22. V Doupěti

22. V Doupěti

zpět

 

Dnes ráno jsem se vzbudil se svítáním. Někteří lidé, aby se po ránu probrali, pijí kafe. To není můj případ. Já, když se chci po probuzení rychleji rozkoukat, pustím si nějakou svižnější hudbu. Dnešní ráno jsem si pustil skvostnou skladbu Waiting room od skupiny Fugazi a to rovnou třikrát za sebou. Byl to parádní vtup do dne.

 

V kraťasích, v triku a jen tak bosky jsem s Huňáčem vyběhl ven a zrovna tak jako včera jsem na zahradě potkal Kláru se Smíškem. Všichni čtyři jsme se radovali, že jsme zase spolu. 

 

„Ahoj, těším se, že dnes spolu zase navštívíme Ninu a Árčího", pozdravil jsem Kláru a přitom jsem si všiml, že v orosené trávě chodí dnes taky bosky. 

 

„Nina s Árčím nikdy nezklamou," usmívala se Klára ze široka.

 

Ještě jsem se ujistil o našich plánech: „Takže platí - já napeču štrůdl, ty zapečeš rýžový nákyp a v poledne vyrazíme s pejsky za Ninou a Árčím. Na dvojkole, jo?"

 

Klára nadšeně přikývla.

 

Asi půl hodiny jsme pak ještě chodili křížem krážem zahradou a nemohli jsme se při tom vynadívat, jak Smíšek s Huňáčem vesle pobíhají a dovádějí.

 

Jak jsme se domluvili, tak jsme i učinili. V poledne jsem zazvonil na Kláru, krabičky s jídlem jsme připevnili do košíku a na dvojkole, s hudebními nástroji na zádech a s pejsky věrně pobíhajícími v naší blízkosti, jsme vyrazili na návštěvu.

 

Když jsme dorazili k chatě, nejdříve jsem stál u vrat a čekal jsem, jestli po zazvonění přijde někdo otevřít. Klára mi ale vysvětlila, že Árčí a Nina berou všechno tak nějak uvolněně a že určitě můžeme jít rovnou do jejich sklepa, kde mají už dlouho své útočiště.

 

Koníci Rudla a Vlastík se pásli na druhém konci zahrady a tak naši pejsci nakonec překonali strach a šli s námi přes zahradu dovnitř do chaty.

 

Zadním vchodem, který byl otevřený, jsme sešli po několika málo schodech do celkem velké sklepní místnosti, nad jejímiž dveřmi byl výrazný nápis „Doupě". Tam už na nás čekali Árčí s Ninou, oba na první pohled v dobré náladě.

 

Pozdravili jsme se. Pejsci si lehli na matračky do kouta a vypadali spokojeně. Rozhlédl jsem se po místnosti a můžu říct, že čím víc jsem se díval, tím víc jsem byl nadšený. 

 

Sklep byl docela velký, útulný a suchý. Na stropě byly čtyři trámy se spoustou zvonků a zvonečků všeho druhu, zavěšených na provázcích. V koutě místnosti byla u stropu jakási krabice, asi nějaké osobité umělecké dílo. Uprostřed stropu byl papírový lustr ve tvaru opravdu hodně velkého talíře. Když se rozsvítil, vypadal jako stmívající se obloha plná hvězd. 

 

Všude po zemi byly karimatky (Árčí místo karimatka říkal karitaťka), deky a tenké matrace pestrých barev.

 

V pravém zadním koutě jsem uviděl asi metr široký a dva metry vysoký závěs, nad kterým byl nápis: „V prostoru za závěsem můžeš za mříží spatřit nejnebezpečnějšího predátora na světě." Nejdřív jsem se zarazil, ale když jsem viděl Kláru, jak se usmívá a dodává mi tím odvahy, závěs jsem odhrnul. Za ním byla opravdu mříž a hned za mříží bylo velké zrcadlo, ve kterém jsem viděl sám sebe. V pravém horním rohu zrcadla byl nápis: „Člověče, jsi nejnebezpečnějším predátorem všem, i sám sobě. Můžeš ale být i největším mírotvorcem. Volba je na tobě."

