21. Zase najdi se

21. Zase najdi se

zpět

 

Dnes ráno jsem se opět vzbudil fajn hudbou z přehrávače. Album Big calm od Morcheeby bylo to pravé na probuzení. Huňáč se na mě díval svýma upřímnýma dobráckýma očima, jako by něco chtěl. Nejdřív jsem nevěděl co, protože jídla i vody měl v miskách dost a za noc jsem ho byl venčit asi čyřikrát, aby mi v pokoji neudělal loužičku. Hladil jsem ho opravdu často a stejně často jsem na něj i mluvil. Chvíli jsem se na něj díval a pak mi to došlo - chybí mu jeho bráška Smíšek.

 

Vyšli jsme tedy na zahradu a tam už čekala Klára, která měla podobný postřeh. Smíškovi se prý po Huňáčovi taky stýskalo. Oba psi byli úplně nadšení, že se zase vidí. Běhali, skákali a tropili roztomilé rošťárny. My s Klárou jsme je pozorovali a jen jsme se usmívali jejich dovádění. Shodli jsme se na tom, že bychom je takhle mohli pozorovat až do večera. Jeden druhému jsme se moc nedívali do očí. Oba jsme se červenali z naší včerejší první pusy a ani já, ani Klára jsme nevěděli jak přesně se chovat a o čem s tím druhým mluvit.

 

Pak jsme už museli domů. Pejskům se moc nechtělo a tak jsme je nechali na zahradě, ať si ještě zařádí. Potvrdili jsme si, že někdy před polednem se sejdeme u klubovny a že za Ninou a za Árčím pojedeme polní cestou na koloběžkách.

 

Dnes jsem byl doma kuchařem já. Připravil jsem žemlovku. Snědli jsme ji s mámou a s tátou jako pozdní snídani, nebo spíš brzký oběd a sklidil jsem za ni pochvalu. Pak jsem si četl, napsal dva maily v Esperantu svým kamarádům a nakonec jsem si na tahačku zahrál trochu blues. Chvíli jsem se věnoval i opravě hodin, které mi nedávno darovala Klára. Pak jsem řekl rodičům, že jedeme za Ninou a za Árčím a že pejsky vezmeme s sebou. Pojedeme pomalu a hlavně po cestě, kde auta nejezdí, takže to pro ně bude bezpečný výlet.

 

Někdy kolem poledne jsme s Klárou vyrazili. Musel na nás být legrační pohled. Dva nadšenci na koloběžkách, s klobouky a černými brýlemi proti slunci, na zádech hudební nástroje a vedle nás ty dva čtyřnohý šmudlové.

 

Dojeli jsme k lipám a potom mírně vlevo po širší polní cestě. Po dalších pár stech metrech jsme odbočili a jeli směrem k vesnici. Ještě před vsí, nebo spíš na samém jejím okraji stála středně velká chata s opravdu velkou zahradou, u které jsme zastavili a zazvonili jsme na zvonky, které jsme měli na řídítkách koloběžek. Ven vyšli nejprve rodiče Niny a taky rodiče Árčího, kterým mě Klára představila a kteří nám řekli, že máme jít za chatu, na druhou stranu zahrady, že tam mají Nina s Árčím velký stan. Šli jsme tedy tam. Nejdřív se k nám hrnuli Rudla a Vlastík. Radostně cválali zahradou. Byli přesně tak roztomilí, jak mi je Klára popisovala. Naše pejsky si prohlédli, ale zakrátko usoudili, že tak malí tvorové pro ně nebudou nebezpeční a tak si jich prakticky nevšímali. Huňáč se Smíškem ale na malé koníky koukali s vykulenýma očima a stáli jako zmrazení. Vzali jsme je tedy do náruče a pokračovali jsme dál. Věděli jsme, že pejsci si po pár návštěvách na koníky zvyknou.

