19. Budeme skvělá parta

19. Budeme skvělá parta

zpět

 

A byl tu další den. Od rána počasí jak vymalované. Zrovna jsme s mámou a s tátou zasedli ke stolu, že posnídáme cuketové halušky, když zazvonil zvonek. Došel jsem otevřít. Za dveřmi stála Klára, zářila nadšením a hned spustila:

 

„Úžasný zprávy, Ondro! Dnes brzy ráno mi psali mail Majda s Peťanem, že se přibližně za tři týdny vrátí domů. Po patnácti měsících!  A aby těch dobrých zpráv nebylo málo, volali Nina s Árčím, že se už včera večer po třech týdnech vrátili z cest a že nás zvou pozítří na návštěvu. Máme se tam zastavit kolem poledne. A navíc chystají nějakou zajímavou podívanou. Nevím, o co jde, ale tihle dva umí překvapit. Mám obrovskou radost! Moc se na ně těším! Trochu jsem jim o tobě do telefonu vyprávěla a prý tě moc rádi poznají!"

 

„Téda, jsem trochu nervózní. Tihle lidi pro tebe hodně znamenají a tak si říkám, abych mezi tvé kámoše dobře zapadl..."

 

„Myslím," uklidňovala mě Klára, "že vůbec nemusíš mít strach. Něco mi říká, že jsi ten správnej šestej člověk do party."

 

„Tak dobře, když jsi o tom tak pevně přesvědčená, snad to tak bude. Já jen, že tvé kámoše a kámošky vůbec neznám, tak ani nevím, co mám od nich očekávat."

 

„Dneska v jednu přijďte celá rodina k nám na oběd," to je vzkaz od mámy a od táty. "No a pak si můžeme v klubovně poslouchat hudbu a já ti o každém z party něco povyprávím, jo?"

 

„Prima. Na oběd přijdeme a do klubovny se těším. Cédéček je tam sice dost, ale stejně vezmu nějaký slow jazz."

 

Prozatím jsme se rozloučili. Rodičům jsem vyřídil pozvání na oběd od Vávrových, nasnídal jsem se a asi do půl jedenácté jsem doma pomáhal s různými drobnými pracemi. Pak jsem hrál asi hodinu na harmoniku a další hodinu jsem si četl knihu o delfínech. Bylo to fascinující čtení. Dozevěděl jsem se, že delfíni byli na Zemi asi o deset milionů let dřív, než lidi. Že samci delfínů spí pod vodou a samice nad vodou. Že se orientují pomocí echolokace, čili vnímáním zvukových vln v oblasti ultrazvuku. Mnozí z těchto tvorů si evidentně rádi hrají - doprovázejí lodě a předvádějí různé kousky. Jsou zdokumentovány případy, kdy delfíni provázeli lodě mezi útesy při bouři a zachránili tak celé posádky. Zkrátka jak říkám - svět delfínů je fascinující.

 

Někdy po půl jedné jsem se učesal, vzal jsem si čistou košili, do ruky dvě cd s relax jazzem a pak jsme všichni tři vyrazili k Vávrovým na oběd. Jídlo bylo skvělé už jen na pohled a podle vůně. Když jsem se dozvěděl, že oba druhy polévek - krémovou brokolicovou i krémovou dýňovou s krutónky - vařila Klára, snědl jsem od každé půl misky. Obě byly vynikající. Pan Vávra připravil rýži se sušenými rajčaty a s chřestem a paní Vávrová brambory s hříbky. Všichni jsme si pochutnali a nešetřili jsme chválou.

 

A zatímco si naši rodiče dál povídali u stolu, šli jsme s Klárou do klubovny. Posadili jsme se na lavici, z přehrávače jsme si pustili café jazz a pak taky písničkářku Tracy Chapman.

 

„Takže, Ondro, chtěl jsi vyprávět něco o naší partě, viď?"

 

Přikývl jsem a trochu jsem zároveň ztišil hudbu, abych Kláru dobře slyšel.