 

Celé mi to připadalo trochu patetické, ale ještě víc výstižné. Řekl jsem Nině a Árčímu, že je to nápaditý a zvedl jsem palec nahoru.

 

Pak začali Árčí s Ninou vyndávat z velké dřevěné truhly různé hudební nástroje a já nestačil žasnout. Dva hangy, kartály, kubánská bonga, irský bodhrán, triangly, zvonky, malý metalofon a dokonce i tabla. 

 

„Jsi tu nový, Ondro," řekla s trochu uličnickým výrazem Nina, „takže musíš něco vědět. Tahle skříňka v koutě na stole, to byl kdysi dávno prosklený stojan na pohlednice. Točilo se kličkou, aby bylo vidět všechny pohlednice, jak se stojan otáčel a přitom hrála primitivní zvonkohra, která funguje do dnes. Celé to pořád funguje, jen ta bedna, jak tomu říkáme, nestojí, ale leží. Místo pohlednic je uvnitř dost přes tisíc papírků s úkolama, vtipama a citátama. Můžeš, ale nemusíš si jeden denně se zavřenýma očima vytáhnout. Když už si ale losneš, jak tomu říkáme, musíš pak být fér a úkol splnit. Co říkáš? Losneš si dneska?", zeptala se Nina a spolu s Árčím se na mě dívali, jestli jako budu ten suchar, který zkazí legraci, nebo jestli do toho půjdu.

 

Nezklamal jsem je, zatočil jsem bednou, která vyloudila jednoduchou zvonivou melodii, zavřel jsem oči, otevřel dvířka, vsunul ruku a vytáhl jednu cedulku. Stálo na ní: „Dohlédni, aby hned teď nejstarší člověk v Doupěti udělal sto poctivých dřepů." Árčí začal dělat dřepy a přitom ironicky poznamenal, že neví, kterej cvok tuhle hru s bednou a úkolama vymyslel. Nina se smála, až se svalila na matraci, jelikož právě tenhle úkol prý před časem vymyslel sám Árčí. V Doupěti totiž byli častými hosty Majda a Peťan a ti byli nejstarší a tak je chtěl Árčí přimět k dřepům. Jenže teď tu byl nejstarší Árčí a jeho vtípek se obrátil proti němu samotnému.

 

Po sto dřepech si šel losnout i Árčí. Zřejmě si myslel, že na něco nachytá Ninu, ale ta se znova svalila smíchy, když si losnul: „Udělej dvacet kliků a pak všem přítomným připrav něco chutného k pití." Árčí si odklikoval a pak odběhl připravit pro nás všechny meruňkovou šťávu. Když se vrátil s nápoji, s nadhledem se usmíval a já si všiml, jak ho těší vidět rozesmátou Ninu.

 

Pak si losla i Klára, která měla za úkol říct nějaký vtipný citát. Vzpomněla si na Oscara Wilda a odcitovala: „Nikdy neodkládej na zítřek, co můžeš udělat pozítří."

 

Nina si losla úkol, že musí pohladit každého v místnosti. Pohladila tedy Árčího, potom Kláru, pak mě a nakonec i Huňáče a Smíška, kteří ji při tom z radosti dokonale olízali ruce. Tomu jsme se všichni zasmáli a shodli jsme se na tom, že ti dva čtyřnozí kluci jsou zkrátka naprosto roztomilí.

 

Když pak přišla chvilka ticha, osmělil jsem se a řekl Árčímu a Nině, že mají úžasný hudební nástroje a že bych si rád zahrál na hang a na bodhrán. Oba hned souhlasili, ale pak Árčí řekl: „Jasně, že si můžeš zahrát, všichni si spolu za chvíli zahrajeme, ale jsi tu novej, tak tě musíme pokřtít na právoplatnýho člena bandy z Doupěte, jsi pro?" Po té otázce se na mě Árčí s Ninou dívali, jako by mě znova zkoušeli, jestli budu kámoš, kterej nezkazí vtip.

 

„Jdu do toho", řekl jsem bez váhání, ačkoliv jsem měl trochu obavu, jaký že vtípek mě to asi čeká. 