 

Konečně jsme došli ke stanu. Byl to velký stan, tak čtyři metry do šířky a deset metrů do délky. Snad z nějakého armádního výprodeje. Před stanem stál trochu vousatý kluk a dlouhovlasá holka. Když Kláru uviděli, oba se k ní rozběhli a objali jí. Pak mě Klára představila. Árčí byl od prvního dojmu kamarádský člověk a Nina pohodová holka, která měla mimochodem na krku úplně stejný přívěsek s keramickým sluncem, jako Klára.

 

„Jejda, to jsou nádherný pejsánkové," začali hned Nina s Árčím hladit Smíška a Huňáče.

 

Árčí se podíval na psi a pak na mě a řekl Kláře: „Jen tři týdny jsme byli pryč a vidím, že se u tebe událo hodně změn. Musíš nám všechno povyprávět."

     

„Ráda," řekla Klára s úsměvem a pak se ještě zeptala: „Co je v tom stanu? Co jste zase vymysleli?"

     

„Neptej se a jdi dovnitř, už jsme to pro vás všechno připravili. Je to taková art akce na tohle léto, pro kohokoliv, kdo nás přijde navštívit."

     

Klára šla do stanu a já zůstal venku s Árčím a s Ninou, kteří se na mě pořád usmívali a přitom nepřestávali hladit Smíška a Huňáče. Upozornili mě, že pro lepší prožitek ve stanu je nutné, aby v jeho okolí bylo ticho.

     

Byl jsem trochu nesvůj. Ačkoliv všechno probíhalo dobře, trocha nervozity ve mně zůstávala a donutila mě prolomit mlčení: „Prý rádi šijete. Jaké máte šicí stroje?", zeptal jsem se potichu.

     

Oba mi posuňkem ukázali, ať s nimi jdu před chatu a tam Nina řekla za oba: „Oba stroje máme už několik týdnů rozbitý. Půjdou do opravy."

     

Dodal jsem si odvahy a zeptal jsem se: „Můžu je vidět?" 

     

Árčí pokrčil rameny a odvedl mě dovnitř. Prohlédl jsem si ty mašinky od shora dolů. Poprosil jsem Árčího o nářadí a za přihlížení jeho i všech čtyř rodičů se mi asi za deset minut podařilo první stroj opravit. Druhý stroj měl větší závadu, na kterou jsem nestačil. Dodal jsem si tedy odvahy a aniž bych se zeptal Árčího a Niny, zavolal jsem tátovi, ať přijede. Stručně jsem mu popsal, o jakou závadu asi půjde a taky kudy se k chatě dostane autem. Byl tu za dvacet minut a v autě byla i máma. Klára zrovna vyšla ze stanu plná dojmů a když uviděla mé rodiče, hned představila všechny všem. S tátou jsme se pustili do opravy druhého stroje a asi za třičtvrtě hodiny byl spravený.

     

„Páni!, oba fungují," řekla překvapeně Nina. „Co jsme dlužní?", zeptala se Nina mě a mého táty.

     

„Vůbec nic. Vyměnili jsme vám tam jednu malou součástku. Takových se mi doma v dílně povaluje hned několik," usmál se táta.

     

Máma ještě rodičům Niny pochválila zahrádku před domem, pak chvíli s tátou hladili Rudlu s Vlastíkem a potom odjeli domů.

     

Zeptal jsem se Kláry, co že je to tak zajímavého v tom stanu, ale dostal jsem odpověď, že je to taková klasická 'Ninárčovina' a že to musím zažít na vlastní kůži, na což Nina s Árčím přikývli a povzbudili mě, ať neváhám a jdu do stanu.

     

Vešel jsem tedy dovnitř. Z několika prostěradel byla hned za vchodem vytvořená malá minipředsíň, kde visel nápis 'Zase najdi se' a pod tím nápisem bylo menším písmem připsáno 'Vyšumíš, když vyšumí tvé sny'. Pak tam byla už jen šipka vlevo.