 

„Začnu třeba Ninou. Nina je o tři roky starší, než já, teda než my," podívala se Klára s úsměvem na mě. „Když jsme někde spolu, většina lidí si myslí, že jsme spíš sestry. Jsme si vzhledově docela podobné. Ostatně i s Majdou jsme si podobné. Všechny tři jsme stejně vysoké a máme stejně dlouhé vlasy hnědé barvy.  S Ninou se známe z knihovny, už z doby, kdy jsem byla v první třídě a Nina ve čtvrté. Bydlí v Krumlově v paneláku, ale poslední dobou je víc a víc na chatě, kterou má její rodina asi kilometr odtud, za kopcem. Jednou už jsem ti to místo z dálky ukazovala."

 

„Na to si vzpomínám. To bylo když jsme byli pod lipami. A co třeba Nina poslouchá za hudbu? A má nějaké koníčky?", zeptal jsem se.

 

Poslouchá všechny možné styly, ale nejvíc určitě acapelly. Sama i skvěle zpívá. Jinak zkoušela hrát na všechny možné hudební nástroje, ale nejbližší její povaze je hang drum."

 

„Jé, to je výbornej nástroj. Myslíš, že by mi ho Nina půjčila, abych si na něj vyzkoušel hrát?", zeptal jsem se dychtivě.

 

„Určitě ano. Nina je fakt pohodářka. Hraje i na jiné rytmické nástroje, to uvidíš. Ale abych pokračovala. Nina ráda nahrává zpěv ptáků, ráda tvoří a účastní se všelijakých art happeningů a podobně. Je v tomhle směru hodně aktivní. Uvidíš sám. Jo, a taky sbírá zvonky. Věší je ve sklepě na trámy u stropu a když je na chatě, vždycky na ně zvoní jen tak pro radost a pro legraci. Nina nemá sourozence a tak se v průběhu času docela upnula na Majdu. Já se postupně upnula na Ninu a nakonec jsme všechny tři tak trochu jako sestry. I když mě je čtrnáct, Nině sedmnáct a Majdě dvacet. Před třemi lety se Nina zakoukala do Árčího. To je fajn kluk od ní ze sídliště. Chodí spolu a taky spolu studují střední školu. Budou z nich krejčí a krejčová. Chtějí mít jednou své krejčovství a šít lidem obleky na míru, z ekologických materiálů a tak. Zatím mají šicí stroje právě u Niny na chatě."

 

„Tak to budeme mít společný téma. Já totiž díky tátovi vím o šicích strojích skoro všechno. Už když jsem byl úplně malý kluk, měl táta v Praze pronajatou dílnu, kde šicí stroje spravoval a já mu vždycky pomáhal. Ale spíš mi řekni něco o tom Árčím. Takové jméno jsem ještě neslyšel..."

 

„On se jmenuje Honza, ale skoro nikdo mu už neříká jinak než Árčí. Tuhle přezdívku dostal myslím někdy ve třetí třídě. Kreslil si tenkrát při vyučování pod lavicí vlastní komiks, o chlapci, který se jmenuje Árčí a koná samé dobré skutky. Učitelka mu ty jeho kresby zabavila, že nedává pozor při výuce, ale taky si zároveň všimla, že jsou mimořádně zdařilé. Nakonec mu osobně pomohla ten komiks propracovat a dokončit. Vyhrál s tím tenkrát prý nějakou soutěž nebo co. No a od tý doby mu všichni říkají Árčí. Komiksy kreslí dodnes a zveřejňuje je na netu. Má docela hodně fanoušků. Nina mu k tomu píše texty. Jednou chtějí vydat něco velkého, takový superkomiks. A jinak Árčí i Nina a jejich rodiny mají s našimi rodinami společné i to, že jsou nadšení do etického stravování a do domácí ekologie. Ostatně, to stejné nás spojuje i s Majdou a s Peťanem."

 

„To je faj, že přibývá lidí, kteří mají rádi zvířata a přírodu i v praxi. A Árčí taky hraje na hung drum?", zeptal jsem se Kláry.

 

„Jo, hraje na hang už tři roky. A na různé bubínky a perkuse. Hlavně na bodhrán - v tom je bez přehánění mistr. Díky tomu se myslím s Ninou seznámili. Od doby, co se spolu dali dohromady, se od sebe nemůžou odloučit ani na pár dní. Árčí patří do místní party otužilců. Každou zimu se koupe ve Vltavě. Na svůj věk má docela hustý plnovous. No a co se týká hudby, tak asi nejvíc poslouchá reggae, etno a world music. Je to takovej pohodovej človíček, rád hraje minigolf a taky nosí košile a kalhoty z technického konopí, které si šije sám na sebe."