 

Zeptal jsem se Kláry, jestli to přežiju, načež se Klára usmála a řekla: „Nech se překvapit!" Pak mě ale naštěstí přeci jenom uklidnila, když dodala: „Neboj, já to kdysi absolvovala taky. Jen neotvírej pusu a nedívej se nahoru."

 

Z takové rady jsem byl nejdřív zmatený, ale už za chvíli jsem začal tak trochu tušit o jakou legrácku půjde.

 

Všichni tři mě postavili do kouta místnosti a řekli mi, že mi zazpívají „křestní píseň" a hned po písničce ať zatáhnu za provázek visící od velké papírové krabice připevněné na stropě nade mnou. 

 

Pak všichni tři trochu jako cvoci chodili v kruhu přede mnou, smáli se jak praštění a zpívali:

 

„Dnes vítá tě Doupě

nedívej se hloupě

radost není náhoda

tady vládne pohoda

žádná nuda, vždycky smích

sranda není nikdy hřích

úsměv měj vždy na rtu

nerozhádej partu

vítáme tě, teď jsi náš

útočiště u nás máš."

 

Tím písnička skončila a já napůl nervózní a napůl s úsměvem zatáhl za provázek a čekal co se stane. Krabice nade mnou se otevřela a z ní se vysypalo snad milion malých papírových útržků, které na mě padaly, že jsem v tu chvíli nejspíš vypadal jako nějaký zasněžený polárník. Současně s tím se po otevření krabice prověsili zevnitř provázky se spoustou připevněných zvonků a rolniček. K tomu všemu se na provázcích pohupovaly i nějaké prázdné plechovky. To všechno vydávalo jakýsi chumel cinkavých zvůků a umocňovalo „křest".

 

Nejdřív jsem se toho všeho trochu lekl, ale když jsem uviděl, že část toho papírového sněžení navštívila i Kláru, Ninu a Árčího, začal jsem se chechtat spolu s nimi a stejně jako oni, jsem se i já svalil smíchy na matraci.

 

Smíšek s Huňáčem seděli v protějším koutě a tázavě se dívali na nás čtyři. Museli si myslet, že jsme se zbláznili.

 

Chvíli jsme pak ještě všichni leželi na matracích a sem tam se někdo uchychtl. Nakonec jako první vstala Klára a začala z nás všech sundávat papírky. Pak jsme ten papírový sníh zametli a Árčí poznamenal, že papírky zase brzy vrátí do krabice a bude se těšit na další „křest". Prohodil ještě, že je škoda, že za člena bandy z Doupěte nepřijímají někoho každý den.

 

Potěšilo mě, když jsem viděl, jak se na mě Klára usmívá. Věděl jsem, že je ráda, že nekazím legraci.

 

Potom mi řekla Nina: „Ondro, každý nový člen party z Doupěte má právo tři první dny po „křtu", takže dneska, zítra a pozítří, určovat všechno dění v Doupěti. Je to na vyváženou za tu papírovou sprchu." Klára s Árčím potvrdili její slova.

 

Navrhl jsem tedy, že bysme mohli zatáhnout závěsy u sklepních oken a rozsvítit ten nádhernej lustr, což jsme v zápětí udělali. Byla to paráda. Dál jsem navrhl, že můžeme sníst štrůdl a nákyp, s čímž všichni souhlasili a pochválili mě, jak dobře řídím program v Doupěti.

 

„Víte, že ten štrůdl pekl Ondra sám?", řekla Klára Nině a Árčímu. Oba, s pusou plnou štrůdlu, uznale zvedli palce, což mě potěšilo.

 

Klářin sladký rýžový nákyp byl taky skvělý, ba přímo výborný. 

 

Z batůžku jsme ještě vyndali i jídlo pro pejsky a dali jim ho do misek. Jen se olizovali. 

 

Po jídle jsme si všichni lehli na matrace. Huňáč se přitulil ke mně a Smíšek ke Kláře. Připadalo mi až neuvěřitelné, jak každý z nich během tak krátké doby věděl, ke komu z nás patří. Měli k nám od začátku velkou důvěru a my jsme věděli, jakou vůči nim máme odpovědnost a že je po celý jejich život nesmíme nikdy zklamat.