     

Poodhrnul jsem prostěradlo a za ním jsem uviděl do oválu poskládaných dvanáct, respektive třináct malých, látkou a sololitovými deskami oddělených prostorů. Vstoupil jsem tedy do prvního a sedl jsem si na připravenou židli. Místo bylo pěkně shora nasvícené žárovkou a stěny byly po stranách zdobené malbou krásných květů. Stejně krásná byla i stěna přede mnou. Hned jsem si všiml, že je v ní zabudované zrcadlo. Bylo čisté. Viděl jsem v něm svůj obličej. Přede mnou na stolku ležel přehrávač a sluchátka. Pochopil jsem, že si je mám nasadit na uši. Zněla v nich krásná hudba. Melodická, plynulá, teplá a měkká. Na stolku ležel hrnek. Odvážil jsem se napít. Byla v něm vynikající malinová šťáva. Ještě vedle byla miska s éterickým olejem. Odklopil jsem průhlednou poklici a ucítil nádhernou vůni lučních květů. Asi po pěti minutách jsem si uvědomiil, že bych měl pokračovat dál. Šel jsem tedy do druhého prostoru.

     

Druhý prostor byl skoro stejný jako ten první. Opět jsem se posadil, nandal jsem si sluchátka a poslouchal. Už za chvíli jsem si ale všiml, že květin na stěnách je méně, než v prvním prostoru, že šťáva je méně sladká, světlo méně svítí a zrcadlo je trochu ušmudlané. Hudba zněla krásně, ale tu a tam v ní něco zašumělo. Éterický olej voněl slaběji. Pokračoval jsem dál.

     

Ve třetím prostoru už byly mezi obrázky květin na stěnách i podivné šedé šmouhy. Podobné šmouhy byly i na zrcadle, takže jsem sám sebe viděl zastřeněji než před tím. Nápoj chutnal neutrálně a olej nevoněl skoro vůbec. Světla bylo málo a hudba měla výpadky. Zvedl jsem se a pokračoval.

     

Čtvrtý prostor měl ještě slabší osvětlení, nápoj byl lehce hořký, stěny měly na sobě květy, ale vytvořené z vystříhaných titulků bulvárních novin a z hloupých reklamních letáků. Olej lehce zapáchal a hudba sice ještě obsahovala původní nahrávku, ale ta byla smíchaná s nahrávkou nějakého laciného elektronického popu. Zrcadlo mělo na sobě šmouhy, v kterých se můj obličej ztrácel a navíc na něm byl namalovaný v náznacích jiný obličej, který se takto prolínal s tím mým. Po chvíli jsem přešel dál.

     

V pátém prostoru už mi bylo docela nepříjemně. Nápoj byl hořký skoro k nesnesení, olej zapáchal, stěny už byly úplně šedé, světlo matné, hudba obsahovala divné ozvěny a skřípání a v zrcadle byl namalován zamračený obličej, který překrýval většinu mého...

     

Šestý prostor byl, jak už jsem čekal, stejný jako pátý, jen o něco horší. Světlo bylo vyloženě slabounké, původní krásná symfonie zněla ve sluchátkách někde v pozadí a překrývaly ji zvuky až trochu děsivé. Stěny byly tmavé, k oleji jsem si přivoněl a bylo mi z toho zápachu skoro nevolno. Nápoj jsem ochutnal a trochu jsem se i rozkašlal odporem. Na zrcadle byla namalovaná skleslá tvář někoho jiného...  Šel jsem dál.

     

Myslel jsem si, že půjdu do sedmého prostoru, ale jak se ukázalo, byl tu ještě jakýsi meziprostor. Šlo o velkou skříň a jak jsem pochopil, měl jsem se do ní zavřít a posadit se, což jsem tedy učinil. Bylo tam ticho a tma. Před sebou jsem nahmatal malý stolek a v jeho desce jsem hmatem přečetl velký vyrytý nápis 'NIC'.

     

Ze skříně jsem vyšel k sedmému prostoru, kde už alespoň malinko svítilo světlo, pak jsem šel k osmému, devátému, desátému a jedenáctému prostoru. Vše šlo postupně víc a víc k lepšímu. V zrcadle jsem rozpoznával svoji tvář, šedě ubývalo a barev přibývalo a tak dál.