 

„Před časem ses zmiňovala, že až poznám Ninu a Árčího, poznám zároveň i jejich čtyřnohé kamarády, Rudlu a Vlastíka. To je kdo? To jsou jejich pejsci?"

 

„To jsou roztomilý mini koníci," usmála se Klára a užívala si můj nechápavý výraz.

 

„Co? Kdo?," vypravil jsem ze sebe.

 

„To je příběh sám o sobě. Trochu až k neuvěření. Je to asi dva roky, co spolu byli Árčí a Nina na chatě a procházeli se po vsi, když si všimli, že jeden pán o pár set metrů dál, má na chatě dva roztomilé mini koníky. Celé jaro a část léta si je k němu chodili hladit. Dali jim i jména: Rudla a Vlastík. A tihle dva malí čtyřnozí kluci jim už pak vždycky běhávali naproti a loudili nějaké ty pamlsky. Každý z nich začal slyšet na své jméno a vždycky žadonili o pohlazení. Tihle mini koníci jsou totiž stejně inteligentní a roztomilá zvířátka jako pejsci. Jenže jednoho dne Nině a Árčímu majitel koníků řekl, že už nemá kvůli věku dost sil na to, aby o ně pečoval a že je chce brzy prodat.

 

Nina i Árčí byli moc smutní, že se budou muset rozloučit se svými zvířecími kamarády. Nakonec to byl Árčí, kdo tu situaci vyřešil. Šel za tím pánem a zeptal se ho na rovinu, za kolik peněz chce koníky prodat.

 

„Takže to dopadlo dobře? Koupil je Árčí?," zeptal jsem se nedočkavě.

 

„Cenu, kterou si ten pán řekl, nechci ani vyslovovat, ale bylo to fakt hodně. Navíc chtěl ten pán, nevím proč, peníze do tří dnů. Zřejmě, aby si ověřil, jestli mají Nina s Árčím o koupi opravdový zájem, nevím. Árčí rychle prodal své horské kolo, tři alba známek, hokejovou výstroj z dětství a několik dalších věcí. Nina prodala brusle, svůj starý notebook a několik keramických náhrdelníků, které sama vyráběla.

 

Pak přišli Nina s Árčím i sem do Stelének, za mnou, protože jim ještě chyběly nějaké peníze. Rodičům, že prý zatím raději nic neřekli, protože nevědí, jak by na všechno reagovali. Ani já rodičům nic neřekla. Vysypala jsem z kasičky celé kapesné za posledního půl roku - šetřila jsem si tenkrát na svá první plátna, na malování. A taky jsem prodala do antikvariátu asi dvacet knížek. Pořád to ale ještě nestačilo. Tak jsme šli za Majdou a za Peťanem, na barák, jak se u nich říká. Zrovna se chystali, že s nějakou partou pojedou do rumunských alp, za peníze, které si v červenci vydělali v sadu, na brigádě. Když ale slyšeli, co se děje a viděli smutnou Ninu, odřekli si Rumunsko a dali na koníky všechny své peníze, takže už jich byl dostatek.

 

Pak se ale stalo něco hodně nečekaného. Když Nina s Árčím přišli pro koníky a když ten pán viděl, s jakým nadšením je chtějí koupit, chvíli mlčel, díval se střídavě na Ninu s Árčím a pak zase na koníky a nakonec se v něm pohnul cit a dal jim Rudlu s Vlastíkem zadarmo.

 

Peníze od nás, určené původně na koupení koníků, jsme Nině a Árčímu už pak všichni nechali, aby měli z počátku na krmení a na zařízení malé stáje.

 

Rodiče Niny i rodiče Árčího nebyli nejdřív moc nadšení, že jejich děti se teď budou starat o koníky, a to hlavně kvůli tomu, že oba měli od září toho roku nastoupit do školy a na internát. Nakonec se všechno vyřešilo tak, že školu studují dálkově, myslím, že jeden den v týdnu a žijí spolu na chatě, aby se mohli o tu veselou dvojici starat. I jejich rodiče si postupně koníky zamilovali a dneska už by na ně nedali dopustit. Ostatně, i teď, když byli Nina s Árčím skoro tři týdny na Slovensku, se o Rudlu s Vlastíkem starali právě jejich rodiče."