 

Nina mi řekla: „Hele, Ondro, jako novej Doupák určuješ na tři dny i hudbu co se tady bude pouštět. Notebook s přehrávačem je na polici, tak něco vyber, tedy jestli chceš." 

 

Všiml jsem si, že Nina a Árčí na mě zase tak nějak koukají, asi jestli nejsem v hudbě úplně mimo a že čekají, co vyberu a pustím. 

 

„Máte rádi romskou hudbu?", zeptal jsem se všech.

 

Árčí, který s plným břichem líně napůl seděl a napůl ležel, opřený o velkou plyšovou kostku, odpověděl za všechny: „Jasně že jo. Romská hudba je jedna z nejlepších, zrovna jako romské písně, tanec, jazyk a tradiční pestrobarevné oblékání."

 

Nastavil jsem tedy v přehrávači písně, které mám rád a o kterých jsem si myslel, že se musí líbit i ostatním z party. Ze čtyř reproduktorů, umístěných po jednom v každém stropním rohu Doupěte, se za chvíli ozvaly dokonalé skladby, jako třeba Tutti frutti od Adriana Simionescu, Dumbala Dumba od Taraf de Haïdouks, dále Ciocarlia od špičkového Baldi Oliera, to abych udělal radost Kláře, potom třeba Aven Mande od Freylekh Trio a taky Keren chave a pak Kanak Szomasz, oboje od Ando Drom, a spoustu dalších.

 

Všichni jsme leželi, poslouchali a já byl trochu nervózní, jestli jsem vybral hudbu, která se líbí nejen mně, ale i celé partě.

 

Když dohrála poslední skladba, otočila se Nina ke Kláře a řekla: „Teda Kláří, máš fakt fajn souseda, nezkazí srandu a navíc má vkus na skvělou hudbu..." Klára se usmála na mě a pak na Ninu a řekla, že už to ví dávno, což mi polichotilo.

 

Pak jsme šli ven, zkontrolovat Rudlu s Vlastíkem. Musel jsem znovu konstatovat, že jsou prostě nádherní. Hned jak nás uviděli, přišli k nám a žadonili o pohlazení. Hladili jsme je a říkali jsme jim, jak jsou krásní a hodní. Smíšek a Huňáč je sledovali z povzdálí stále s trochou nedůvěry, ale Árčí mě a Kláru ujišťoval, že si na sebe naši pejsci a jejich koníci časem zvyknou a budou prý kámoši.

 

Venku jsme pobyli asi hodinu a pak jsme šli zase do Doupěte, že si konečně zkusíme všichni dohromady zahrát.

 

Než Klára naladila kytaru a než Nina s Árčím přinesli višňovou šťávu, přečetl jsem si několik z mnoha vtipných vzkazů na zdech sklepa, které sem psali fixou různí kámoši Árčího a Niny.

 

První mi padlo do oka: „Tady jsem byl. Hrbatej Bill."

 

Jako druhý jsem si přečetl citát: „Paříž je překrásné město. Žili jsme tam sedmnáct let svého života. Snad jenom Eiffelovku jsme neviděli." (Fouňa a Ťulda)

 

A do třetice: „Netlač řeku, teče sama. (To prej řek nějakej Řek, nebo někdo moudrej z Asie)."

 

Nebo třeba: „Byl jsem tu tři dny a tři noci, Árčí a Nina jsou pěkný cvoci." (Šídlo)

 

V koutě místnosti jsem si všiml červeného nápisu tenkou fixou: „Nino a Árčí, nebyla bych tou, kterou jsem, kdybych nepotkala vás dva. Děěěkuuujuuu. Vaše Klára ze Stelének." K textu bylo přikresleno srdce a uvnitř něj zářící slunce, stejné jako to, které Klára i Nina nosili na krku.

 

Šťáva stála na stole, Klára měla naladěno a mně bylo sděleno, že mám jako nováček určit co a jak budeme hrát. 

 

Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem nadhodil: „Co kdybys ty, Nino, hrála jeden odlehčený jednodušší rytmus a my tři ostatní bychom se mohli střídat v improvizovaných jednoduchých sólech? Všechno ostatní pak vyplyne samo."

