl jsem jinak a dal jsem mámě z radosti pusu na tvář. Pak jsem dodal:

 

„Kdo ví, třeba si jednoho vezme Klára. Já bych si nechal třeba tady toho huňatýho a budu mu říkat Huňáč. Tenhle druhej má pusu jako by se pořád smál, tak by se mohl jmenovat Smíšek." Pak jsem si půjčil mámin telefon a napsal jsem Kláře esemesku jak se věci mají, že jí vezu pejska, ať zkusí přemlouvat své rodiče, aby si ho mohla nechat.

 

Když jsme dorazili do Krumlova, stavili jsme se s pejsky na veterině. Prošli základní prohlídkou. Doktor konstatoval, že kromě lehké podvýživy a utrpěného stresu jsou naštěstí v pořádku. Byl jsem rád. Sice mi bylo trochu smutno z toho, že existují lidi, kteří přivážou tak malé pejsky ve vlaku na wc a nechají je napospas osudu, ale na druhou stranu tenhle pocit mnohonásobně převyšovala radost z toho, že zrovna k těmhle dvěma malým šmudlům byl ten osud milosrdný a že jsou zachráněni.

 

Dorazili jsme domů. Klára už na nás čekala a měla úžasnou zprávu: že prý když mně rodiče dovolili psa, jí ho dovolí taky. Takže bylo ujednáno. Huňáče jsem si nechal já a Smíška Klára.

 

Pro tento den jsem měl tolik zážitků, že jsem je skoro nemohl vstřebat. A to měl tenhle večer ten nejdůležitější zážitek teprve přijít. Před spaním jsem na zahradě venčil Huňáče. V tu samou chvíli venčila Klára Smíška. Zahlédli jsme jeden druhého, zamávali jsme na sebe a sešli jsme se u klubovny.

 

Klára mlčela, usmívala se a hladila Smíška. Pak prostě jen řekla do ticha:

 

„Víš, Ondro, někdo jiný na tvém místě by ty pejsky v tom vlaku nechal, ale ty jsi jim pomohl. Toho si opravdu cením. Kluk, který dovede soucítit se slabšími, ať jsou to lidi nebo zvířata, je vždycky bezva."

 

Potom, co to řekla, přišla blíž ke mně, nejdřív mlčky stála a stejně jako já klopila chvílemi oči k zemi. Nakonec mě chytila za ruku, docela pomalu se ke mně naklonila a pak mi dala tu nejsladší pusu na světě.

 

„Jsi první kluk, kterému jsem dala pusu. Jsem ráda, že jsi to právě ty."

 

„...I pro mě je to první pusa...," řekl jsem polohlasně.

 

Klára se stydlivě usmála a pak beze slova odešla.

 

Ještě nějakou chvíli jsem tam tak stál a říkal jsem si, že jestli dostanu pokaždé takovou sladkou odměnu za zachráněné pejsky, budu nějaký ty šmudly čtyřnohý zachraňovat snad každý den v roce. 

 

zpět