 

 „To je teda příběh. Jste dobří, že jste byli ochotní obětovat své peníze pro ta zvířátka," řekl jsem uznale.

 

„Počkej, až je uvidíš, jak vesele běhají po zahradě a žadoní o pohlazení. Jsou to nádherní mazlíci."

 

„A co Majda a Peťan? Vím, že mají přijet až za tři týdny, ale povíš mi něco i o nich?"

 

„No jasně. S Majdou mě kdysi dávno seznámila Nina. Majda je taková upřímná a bezprostřední holka, někdy až roztomile praštěná. Má lehce baculaté, červené tváře, pořád se směje, nebo se alespoň usmívá. Ve vlasech má spoustu tenkých copánků a v nich barevné dřevěné korále, které sama vyrábí. Taky vyrábí a sbírá krásné dřevěné knoflíky. Pochází z Budějovic a od malička hraje na housle. Kromě komorní klasické hudby má ráda irský folk, tak zvanou 'irish pub music'. Původně chtěla jít studovat konzervatoř, ale nakonec je zní místo houslistky houslařka. S Peťanem jsou spolu už pět let. Chodili spolu na střední. Peťan je taky houslař a taky na housle umí bezvadně. Žili spolu během studiií čtyři roky v malém, pronajatém půdním bytečku, kde spali na nafukovacích lehátkách. Jsou oba velmi zruční, hlavně na práci se dřevem. Bydlí v domě po Peťanově dědovi, který byl taky výrobce houslí. Je to asi dvacet minut chůze z místa, kde má chatu Nina s Árčím. Říkají tam 'na baráku'. Dá se říct, že Stelénky, chata a barák, tvoří takový trojúhelník, v rámci kterého se v partě odehrává většina všech akcí."

 

„A Peťan? Jaký je?"

 

„To je týpek všech týpků. Má přírodní dredy do pasu, naježené řídké vousy a chodí vždycky celý v černém. Má zvláštní zvyk nosit často polotmavé kulaté brýle. Má doma velikánský tlustý sešit, do kterého si zapisuje všechny anekdoty, které mu přijdou dobré. Už jich má určitě přes tisíc. Je to skvělý houslař, protože ho k tomuhle řemeslu vedl od malička jeho děda. Ale zvládá i řezbařinu a truhlařinu. Na housle hraje taky skvěle, jako Majda. Je to pohodář, až flegmatik a taky trošku filozof. A je hodně přátelský. Je to asi jediný člověk, jakého znám, který by ti mohl konkurovat v počtu knih, které přečetl. V tomhle směru si budete myslím dost blízcí. A kromě klasické hudby má rád i různou experimentální hudbu."

„A jak dlouho že už jsou Peťan s Majdou na cestách?"

 

„Brzy to bude patnáct měsíců. Mailů mi napsali za tu dobu jenom pár a to hlavně proto, abych věděla, že jsou v pořádku. Všechny zážitky nám prý povypráví až osobně. Prý to vydá na několik dlouhých vyprávění a promítání. Projeli část Evropy a nejdéle byli v Portugalsku. Zažili spoustu dobrodružství. Jeli na cesty, aby načerpali inspiraci v nejrůznějších alternativních komunitách."

 

„Téda, to zní všechno až neuvěřitelně dobře. Snad to nezakřiknu, když řeknu, že už teď se na všechny čtyři teším," řekl jsem Kláře.

 

„Tak to jsem ráda, že se těšíš na seznámení s mýma nejbližšíma lidičkama. Myslím, že i pro tebe to budou brzy hodně blízcí lidi. Uvidíš, budeme skvělá parta."

 

„Nečekal jsem, že až se nastěhuju do Stelének, přijde tolik změn v mém životě. Chci říct tolik skvělých změn."

 

„A nezapomeň, že taky zítra tě zrovna jedno seznámení čeká Ondro," připomněla mi Klára.

 

„Nojo, seznámím se s mistrem hodinářem, s panem Hradským. Tyhle prázdniny vydají za deset. Každý den se něco děje."

 

Pak jsme ještě poslouchali album Blue od Joni Mitchel a taky Lou Reeda, až do večera, kdy jsme se rozloučili, s tím, že se oba těšíme na zítřek. To jsme ale ani trochu netušili, jak překvapivé zážitky nás zítra čekají.

 

zpět