 

Nina kývla na znamení souhlasu a i ostatní byli pro. Hráli jsme potichu, abysme pejskům nepřetěžovali sluch.

 

Nina seděla na matraci s polštářem a jemně ale přesně vyťukávala na hang táhlou melodii tvořenou asi deseti nebo dvanácti úhozy. Rytmická melodie se pořád opakovala. Úplně z ní čišel přirozený talent a uvolněnost. Jako by se hangu skoro nedotýkala. Hrála bezvadně.

 

Když jsme se všichni ponořili do nastoleného rytmu, kývl jsem na Árčího, který to rozjel na bodhrán. Byl perfektní a já jen koukal, co všechno se dá na takový nástroj zahrát. Připadal jsem si jako na pravé irské tancovačce. Po třech sólech se tiše sladil do rymtu s Ninou. Neušlo mi, jak skvěle jsou ti dva po třech letech společného každodenního hraní spolu sehraní.

 

Kývl jsem na Kláru. Zahrála několik krátkých, ale skvěle zvládnutých melodií. Všiml jsem si, jak byla v tu chvíli šťastná a naplněná přítomností. Nakonec se stáhla a připojila se k rytmu hangu a bodhránu, přičemž vybrnkávala jen na spodní dvě struny ve třech pražcích. 

 

Věděl jsem, že je řada na mně. I když jsem byl ve skvělé náladě, přesto jsem byl trochu nervózní, abych hned při prvním společném hraní něco nezkazil. Rozhodl jsem se tedy neimprovizovat a zahrál jsem tři bluesová sóla, která jsem měl z minulosti dobře nazkoušená. I přes své soustředění jsem zahlédl, jak se na mě všichni třri ostatní hudebníci usmívají, že jsem v jejích očích obstál.

 

Připojil jsem se k ostatním jednoduchým rytmem a kývl jsem na Ninu. Nezklamala a byla přímo vynikající. Do té doby jsem si pořádně neuvědomoval, jaké úžasné možnosti nabízí hra na hang drum.

 

Hudbu jsme pak ztišovali a ztišovali, až nakonec bylo ticho, ve kterém jsme vydrželi asi další dvě minuty, než nás přerušil Smíšek svých zřejmě prvním, a nutno říct že radostným, štěknutím. Všichni jsme se zasmáli, odložili jse hudební nástroje a hladili jsme pejsky.

 

Pak jsem si s nadšením vyzkoušel hrát na hang i na bodhrán. Jsou to nádherné nástroje.

 

Potom jsme se začali loučit, přičemž se mě Nina s Árčím zeptali, jaké mám přání na zítřejší jídlo, že rádi uvaří co jim jako nový Doupák řeknu. Navrhl jsem jáhly s cibulkou a s nakládanými hříbky. Oba souhlasili a poznamenali, že je to dobrá volba.

 

Pak jsem ještě navrhl, jestli by zítra bylo možné, aby nám Árčí a Nina vyprávěli o svých zážitcích z Berlína. K mé prosbě se připojila i Klára. Nina i Árčí opět souhlasili.

 

Pak už jsme nasedli na naše červené dvojkolo, které mimochodem vzbudilo u obou hostitelů obdiv, a i s pejsky jsme plní zážitků vyrazili domů, do Stelének.

 

Když jsme pak ukládali dvojkolo do garáže, zeptala se mě Klára: „Jak se ti líbil dnešní den?"

 

Řekl jsem bezprostředně: „Skvělej den, skvělý doupě, skvělá Nina, skvělej Árčí, bezva sranda, bezva parta... Je fajn mít o tři roky starší kamarády, kteří nás berou jako sobě rovné."

 

Klára se jen usmívala a pak řekla prostě: „Jsem tak ráda, že moji kamarádi jsou už i tvými kamarády."

 

Pak jsme si popřáli dobrou noc a domluvili jsme se, že venčit pejsky budeme ráno v šest u naší garážové klubovny.

 

Doma se mě pak večer rodiče ptali, proč mám ve svých kudrnatých vlasech útržky papírků a já se namísto odpovědi začal smát.

 

zpět