     

Nakonec jsem seděl ve dvanáctém, posledním separé, kde už zase ze sluchátek hrála krásná hudba, svoji tvář jsem v zrcadle viděl naprosto zřetelně, olej voněl, malinovka byla báječná a silné světlo ozařovalo stěny s obrázky lučního kvítí.

 

Než jsem vyšel ven, znovu jsem si všiml nápisu 'Zase najdi se' a podtitulu 'Vyšumíš, když vyšumí tvé sny'.

     

Vyšel jsem ven ze stanu, kde už na mě na lavici čekali Klára, Nina a Árčí. Svítilo slunce a já si sedl vedle nich. Huňáč mi vlezl na klín. Chvíli jsme všichni mlčeli a já jsem pak řekl: „Děkuju za tenhle zážitek. Budu si ho připomínat, vždycky když budu v pokušení odpojit se od svýho světlýho já a brát ze zdrojů, který ho rozpouštějí."

     

„A my děkujeme za opravu šicích strojů," řekl Árčí a usmál se na mě.

     

Nina ještě dovysvětlila: „Víš, celá tahle akce 'Zase najdi se' nás s Árčím napadla, když jsme si povídali o životě kamaráda mého dědy. Děda měl kamaráda, se kterým se znali už od útlého dětství. Když jim pak bylo nějakých těch náct, jezdívali spolu do Budek, teda jako do Budějovic. Na nádraží se vždycky rozloučili. Děda šel ke svému učiteli hudby, kde se učil hrát na kytaru, ale ten jeho kamarád šel do hospody, kde popíjel alkohol a naučil se i kouřit a mluvit sprostě a plýtvat časem.

 

Po pár letech se z dědy stal skvělý hráč a zpěvák. Hraje a zpívá pro nás a pro své kamarády skoro každý víkend. Je bezva a má rád country. Ale ten jeho kamarád je nemocný člověk, zdegenerovaný alkoholem fyzicky i psychicky. Zkrátka jsme si uvědomili, jak je fajn držet se v životě nějakýho hezkýho snu a nemrhat časem. Člověka utváří to, čím se zabývá a čím plní mysl."

 

Árčí dodal: „Potíž je, že často se šedivej život vplíží člověku do mysli tak nějak postupně, že si na něj člověk jakoby zvykne a vyšuměj sny a vyšumí umění nadchnout se pro nový fajn věci. A to jsme tím chtěli připomenout v tomhle našem praštěným art úletu, že vždycky je možný zase uvidět světlo. Jen chtít."

     

Nadšeně a chápavě jsem přikývl. Pak bylo ticho, dokud Nina s Árčím nepoprosili Kláru i mě, abysme zahráli. Zahrál jsem jednu jazzovku a jednu bluesovku. Klára zahrála jednu lidovku v rusínštině, což je krásný a vřelý jazyk. 

     

Pak nám Nina a Árčí zatleskali, oba obejmuli Kláru a mě pak stiskli ruku. Potom pohladili psíky a my jsme pohladili koníky. Měli ještě nějaký program, proto jsme se pro dnešek rozloučili.

     

Nina řekla: „Tak zase zítra. Dneska to bylo tak pěkný, že by byla škoda to kazit slovama. Árčí přikývl, že to cítí stejně.

     

Plní radosti z toho souznění jsme s Klárou odjeli na koloběžkách domů. Smíšek a Huňáč nám celou cestu vesele běželi po boku.

     

Když jsme se pak na zahradě ve Stelénkách s Klárou loučili, děkoval jsem jí, že mě seznámila s tak skvělými lidmi. Klára mi na to s úsměvem a s rozzářenýma očima odpověděla, že až se k nám čtyřem připojí i Majda a Peťan, bude to dokonalé. A až zkusíme hrát celá šestice jako kapela, bude to prý určitě taková hudební extáze, že z toho ulítneme až někam do vesmíru.

     

Byl to naprosto parádní den.

      

zpět